Khekova Ženitba a Kdo je tady ředitel? v Městském divadle Zlín

Srovnání zpracování Gogolovy „Ženitby“ a von Trierova „Kdo je tady ředitel?“ se proto přímo nabízí. Že Pavel Khek má vůli i schopnost hledat zajímavá a sdělná témata z materiálu současného i klasického, ukázal už v Boleslavi svou prací na Maupassantovi, Lorcovi, Gelardim, a nedávno také Goethovi. Jeho zlínské dílo to potvrzuje jen napůl.

Ženitba

V případě prvním je relevantnost mého komentáře závislá na tom, že se jednalo o představení pro školní mládež a mohlo získat jiné akcenty, než má obvykle. Bylo by neférové vůči režisérovi či souboru vydávat své svědectví za definitivní hodnocení. Nic to ovšem nemění na tom, že inscenace je velmi zajímavá vzhledem k otázce jak dělat satiru na divadle. Takže ať již byla její slabá místa dána nesoustředěností a vyrušováním zlínské mládeže, nebo samou režijní koncepcí, na jistou glosu si troufám.

Vedle Revizora je Ženitba patrně druhou nehranější Gogolovou komedií. Její děj je prostý: hlavním hrdinou je mladík Podkolesin, který si najme profesionální dohazovačku Teklu, aby mu jaksi opatřila manželství. Ta ho s vypětím všech sil dotáhne ke své další klientce, Agátě, u které se mezitím shromáždilo několik dalších více méně podivných nápadníků. Začíná boj o Agátinu přízeň i o to, jak dohnat lenocha Podkolesina k závěrečnému činu.

Inscenace je vizuálně velmi decentní a nijak neaktualizovaná. Scénografie Michala Hrubého je možná až příliš neutrální a silnější navození určitého genia loci by jí neuškodilo. Zeleně kachlíkovaný interiér bez výzdoby a jakékoli osobitosti tak kromě nábytku přítomného pouze v nezbytném množství charakterizují jen malá kovová kamínka uprostřed. Výjimkou je dekorativní průhledná vana, o které se vzápětí zmíním. Konkrétnější stylizace prostředí zůstává na příjemných dobových kostýmech Kláry Vágnerové a zejména na herecké práci. Ta od počátku vytváří obraz jakési vyžilé měšťácké honorace, která si drží určité sebevědomí i přesto, že její život je zcela vyprázdněný a degenerativní. Celé první dějství je hlavní hrdina Podkolatov (Josef Koller) naložený ve vaně, která je jeho útočištěm. Vtipně se tak zdůrazňuje jeho pohodlnost a hlavně fatální neschopnost rozhodného jednání, kvůli níž není s to jakkoli se rozhoupat k nadcházejícím námluvám.

Vanový efekt je chytře zdvojen i v druhém jednání, v němž se nám Agáta představuje ve stejné pozici jako její protějšek Podkolatov. Vyloupává se téma nekompetentního mládí, které pro svoji rozmazlenost není schopno jakéhokoli činu. Téma, které by se dalo krásně a mnohostranně v Ženitbě rozvíjet a rozhodně by mělo svůj smysl. Rýpnout si do toho, že nastupující generace může zrát k jalové pasivitě spíše než k sebevědomému životu, nemůže být od věci snad nikdy. Leč záměry inscenace nepřály tématu tomuto ani jinému. Sázka totiž padla plnou měrou na grotesknost, což byl kámen úrazu.

Problém je v tom, že Gogol nenapsal hru, u které bychom se trhali prvoplánově smíchy. Ženitba je vtipná nikoli bláznivými gagy a fóry, ale až komickou nadsázkou vážného děje. Chechtat se nemáme idiotskému osudu přepálených karikatur, ale skutečných lidí. Lidí, jichž nám je mimo jiné také líto pro ten smutný plášť hňupského života, který na sebe berou. Gogol konec konců podává vnější i vnitřní dění v jemných odstínech, ukotvených přinejmenším při monolozích některých postav. Že je něco s inscenací špatně, prozrazuje nutnost humor dodávat zvnějšku, aby vůbec bylo dosaženo zamýšlené třeskutosti scén. Obvykle se tak děje hereckým pitvořením (Koller se neustále šklebí na znamení své neochoty do čehokoli se pouštět; o postavách nápadníků, na šklebech vystavěných, nemluvě) nebo ohranými fóry z  pomyslných ošoupaných příruček komedie (stylizované pády, hádky, rvačky…). Vrchol nefunkčnosti jsou pak pokusy o parafrázi čisté grotesky: zrychlené honičky postav poháněné svižnou veselou hudbou, které vyzní klopotně, protože uhonění herci nasazené tempo scén nestíhají. Komediálně precizní byla jen etuda, při níž Štěpán s Kočkarevem oblékají dokoupavšího se Podkolatova v duchu kouzelnické show. Na rozdíl od většiny ostatních komických scén byla založená na vtipném nápadu, ne na recyklování žánrových klišé.

Cit pro tragiku Ženitby ukazuje režisér v závěru inscenace, kdy obrací postavu Agáty na ruby: nechá ji přejít z roztržité bláznivosti do zadumaného smutku a celou inscenaci završí vizuálně silným obrazem, kdy dívku stojící ve svatebních šatech ve vaně smáčí voda padající z provaziště. Škoda, že tahle povedená hořká pointa nenavazuje na nic, co se předtím odehrálo, a působí svým stylem jako z úplně jiné hry. Gogolovi tak ani nebylo přiznáno právo na téma, ani z něj nebyla vytvořena skutečná legrace.

Kdo je tady ředitel?

Na rozdíl od Ženitby v inscenaci Kdo je tady ředitel? vytvořené na základě scénáře ke stejnojmennému filmu dánského scénáristy a režiséra Lars von Tiera a dramatizace uvedené předtím v pražském Švandově divadle se sdělení neztratilo. Je škoda, že se Trier místo neustálého detoxu svých mindráků nevěnuje ve filmovém umění trochu častěji skromnějším věcem ve stylu této své komedie. Zde si údajně jen odskočil odpočinout k pohodovému žánru a rovnou přitom vlepil políček současným dramatikům tím, jak řemeslně precizní a především přiléhavou satiru dokázal napsat. Ke cti českého divadla je, že bylo schopno tuto kvalitu rozpoznat a přejmout. Jde o vzácnou ukázku toho, jak může povedené a chytré dílo ve společnosti skutečně žít.

Pro neznalé předlohy naznačím děj, jehož „hrdinou“ je ředitel počítačové firmy Raun. Ten se bojí postavit zaměstnancům tváří v tvář, a proto si vymyslí ředitele fiktivního (virtuálního), který údajně žije v Americe a vede celou firmu prostřednictvím e-mailů. Raun se tak může tvářit, že jen tlumočí vůli nepřítomného šéfa, čímž se úspěšně vyhýbá všem konfliktům a přímé zodpovědnosti za svá manažerská rozhodnutí. Po deseti letech ovšem nastane okamžik, kdy je potřeba, aby se ředitel objevil fyzicky. Raun v tu chvíli najímá zkrachovalého herce Kristoffera, aby tajuplného bosse ztvárnil. V ten moment začíná komedie.

Oproti střídmé scénografii Ženitby je tentokrát výprava odvážnější. Šikovně mísí různá zákoutí charakteristická pro firemní prostředí. Jevištní prostor plynule přechází z rigorózní ředitelovy pracovny přes konferenční místnost až po familiérní společenský salonek s gaučem a lednicí. Za tím vším se klene kovově chladné, industriálem zavánějící vyvýšené pozadí, v němž se skrývá místnost s ďábelsky blikající kopírkou. Khek v tomto prostředí zvládá plynule ukočírovat přechody z prostoru do prostoru a zcela přirozeně sídlo firmy na jevišti oživuje.

Po prvních replikách herce Řezníčka v roli Kristoffera jsem měl obavu, že půjde opět o povrchní komediální křeč jako u Gogola. Není totiž zprvu jasné, jestli se svou bláznivostí opájí herec Kristoffer (dobrá varianta), nebo jeho představitel Řezníček (hrůzná varianta). Velmi rychle se ale ukazuje, že ani náhodou nejde o odbytou figurku, ale naopak postavu vytvořenou chytře a s velkou chutí. Pan Řezníček využívá svého vysoko položeného, rozverného hlasu a ve velkém kontrastu k Jensi Albinovi z originálního, silně civilního, až dokumentaristicky stylizovaného filmu dělá z Kristoffera divadelně potrhlého entuziastu. Nehraje na laciný efekt. Jeho kousky jsou dobře provázané s jednáním ostatních postav a se smyslem jednotlivých situací. Zdaleka také neupadá do jednolitého afektu, ale neustálou přetvářku, na které je jeho role založena, umí odstínit v mnoha podobách.

Řezníček také po celou dobu jasně rozlišuje dvě polohy. Samotného sebestředného herce Kristoffera a jemu svěřenou roli amerického šéfa, kterou musí před Raunovými zaměstnanci hrát naprosto uvěřitelně. Od prvotních rozpaků a zmatenosti si Kristoffer začíná užívat pozornost, které se mu díky roli dostává, a pln hereckého sebevědomí získává nad okolím naprostou převahu. Dle taktiky „čím míň víš, tím jistější si buď sám sebou“ neváhá autoritativně vládnout nad zaměstnanci-programátory (sebranka sociopatologických týpků), ačkoli je jen kašpar, který o IT neví lautr nic. Při bizarních nedorozuměních balancuje nad propastí a z lana nepadá často spíše díky štěstí pramenícímu z odvahy, než pro svůj důvtip.

Kristoffer by vlastně mohl být jakýmsi novodobým Chlestakovem, který kamsi přijede, udělá tam čurbes a zase zmizí. Má v sobě ale naštěstí výrazný lidský rozměr. Postupně rozkrývá, že čachry skutečného ředitele Rauna jsou větší svinstvo, než se zprvu zdálo. Řezníček nechává z Kristofferovi tváře ustoupit expresivitu sebestředného klauna, který si roli dosud užíval jen jako prostředek k seberealizaci, a přenechává kousek prostoru jemnější, přirozenější mimice člověka, jemuž záleží na svých bližních. Kristoffer se ale nemění v postavu plakátově kladnou, nýbrž svůj lidumilný záměr zkouší uskutečnit opět se směsicí nemehlovitého, ale fortunou políbeného sebevědomí extrovertního herce.

Režie se v obsazení vůbec trefovala úžasně přesně. Kromě Řezníčka padla role i Radoslavu Šopíkovi, který již drobnou fyziognomií dává řediteli Raunovi patřičnou kluzkost. Islandský podnikatel Finnur zase ponoukl Dušana Sitka, který celou roli absolvuje v islandštině (!), k monumentálně bouřlivým etudám. Povedlo se vytvořit i partu dobře rozlišených karikatur, z nichž sestává zaměstnanecké jádro firmy; zde pomáhá i hezky využitý odkaz na znělku ze seriálu IT Crowd, která funguje jako refrén pro příchod této skupiny na scénu. Skvěle a energicky sehraná herecká složka může fungovat především díky tomu, že v tomto případě Khek neubíjí vážnou stránku textu, nýbrž nechává vtip, aby se prosadil v tolik důležitém napětí s tragikou celého příběhu. Proto z toho nevychází jen pokus o povrchní chechtačku. Dosáhnout toho je možná snazší než u Gogola, který se přece jen musí trochu tlumočit do dnešního kontextu. Trierův text o možnostech manipulace ve virtualizovaném světě a o tom, jak snadno se z člověka pod rouškou vymyšlené internetové identity stane svině, má náskok díky ryzí aktuálnosti. Že Gogol svůj zlínský souboj s Trierem prohrává, poukazuje především na důležitost režijní koncepce při interpretaci tohoto díla, než na to, že by neměl co říci. A možná i to, že Pavel Khek bez svého boleslavského kolegy Petra Mikesky ztrácí něco ze své autorské jistoty.

Městské divadlo Zlín
Nikolaj Vasilijevič Gogol: Ženitba

Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Jana Kafková, Miroslav Ondra
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Klára Vágnerová
Hudba: Vladimír Nejedlý
Režie: Pavel Khek

Hrají: Josef Koller, Michaela Doleželová, Romana Julinová, Zdeněk Lambor, Helena Čermáková, Jan Leflík, Gustav Řezníček, Zdeněk Julina, Radovan Král, Eva Borovičková, Tomáš Komínek
Premiéra: 26. června 2010, psáno z představení: 5. ledna 2011

Městské divadlo Zlín
Lars von Trier, Daniel Hrbek, Martina Kinská: Kdo je tady Ředitel?

Premiéra: 19. 12. 2009.
Překlad: František Frohlich
Úprava: Vladimír Fekar, Pavel Khek
Dramaturgie: Vladimír Fekar
Scéna: Michal Syrový
Kostýmy: Klára Vágnerová
Režie: Pavel Khek

Hrají: Gustav Řezníček, Radoslav Šopík, Dušan Sitek, Michaela Doleželová, Pavel Vacek, Josef Koller, Milan Hloušek, Eva Daňková, Milena Marcilisová, Helena Čermáková, Kateřina Králová, Jana Drgová j. h.
Premiéra: 19. prosince 2009, psáno z představení: 6. ledna 2011