Pocítit přítomnost doby nedávno minulé mohou diváci inscenace
Osmdesátdevět – Trenažér revoluce. Do sálu je uvede podivně zmalovaný
šašek, promlouvající hospodským chraplákem, a na hadrovou židli
k obdélníkovému stolu zase jeden ze tří herců. Herci pak usednou ke stolu
mezi diváky, každý na jiné straně. Představení, ve kterém se jeviště
promění v hlediště, když se „herci dívají a diváci hraj혓,
může začít.
Právě díky neotřelému scénografickému řešení usazení publika kolem
stolu je divák vtažen do samotné inscenace a nakonec se stane její
součástí. Vše začíná pozvolna – nejprve stranická schůze, pak se
rozehraje příběh na základě dopisů milenecké dvojice vysokoškolských
studentů, kteří začínají společný život v komunistickém
Československu. Vše diriguje šašek jako někdy až hrůzu nahánějící
konferenciér: „Seš komunista? A ty? Ty seš komunista? Tys byl komunista.
Ty taky.“ Pak suše oznámí: „Diváci se dívají, herci hrají.“
Představení v Eliadově knihovně Divadla Na Zábradlí, z kterého je
tato recenze psána, nabralo zajímavé obrátky. Pozván byl totiž Václav
Havel, a ten nakonec mezi diváky skutečně usedl, což by ještě nebylo nic
tak senzačního. Ovšem ve dvou částech inscenace je pro polovinu publika
přichystán záznam z jednání mezi Občanským fórem a zástupci totalitní
moci, kterého se účastnil také Václav Havel, ale ani to by nebylo nic tak
senzačního. Divákům jsou rozdány jejich role a šašek oznámí zmíněné:
„Herci se dívají, diváci hrají.“ Ovšem do druhé skupiny publika
patřil právě Havel a šašek mu přisoudil jeho vlastní věty. A když
Havel čte roli Václava Havla, to už je senzační divadelní zážitek. Nikdo
včetně něj proti své úloze neprotestoval, zvlášť role Václava Klause
byla čtena s patřičným gustem – zejména jeho časté připomínky
k průběhu zasedání.
© Alena Pecháčková
Šaškovi diváci jeho občasnou nepříjemnost omluvili, neboť s nimi
záhy začal vtipkovat a projevil svou dobromyslnou tvář. Na šaškovi totiž
spočíval úkol občas pobídnout diváky k nějaké té akci včetně
cinkání klíči apod. V jistých chvílích jim ukázal, že i oni mohou
vládnout situaci: „Tak si to zkuste: Tma! Světlo!“ A na tyto povely,
vyřčené divačkou po nesmělém ostýchání, se skutečně zhaslo a
rozsvítilo. To samé si vyzkoušel i další divák. Představení se tak pro
publikum stalo interaktivní hrou. V polovině první části byla dokonce
všem účastníkům naservírována káva s mlékem a balenou vodou, jakýsi
úplatek, nezbytná eventualita každé schůze. Celkově však nešlo
o neřízenou střelu divácké svévole, která se samozřejmě může také
projevit. Režisér Jiří Honzírek dal inscenaci jasné mantinely, v nichž
se mohou jednotlivé roviny pohybovat. Propojením několika odlišných
žánrů a způsobů hraní, od groteskně laděného klauna přes čistě
činoherně hrající herce po naprosto nepřipravené diváky a jejich
častokrát civilní projev, vznikl strhující jevištní tvar. Zajímavým
způsobem se zde snoubí racionalita s citovostí, divácký odstup
s příležitostí prožít si něco z osudů vzpomínané doby, včetně
revolučního nadšení přicházejícího z divadla DISK. Strojopisné
záznamy schůzí politiků kontrastují s dramatem mladé dvojice Jany a
Petra, jimž neustále radí bezpáteřní Jiřina ve jménu hesla: Kam vítr,
tam plášť (ze zaryté komunistky se nakonec stane nadšená
revolucionářka). Petr, ortodoxní nestraník a vášnivý hráč volejbalu, se
Janě přizná k tomu, že Jiřině podlehl a vstoupil do strany. Je to jeden
z opačných pólů racionality inscenace, který Janě vhrne slzy do očí.
Plačící postava jen malý kousek od diváků je projevem citovosti, která
nemusí zákonitě oslovit všechny. Diváky, držící si odstup, může více
zaujmout dokumentární vhled do nitra komunistických a revolučních schůzí.
Pokud diváka zaujmou obě roviny, je to ten nejlepší případ, který může
nastat.
Inscenace, zaměřující se na události a životní osudy staré dvacet
let, zastává umělecky vyhraněný postoj a vytváří divadelně stylizovaný
pohled, jehož kontury zostří určitá znalost tehdejších poměrů. Ovšem
i bez této znalosti pro své umělecké kvality zůstává svébytným dílem.
Scénografie působí nejen jako stmelující prvek, ale zároveň dává
příležitost číst v očích ostatních diváků jejich názory na otázky,
které nás od roku 1989 pronásledují a straší komunistickou minulostí.
Při pohledech vzhůru na herce stojící na stole si člověk uvědomí svou
malost a současně monumentalitu socialistického projektu, smývajícího
třídní rozdíly. Výběr textů – dokumentů a dramatických
pasáží – zas připravil pole pro zmíněné oscilování mezi rozumem a
citem, smíchem a mrazivým ustrnutím. Režisér pak vše skloubil
s herectvím a možnými diváckými reakcemi a trne o každé repríze (je-li
přítomen), jak to všechno dopadne. Na hercích pak stojí výsledný úspěch
a atmosféra představení. Zvláště Sergej Sanža podává náročný výkon,
který jeho nalíčenou tvář protká čůrky potu. Jeho znělý hlas je sice
zprvu nepříjemný, nikdy však nepřekročí práh snesitelnosti, a posléze
se naopak ponoří do hravosti s velkou řadou různých barev a
kontrastů.
Divadlo Feste přináší Trenažérem revoluce neotřelý vhled do našich
nedávno minulých dějin s jasným politickým názorem, který však
nepřechází do klišé či prostoduché agitky. A jste-li divákem, kterému
nevadí během představení občas zacinkat klíči, zaskandovat nějaké to
revoluční heslo, Trenažér si určitě vyzkoušejte.
Divadlo Feste
Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce
Text: Vladimír Hanzel, Jiří Honzírek, Jakub Macek, Tomáš P. Kačer
Režie: Jiří Honzírek
Dramaturgie: Jakub Macek
Výprava: Radka Vyplašilová
Hudba: Jiří Starý
Světlo: Radka Sičová
Zvuk: Víťa Halška
Hrají: Jan Grundman, Barbora Milotová, Tereza Richtrová, Sergej Sanža
Premiéra 1. listopadu 2008 v brněnském Divadle Reduta, psáno z preprízy
17. května 2009 v Eliadově knihovně Divadla Na Zábradlí.
Napsat komentář