Komorní scéna Aréna v Ostravě: Brenpartija

Po několikaleté odmlce se na repertoár ostravské Komorní scény Arény dostala na kost regionální hra. Od dob Lipusovy nezapomenutelné Průběžné O(s)travy krve (derniérované po desetiletém uvádění v roce 2004) se sice v severomoravských divadlech inscenace věnované tamějšímu kraji objevují poměrně hojně (Z deniku Ostravaka, Bezruč?!, Těšínské niebo aj.), zkušený arénovský soubor se však své další příležitosti dočkal teprve nedávno. Dal mu ji svou novou hrou dramaturg Tomáš Vůjtek.

Při psaní textu s magickým názvem Brenpartija se Vůjtek opřel především o „národopisnou“ prózu Věnceslava Juřiny Zpráva o státu Halda. Inspirován tímto ošlehaným ostravským autorem píšícím o ještě ošlehanějších lidech se Vůjtek zaměřil na vylíčení života moravskoslezských bezdomovců obývajících zpustošená místa kolem tzv. hald (uměle vytvořených hlušinových kopců a vrchů, jež jsou vedlejším produktem důlní těžby). Předkládá drobnokresbu tvrdých a zároveň svérázně citlivých lidí, již se z různých důvodů propadli na společenské dno a setkali se na periferii. V několika desítkách žánrových obrázků a mikropříběhů představuje nezáviděníhodný, avšak svým způsobem romantický život několika „podezřelých individuí“.
V hereckém ztělesnění těchto živlů excelovala mužská část arénovského souboru. Protagonistům se podařilo odkoukat rázovitost typů, jež se – jak mohu potvrdit – dodnes pohybují v příslušných lokalitách, a vytvořit tak nezaměnitelné figurky vzbuzující soucit i sympatie. Ferda Prokop (Josef Kaluža), Franta Vyvial (Vladislav Georgiev), Jozef (Albert Čuba), Lojza Bujok (Marek Cisovský), Venca (Michal Čapka), Škuta (Pavel Cisovský j. h.) sice dvakrát moudrosti nepobrali a pro nějaký ten přestupek či hříšek nejdou daleko, zato jsou ale lidmi ryzími, nepřetvařujícími se a pro svou lásku ke svobodě svým způsobem také obdivuhodnými.

Sociální začlenění (resp. nezačlenění) hrdinů je čitelné už z jejich kostýmů (Marta Rozskopfová). Ty podtrhují evidentní zaměření inscenátorů na člověčinu v nich – každý z protagonistů ze svých ošuntělých, nesourodě poskládaných šatů doslova září. Jednotlivé postavy jsou výrazně poznamenány i fyziognomicky a pohybově – mnoho z nich trpí stařeckými neduhy – bolí je zuby, kašlou (doslova chrchlají), zasekávají se jim údy, kulhají (hluboko shrbený se o holi belhá i potutelný prolog a veršující glosátor děje Švenda v podání režiséra inscenace Janusze Klimszy).
Máš co jíst – máš, máš kde spát – máš, máš co chlastat – máš, tak drž pysk.

Chlapi, kteří po hektolitrech popíjejí malinovkou obarvený denaturovaný líh (nazývaný hubičková či bren), jsou – navzdory svým nekonformním povahám – podivuhodně svorní a loajální ke svému „státu Halda“. Vytvořili si dokonce jeho organizaci s voleným zastupitelstvem v čele se starostou Ferdou, jenž vládne v duchu své všeobjímající teze (pronášené samozřejmě důsledně krátce a s patřičným důrazem na předposlední slabice): Máš co jíst – máš, máš kde spát – máš, máš co chlastat – máš, tak drž pysk. Starosta si mezi svými souputníky dokáže vydobýt potřebnou autoritu; v této pozici je Josef Kaluža díky své urostlé postavě, mužnému zevnějšku a silnému hlasu velmi přesvědčivý.
Apel a atak vůči publiku není nikterak násilný a v kontextu hry vůbec ne zbytečný; stává se dalším prostředkem, jenž nám hlouběji odhaluje bezprostřednost, spontánnost a živelnost zobrazovaných postav.

První půle představení má větší spád. Herci se v duchu temperamentu svých postav doslova vrhnou na obecenstvo, které adresně berou do hry – několikrát osloví jednotlivce a nabídnou mu lahvinku šnapsu nebo uzeniny; při jevištní prezentaci svého „národního divadla Halda“ dokonce přímo vytáhnou diváka na scénu, kde mu nabídnou privilegované lože v podobě starého křesla a na chvíli jej zapojí do akce. Apel a atak vůči publiku není nikterak násilný a v kontextu hry vůbec ne zbytečný; stává se dalším prostředkem, jenž nám hlouběji odhaluje bezprostřednost, spontánnost a živelnost zobrazovaných postav. K výrazným rekvizitám patří plechový barel, který je využíván jako extravagantní „spacák“ (ve vtipném výstupu obcování s přestárlou prostitutkou Majdalenou se do něj kupodivu vměstnají dokonce tři osoby), jako stupínek pro starostovy promluvy k davu či prozaicky jako lavička. Funguje tak v téměř idylicky komponovaném exteriéru pod elektrickým vedením vinoucím se mezi žloutnoucími stromy (scénografie Marty Rozskopfové).
Funkce i pojetí Venci a Vefy zůstávají pouze komediální a epizodické. Nahlížením do soužití tohoto páru se hlavní linie osudů bezdomovecké party dočasně přestříhává, přičemž přeryvy jsou poměrně ostré. Brenparťáci už nejsou v druhé polovině inscenace tak jiskřivě rozjívení jako na jejím začátku.

Dění po přestávce je o poznání pomalejší a pochmurnější. Větší prostor je věnován procesu usazování nenechavého cikána Venci v domácnosti dobrácké Vefy (Alena Sasínová-Polarczyk), pro jejíž skrovný příbytek v dělnické kolonii je vyčleněna levá část jeviště se stolem, postelí a nepřehlédnutelným obrazem Panny Marie. Otázkou je, zda této dvojici není věnováno až příliš místa a času, neboť funkce i pojetí Venci a Vefy zůstávají pouze komediální a epizodické. Nahlížením do soužití tohoto páru se hlavní linie osudů bezdomovecké party dočasně přestříhává, přičemž přeryvy jsou poměrně ostré. Brenparťáci už nejsou v těchto pasážích tak jiskřivě rozjívení jako na začátku, decimuje je totiž kosa Zubaté Barbory, metaforické smrti, která je na jevišti personifikována dívkou v lidovém kroji krvavé barvy (Tereza Cisovská). Tato postava, která doposud stála v pozadí a ze svého sudu pouze nalévala žádaný alkohol, se čím dál tím dravěji zapojuje do dění a zatěžuje životy sešlých mužů (někdy až příliš polopatisticky a efektně si sedá za krk jednotlivým postavám, které se pod její vahou hroutí, či jako vyvržená tekoucí rozžhavená struska zavaluje a přikrývá neuprchnuvší nešťastníky). Zubaté Barboře také patří mrazivá poslední slova inscenace, která pronáší přímo do publika – v nich jako smrt potměšile předpokládá, že se „s námi nevidí naposled“.

Inscenace bude zřejmě hlasitěji a srozumitelněji promlouvat k domácím divákům, přespolní asi budou muset vynaložit mnohem větší úsilí, aby pochopili některé krajově specifické nuance a porozuměli českopolskému dialektu, ve kterém se hraje (což mi potvrdilo srovnání reakcí publika řadového představení s poněkud chladnější odezvou provedení před „importovanými“ diváky festivalu Ostravar). Brenpatija je však rozhodně inscenací s nezapomenutelnou barvou, chutí i vůní a má perspektivu se podobně jako Průběžná O(s)trava krve udržet na repertoáru vícero let.
Komorní scéna Aréna, Ostrava
Tomáš Vůjtek – Brenpartija
Režie: Janusz Klimsza
Scéna a kostýmy: Marta Rozskopfová
Hudba: Vladislav Georgiev
Hrají: J. Kaluža, V. Georgiev, D. Fialková, A. Čuba, M.
Cisovský, M. Čapka, R. Šmotek, A. Sasínová-Polarczyk, J. Klimsza, T.
Cisovská
Premiéra 31. října 2009, psáno z reprízy 25. února
2010 hrané v rámci festivalu Ostravar
Reklama