Joe Penhall – Bavič (Dumb Show) v Národním divadle moravskoslezském

Tisknout - Hodnocení článku:

Ne, 13. září 2009 / Autor: Marek Lollok

narodni-divadlo-moravskoslezske-penhall-bavic

Barry je profesionální bavič, mistr svého oboru a populární celebrita. Má svou vlastní úspěšnou televizní show a zdá se, že je na vrcholu sil. Je to typický představitel světa šoubyznysu, přivyklý záři reflektorů a červeným kobercům. S příznačnou lačností se o něj perou bulvární novináři; dva z nich, Greg a Liz, se dokonce pod falešnou identitou bankovních agentů vetřou do jeho blízkosti, aby na něm – s pochybným ospravedlněním, že jednají ve veřejném zájmu – objevili něco skandálního.

To se jim při Barryho ne zrovna svatouškovském způsobu života poměrně snadno daří, přičemž se nezdráhají každý jeho sebemenší poklesek patřičně zveličit a mediálně opepřit. Žurnalisté, kteří sami sebe hrdě označují jako investigativní, svými nevybíravými difamujícími útoky dokonce přispějí ke smrti Barryho ženy. Zarážející však je, že Barry místo toho, aby před dotěrnými slídily dřív nebo později zabouchl dveře, jejich přešlapy bohorovně toleruje, ba se s redaktory téměř přátelí. Až příliš totiž podlehl pozlátku mediální slávy a zjevně rád vidí své jméno a tvář na titulních stránkách novin a časopisů. A co víc – nade vše má rád peníze. Svou oblíbenou větou „O jaké částce se to bavíme?“ dokáže sebe i svou práci obratně prodat – v dobrém i špatném smyslu.

Penhallova hra Bavič z roku 2004 uvedená Národním divadlem moravskoslezským v české premiéře tedy přináší téma více než žhavé. Na naší mediální scéně se v poslední době objevila řada kauz (Tlustého vířivkou počínaje a Berlusconiho prázdninovou vilou nekonče), které svou podstatou opět přiživily velký otazník vznášející se nad hranicí novinářské etiky. Spousta tištěných, internetových či audiovizuálních periodik pak tuto otázku implicitně nanáší dnes a denně. V souvislosti s tím je na místě se ptát, zda se sedmá velmoc – jak se médiím občas říká – může vždy zaštitovat tezí, že účel světí prostředky. Penhallova hra kromě toho, že upozorňuje na zvráceně hyenistickou povahu tzv. tvrdého bulváru, poukazuje i na další možný rozměr problému. Jsou opravdu vždy objekty zájmu pofiderních (nikoli však periferních) plátků a žurnálů onou nebohou štvanou zvěří? Neexistuje mezi nimi nemalá skupina těch, kteří uměle rozdmýchávané „story“ potřebují pro prezentaci své osobnosti a svých (ne)výkonů a média proti nim brojí pouze na oko? Nebude pak Barry, žijící s novináři navzdory všem půtkám v jakési symbióze, spíše pravidlem než výjimkou?

Režisér Janusz Klimsza poměrně srozumitelnou hru a la these inscenuje úsporně. Spolu s tvůrcem scény a kostýmů Davidem Bazikou postavy sice zasazuje do snobsky nablýskaného prostředí, ale výsledný efekt není přehnaně extravagantní. Kožená křesla, malý konferenční stolek, červený koberec, pojízdný minibar a barevné reflektory vytvářejí odosobněný interiér luxusního podniku, který je od hlediště oddělen „nepřekročitelným“ provazem důvěrně známým z různých expozic. Tento jednoduchý a zároveň výrazný scénografický prvek povyšuje vše na jevišti do pozice neobvyklého, výlučného či dokonce vzácného úkazu. Provazem vyřčené „Nedotýkat se!“ pak zvláště rezonuje ve vztahu k hlavnímu aktéru dramatu, celebritě Barrymu.

Ve studiovém prostoru zkušebny NDM se Klimsza zaměřil na hodinářsky precizní vedení herců a jejich civilní detail. K mírnému přehrávání se v souladu se svou rolí občas uchýlí jen David Viktora, protagonista excentrického baviče Barryho. Viktora, jehož je jeviště doslova plné, svým pojetím značně obohacuje náhled na svou postavu tím, že se mu ji daří exponovat jako nepříliš šťastného klauna. Zprostředkovává nejen bavičův lesk, ale i jeho bídu. Kromě sebevědomého komika a příležitostného lva sal6nů Viktora dokáže zmapovat i „odvrácenou stranu měsíce“ – zákulisní tvář ztrápeného muže utápějícího se v alkoholu a kokainu s vyvlastněným soukromím. Výsledkem je postava morálně sice dost pokroucená, ale vzhledem k okolnostem jaksi pochopitelná. Viktorovi solidně sekundují jeho jevištní partneři Renata Klemensová (jako Liz) a Vladimír Čapka (Gregg), i když jejich pojetí „novinářských psů“ je v podstatě figurkovité a měkké. Čapka si vystačí se svou univerzální stylizací bohatě gestikulujícího, necharismatického panáčka; Klemensová zase téměř nerozlišuje samotnou Liz a její přestrojení v zástupkyni banky Jane, tedy masku, v níž se na Barryho snaží vypátrat něco kompromitujícího. Výkony obou se tak v ozáření Viktorovou energií zdají docela matné a mdlé.

Dramaturgovi NDM Marku Pivovarovi se podařilo vyhmátnout hru, která tne do živého. Barryho problémy sice většina návštěvníků divadla na vlastní kůži nikdy nezažije, Penhallova hra nicméně nenápadně naznačuje, že svým zájmem o nižší novinářský žánr agresivitu jeho představitelů povzbuzuje každý. Bavič je výstižnou kritikou cynických metod senzacechtivých pisálků a krvežíznivých paparazziů a upozorněním na mnohdy (možná zdánlivě) vstřícný přístup opačné strany bariéry, která svým počínáním zvrácený svět bulváru do značné míry legitimizuje. První čeští inscenátoři Baviče pak svojí interpretací přidávají ke hře nemalý bonus – empatickou studii člověka nosícího populární tvář.