Jobovy zvěsti u Bezručů

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Stvořil také rodinu učitele Mendela Singera, pokoušenou ranami, které mohou postihnout každého z nás. Nemají peníze, nejmladší syn se narodí postižený a štěstí jim nepřinese ani strastiplná cesta za americkým snem.
Úvodní scéna představuje postavy Singerových dětí a navozuje iluzi idyly: Šemarja (Tomáš Dastlík) si hraje s papírovou lodičkou, Jonáš (Tomáš Krejčí) se prohání na dřevěném houpacím koni a Mirjam (Sylvie Krupanská) hopsá přes švihadlo. Zdánlivou harmonii naruší narození syna Menuchima (Lukáš Melník), který trpí nemocí diagnostikovanou jako epilepsie, ale projevující se spíše jako autismus.

Lukáš Melník v téměř němé roli postiženého chlapce využívá především gest a mimiky. Lísá se jako mládě, spíše zvířecí než lidské. Pomalu a nemotorně se plazí po podlaze a nízkých dřevěných lavicích, ponechán ve svém vlastním, ostatními nepochopeném světě. Usilovnému, ale neohrabanému snažení Menuchima ovládnout své tělo kontrastuje hyperaktivní trojice starších dětí, jež se neustále směje, pošťuchuje a podporuje v drobných nekalostech. Před lékařem, přijíždějícím je očkovat, se ukrývá pod stolem a rejdí s ním po místnosti. Trojlístek herců zvládá bravurně nejen chování bezstarostných dětí, ale také jejich přerod v uvědomělé mladé lidi, kteří musí rozhodovat o svých životech.

První polovinu inscenace, odehrávající se v Rusku, provází reprodukovaná hudba, druhou půli, dění ve Spojených státech amerických, doprovází klavírista. Využití živé hudby (jejím autorem je Nikos Engonidis) evokuje hudební doprovod němých grotesek, jejichž nejslavnější postava nenápadně prochází celým druhým dějstvím – nejen prostřednictvím filmových projekcí, ale také jako němý pomocník a posluchač. Charlie Chaplin symbolizuje moderní dobu, světla velkoměsta, pod nimiž se Singerova neúplná rodina ocitla.

Scénografické delikatesy
Jeviště rámují dvě sbíhající se stěny ústící ve čtvercový průhled, jenž je využíván nejen jako okno, ale také jako „zrcadlo času“, v němž k ostatním promlouvají postavy z dopisů či vyprávění. Zem zaslíbenou, „Boží zemi“, Ameriku znázorňují gramofonové desky, reklamy a poloprůhledné stěny připomínající prosklené výlohy osvětlené blikajícími modrobílými neony.

Za stěnami se v jedné z působivých scén potácí Mirjam stižená šílenstvím, ztrácí se za nimi stejně, jako ztrácí zdravý rozum. Mizí a rozostřený obraz, který mohou diváci pozorovat, znázorňuje její vyšinutost, neprostupná bariéra stěn jako by podtrhovala skutečnost, že Mirjam už není pomoci.

Zemi hojnosti charakterizují také šaty a doplňky výrazných barev. V Americe se dbá na jedinečnost a originalitu, zatímco v Rusku všechno splývá v nevýrazných odstínech šedé a modré. V dalekém Rusku zůstává syn Menuchim, avšak v Americe je přítomen ve vzpomínkách rodičů a sourozenců, což režisér Martin Františák s výtvarníkem Markem Cpinem ztvárnili city drásajícím uspořádáním mizanscény – místo, kde v bývalém domě Singerových dlel nejmladší syn nejčastěji, je ze všech stran ohraničeno průhledným kvádrem.

Za americké anabáze zbylých členů rodiny v popředí scény stále sledujeme Menuchima uzavřeného v tomto kvádru. Jako zvíře v kleci smutně vyhlíží ven, tiskne se ke stěnám, jako by to byli lidé a on u nich mohl najít porozumění. Tento druhý plán představuje relativizaci chvilkových záchvěvů štěstí odehrávajících se na jevišti v prvním plánu. Vizuální memento upozorňuje na minulá rozhodnutí, s nimiž se Mendel Singer musí vyrovnat.

Divadlo Petra Bezruče
Joseph Roth: Job

Režie: Martin Františák
Dramaturgie a dramatizace: Marta Ljubková
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Nikos Engonidis
Choreografie tanečních čísel: Zoja Mikotová
Premiéra 10. října 2008 v Divadle Petra Bezruče