Herci se dívají a diváci hrají v inscenaci Osmdesátdevět – Trenažér revoluce

Právě díky neotřelému scénografickému řešení usazení publika kolem stolu je divák vtažen do samotné inscenace a nakonec se stane její součástí. Vše začíná pozvolna – nejprve stranická schůze, pak se rozehraje příběh na základě dopisů milenecké dvojice vysokoškolských studentů, kteří začínají společný život v komunistickém Československu. Vše diriguje šašek jako někdy až hrůzu nahánějící konferenciér: „Seš komunista? A ty? Ty seš komunista? Tys byl komunista. Ty taky.“ Pak suše oznámí: „Diváci se dívají, herci hrají.“

Představení v Eliadově knihovně Divadla Na Zábradlí, z kterého je tato recenze psána, nabralo zajímavé obrátky. Pozván byl totiž Václav Havel, a ten nakonec mezi diváky skutečně usedl, což by ještě nebylo nic tak senzačního. Ovšem ve dvou částech inscenace je pro polovinu publika přichystán záznam z jednání mezi Občanským fórem a zástupci totalitní moci, kterého se účastnil také Václav Havel, ale ani to by nebylo nic tak senzačního. Divákům jsou rozdány jejich role a šašek oznámí zmíněné: „Herci se dívají, diváci hrají.“ Ovšem do druhé skupiny publika patřil právě Havel a šašek mu přisoudil jeho vlastní věty. A když Havel čte roli Václava Havla, to už je senzační divadelní zážitek. Nikdo včetně něj proti své úloze neprotestoval, zvlášť role Václava Klause byla čtena s patřičným gustem – zejména jeho časté připomínky k průběhu zasedání.

© Alena Pecháčková

Šaškovi diváci jeho občasnou nepříjemnost omluvili, neboť s nimi záhy začal vtipkovat a projevil svou dobromyslnou tvář. Na šaškovi totiž spočíval úkol občas pobídnout diváky k nějaké té akci včetně cinkání klíči apod. V jistých chvílích jim ukázal, že i oni mohou vládnout situaci: „Tak si to zkuste: Tma! Světlo!“ A na tyto povely, vyřčené divačkou po nesmělém ostýchání, se skutečně zhaslo a rozsvítilo. To samé si vyzkoušel i další divák. Představení se tak pro publikum stalo interaktivní hrou. V polovině první části byla dokonce všem účastníkům naservírována káva s mlékem a balenou vodou, jakýsi úplatek, nezbytná eventualita každé schůze. Celkově však nešlo o neřízenou střelu divácké svévole, která se samozřejmě může také projevit. Režisér Jiří Honzírek dal inscenaci jasné mantinely, v nichž se mohou jednotlivé roviny pohybovat. Propojením několika odlišných žánrů a způsobů hraní, od groteskně laděného klauna přes čistě činoherně hrající herce po naprosto nepřipravené diváky a jejich častokrát civilní projev, vznikl strhující jevištní tvar. Zajímavým způsobem se zde snoubí racionalita s citovostí, divácký odstup s příležitostí prožít si něco z osudů vzpomínané doby, včetně revolučního nadšení přicházejícího z divadla DISK. Strojopisné záznamy schůzí politiků kontrastují s dramatem mladé dvojice Jany a Petra, jimž neustále radí bezpáteřní Jiřina ve jménu hesla: Kam vítr, tam plášť (ze zaryté komunistky se nakonec stane nadšená revolucionářka). Petr, ortodoxní nestraník a vášnivý hráč volejbalu, se Janě přizná k tomu, že Jiřině podlehl a vstoupil do strany. Je to jeden z opačných pólů racionality inscenace, který Janě vhrne slzy do očí. Plačící postava jen malý kousek od diváků je projevem citovosti, která nemusí zákonitě oslovit všechny. Diváky, držící si odstup, může více zaujmout dokumentární vhled do nitra komunistických a revolučních schůzí. Pokud diváka zaujmou obě roviny, je to ten nejlepší případ, který může nastat.

Inscenace, zaměřující se na události a životní osudy staré dvacet let, zastává umělecky vyhraněný postoj a vytváří divadelně stylizovaný pohled, jehož kontury zostří určitá znalost tehdejších poměrů. Ovšem i bez této znalosti pro své umělecké kvality zůstává svébytným dílem. Scénografie působí nejen jako stmelující prvek, ale zároveň dává příležitost číst v očích ostatních diváků jejich názory na otázky, které nás od roku 1989 pronásledují a straší komunistickou minulostí. Při pohledech vzhůru na herce stojící na stole si člověk uvědomí svou malost a současně monumentalitu socialistického projektu, smývajícího třídní rozdíly. Výběr textů – dokumentů a dramatických pasáží – zas připravil pole pro zmíněné oscilování mezi rozumem a citem, smíchem a mrazivým ustrnutím. Režisér pak vše skloubil s herectvím a možnými diváckými reakcemi a trne o každé repríze (je-li přítomen), jak to všechno dopadne. Na hercích pak stojí výsledný úspěch a atmosféra představení. Zvláště Sergej Sanža podává náročný výkon, který jeho nalíčenou tvář protká čůrky potu. Jeho znělý hlas je sice zprvu nepříjemný, nikdy však nepřekročí práh snesitelnosti, a posléze se naopak ponoří do hravosti s velkou řadou různých barev a kontrastů.

Divadlo Feste přináší Trenažérem revoluce neotřelý vhled do našich nedávno minulých dějin s jasným politickým názorem, který však nepřechází do klišé či prostoduché agitky. A jste-li divákem, kterému nevadí během představení občas zacinkat klíči, zaskandovat nějaké to revoluční heslo, Trenažér si určitě vyzkoušejte.

Divadlo Feste
Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce

Text: Vladimír Hanzel, Jiří Honzírek, Jakub Macek, Tomáš P. Kačer
Režie: Jiří Honzírek
Dramaturgie: Jakub Macek
Výprava: Radka Vyplašilová
Hudba: Jiří Starý
Světlo: Radka Sičová
Zvuk: Víťa Halška

Hrají: Jan Grundman, Barbora Milotová, Tereza Richtrová, Sergej Sanža Premiéra 1. listopadu 2008 v brněnském Divadle Reduta, psáno z preprízy 17. května 2009 v Eliadově knihovně Divadla Na Zábradlí.