Komorní scéna Aréna v Ostravě: Brenpartija

Při psaní textu s magickým názvem Brenpartija se Vůjtek opřel především o „národopisnou“ prózu Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda. Inspirován tímto ošlehaným ostravským autorem píšícím o ještě ošlehanějších lidech se Vůjtek zaměřil na vylíčení života moravskoslezských bezdomovců obývajících zpustošená místa kolem tzv. hald (uměle vytvořených hlušinových kopců a vrchů, jež jsou vedlejším produktem důlní těžby). Předkládá drobnokresbu tvrdých a zároveň svérázně citlivých lidí, již se z různých důvodů propadli na společenské dno a setkali se na periferii. V několika desítkách žánrových obrázků a mikropříběhů představuje nezáviděníhodný, avšak svým způsobem romantický život několika „podezřelých individuí“.

V hereckém ztělesnění těchto živlů excelovala mužská část arénovského souboru. Protagonistům se podařilo odkoukat rázovitost typů, jež se – jak mohu potvrdit – dodnes pohybují v příslušných lokalitách, a vytvořit tak nezaměnitelné figurky vzbuzující soucit i sympatie. Ferda Prokop (Josef Kaluža), Franta Vyvial (Vladislav Georgiev), Jozef (Albert Čuba), Lojza Bujok (Marek Cisovský), Venca (Michal Čapka), Škuta (Pavel Cisovský j. h.) sice dvakrát moudrosti nepobrali a pro nějaký ten přestupek či hříšek nejdou daleko, zato jsou ale lidmi ryzími, nepřetvařujícími se a pro svou lásku ke svobodě svým způsobem také obdivuhodnými.

Sociální začlenění (resp. nezačlenění) hrdinů je čitelné už z jejich kostýmů (Marta Rozskopfová). Ty podtrhují evidentní zaměření inscenátorů na člověčinu v nich – každý z protagonistů ze svých ošuntělých, nesourodě poskládaných šatů doslova září. Jednotlivé postavy jsou výrazně poznamenány i fyziognomicky a pohybově – mnoho z nich trpí stařeckými neduhy – bolí je zuby, kašlou (doslova chrchlají), zasekávají se jim údy, kulhají (hluboko shrbený se o holi belhá i potutelný prolog a veršující glosátor děje Švenda v podání režiséra inscenace Janusze Klimszy).

Chlapi, kteří po hektolitrech popíjejí malinovkou obarvený denaturovaný líh (nazývaný hubičková či bren), jsou – navzdory svým nekonformním povahám – podivuhodně svorní a loajální ke svému „státu Halda“. Vytvořili si dokonce jeho organizaci s voleným zastupitelstvem v čele se starostou Ferdou, jenž vládne v duchu své všeobjímající teze (pronášené samozřejmě důsledně krátce a s patřičným důrazem na předposlední slabice): Máš co jíst – máš, máš kde spát – máš, máš co chlastat – máš, tak drž pysk. Starosta si mezi svými souputníky dokáže vydobýt potřebnou autoritu; v této pozici je Josef Kaluža díky své urostlé postavě, mužnému zevnějšku a silnému hlasu velmi přesvědčivý.

První půle představení má větší spád. Herci se v duchu temperamentu svých postav doslova vrhnou na obecenstvo, které adresně berou do hry – několikrát osloví jednotlivce a nabídnou mu lahvinku šnapsu nebo uzeniny; při jevištní prezentaci svého „národního divadla Halda“ dokonce přímo vytáhnou diváka na scénu, kde mu nabídnou privilegované lože v podobě starého křesla a na chvíli jej zapojí do akce. Apel a atak vůči publiku není nikterak násilný a v kontextu hry vůbec ne zbytečný; stává se dalším prostředkem, jenž nám hlouběji odhaluje bezprostřednost, spontánnost a živelnost zobrazovaných postav. K výrazným rekvizitám patří plechový barel, který je využíván jako extravagantní „spacák“ (ve vtipném výstupu obcování s přestárlou prostitutkou Majdalenou se do něj kupodivu vměstnají dokonce tři osoby), jako stupínek pro starostovy promluvy k davu či prozaicky jako lavička. Funguje tak v téměř idylicky komponovaném exteriéru pod elektrickým vedením vinoucím se mezi žloutnoucími stromy (scénografie Marty Rozskopfové).

Dění po přestávce je o poznání pomalejší a pochmurnější. Větší prostor je věnován procesu usazování nenechavého cikána Venci v domácnosti dobrácké Vefy (Alena Sasínová-Polarczyk), pro jejíž skrovný příbytek v dělnické kolonii je vyčleněna levá část jeviště se stolem, postelí a nepřehlédnutelným obrazem Panny Marie. Otázkou je, zda této dvojici není věnováno až příliš místa a času, neboť funkce i pojetí Venci a Vefy zůstávají pouze komediální a epizodické. Nahlížením do soužití tohoto páru se hlavní linie osudů bezdomovecké party dočasně přestříhává, přičemž přeryvy jsou poměrně ostré. Brenparťáci už nejsou v těchto pasážích tak jiskřivě rozjívení jako na začátku, decimuje je totiž kosa Zubaté Barbory, metaforické smrti, která je na jevišti personifikována dívkou v lidovém kroji krvavé barvy (Tereza Cisovská). Tato postava, která doposud stála v pozadí a ze svého sudu pouze nalévala žádaný alkohol, se čím dál tím dravěji zapojuje do dění a zatěžuje životy sešlých mužů (někdy až příliš polopatisticky a efektně si sedá za krk jednotlivým postavám, které se pod její vahou hroutí, či jako vyvržená tekoucí rozžhavená struska zavaluje a přikrývá neuprchnuvší nešťastníky). Zubaté Barboře také patří mrazivá poslední slova inscenace, která pronáší přímo do publika – v nich jako smrt potměšile předpokládá, že se „s námi nevidí naposled“.

Inscenace bude zřejmě hlasitěji a srozumitelněji promlouvat k domácím divákům, přespolní asi budou muset vynaložit mnohem větší úsilí, aby pochopili některé krajově specifické nuance a porozuměli českopolskému dialektu, ve kterém se hraje (což mi potvrdilo srovnání reakcí publika řadového představení s poněkud chladnější odezvou provedení před „importovanými“ diváky festivalu Ostravar). Brenpatija je však rozhodně inscenací s nezapomenutelnou barvou, chutí i vůní a má perspektivu se podobně jako Průběžná O(s)trava krve udržet na repertoáru vícero let.

Komorní scéna Aréna, Ostrava
Tomáš Vůjtek – Brenpartija

Režie: Janusz Klimsza
Scéna a kostýmy: Marta Rozskopfová
Hudba: Vladislav Georgiev

Hrají: J. Kaluža, V. Georgiev, D. Fialková, A. Čuba, M. Cisovský, M. Čapka, R. Šmotek, A. Sasínová-Polarczyk, J. Klimsza, T. Cisovská
Premiéra 31. října 2009, psáno z reprízy 25. února 2010 hrané v rámci festivalu Ostravar