Ira Levin: Osidla smrti (Národní divadlo moravskoslezské)

Tisknout - Hodnocení článku:

So, 28. února 2009 / Autor: Václav Bartoš

Ira Levin: Osidla smrti – Národní divadlo moravskoslezské

Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. V parafrázi na princip divadla na divadle lze říct, že Osidla smrti jsou divadelní hrou (resp. hry) v divadelní hře – své drama autoři píší podle toho, co se odehrává ve skutečnosti.

Stárnoucí dramatik Sidney Bruhl, kterému vyschlo pero, dostane najednou hru od někoho, kdo se zúčastnil jeho semináře tvůrčího psaní. Bruhl vyláká mladého autora do svého domu pod záminkou konzultace hry, kterou napsal. Hra se jmenuje Osidla smrti. Drama se tak ocitá v dramatu a píše se dle toho, jak se odehrává. Anebo přesněji řečeno, drama je již napsáno, aby svůj syžet a fabuli ještě několikrát změnilo a nebylo o jeho konci rozhodnuto. Důležitější než překvapivost dramatických zvratů je vtip obsažený v dramatu. Vždyť i dějové zvraty se humoru podřizují. Rozhodně se nejedná o nervy drásající detektivku či dokonce horor, jak by mohl název mást. Žánrem inscenace je konverzační komedie, během níž je zavražděno několik postav. A několik v celkovém počtu pěti postav už znamená jejich většinu. Kdo tedy zůstane nakonec živ a unikne z osidel smrti?

Příkladem herecké práce, která naplňuje každé své gesto a repliku působivou emocí, je herectví Tomáše Jirmana.

Ira Levin: Osidla smrti – Národní divadlo moravskoslezské Divácky atraktivní oddechový kus má však svá slabá místa. Trochu ruší obrovské fotografie stylově zařízených pokojů na stěnách. Takové výtvarné pojetí nic nerozvíjí, nepodporuje, jen občasně vyruší ze sledování hereckých výkonů. K nim směřuje druhá výtka. Ovšem pokud nesnesitelnost a nevýraznost Myry Bruhlové v podání hosta divadla Lenky Čermákové je záměrná, pak o žádnou výtku nejde. Jan Fišar a Vladimír Polák naopak dostali roli „šitou jim na míru“ a zhostili se svého úkolu sebejistě. Ira Levin: Osidla smrti – Národní divadlo moravskoslezské Není však potřeba jednotlivé repliky pronášet příliš táhle a dávat jim zaznít s důrazem přecházejícím k deklamaci. Trochu to pak vypadá, že se bere ohled buď na velký prostor hlediště, anebo na starší nedoslýchavé diváky. Důraz na dramatický text je pro Národní divadlo moravskoslezské příznačný a samozřejmě opodstatněný. Je pak otázkou, zda takový přístup nespoutává příliš herce v jejich práci a nechává volnost jejich tvorbě, aniž by jejich výsledný výkon byl výhradně popisný a doslovný. V takovém případě se výsledný tvar blíží k tuctové televizní produkci a ztrácí na umělecké působivosti. Příkladem herecké práce, která naplňuje každé své gesto a repliku působivou emocí, je herectví Tomáše Jirmana. Jemu byla svěřena vedlejší role Bruhlova přítele a právníka Portera Milgrima a i tak malý prostor dokázal Jirman beze zbytku využít.

Osidla smrti i přes zmíněné výtky doporučuji divácké pozornosti, a to především pro šťastnou volbu dramatu, jeho vtipnost a napětí vycházející z nepřetržitého dramatického jednání, kdy jedna situace navazuje na druhou a nenechává diváka odpočinout. A kdo by přesto snad chtěl v druhé polovině usínat, toho bezesporu probudí výstřel z pistole Sidney Bruhla.

Ira Levin: Osidla smrti – Národní divadlo moravskoslezské Národní divadlo moravskoslezské
Ira Levin – Osidla smrti