Mikuláškovy Elementární částice: Totální destrukce humanity

Houellebecq ve svém románu kritizuje absolutní vyprázdněnost a lhostejnost lidské společnosti konce 20. století. Používá k tomu obrazy násilí a krutosti. Útočí na svobodomyslná hnutí hippies 60. a 70. let, jež podle něj vedou k totální anarchii a chaosu, ke společenskému uspořádání, v němž chybí jakýkoli řád. Individualismus znamená více než zájmy společnosti, Kantův kategorický imperativ již dávno neplatí. Pocity lásky a pospolitosti zanikly, zbývá jen deziluze a beznaděj. I Mikuláškova inscenace podává obraz zvráceného lidství, přesto je z ní cítit spíše melancholie a lidská potřeba porozumění. Stává se tak úvahou nad obecnými otázkami lidské existence.

Bratři Bruno (Jiří Vyorálek) a Michel (Václav Vašák) jsou typickými ukázkami zoufalství a beznaděje. Bruno trpí nadměrnou sexuální touhou, již není schopen ukojit, a s postupně se zhoršujícími duševními problémy končí v psychiatrické léčebně. Naopak mikrobiolog Michel už není schopen milovat – jinou osobu ani sám sebe. Život se pro něj stává samoúčelným utrpením, což ho vede k vývoji nového genetického druhu, jenž má nahradit nedokonalého člověka. V racionálním a pragmatickém světě zcela zaniknou emoce, agrese i potřeba lásky a tedy i současný stav utrpení. Dramaturgyně Dora Viceníková vybrala z retrospektivního textu to podstatné. Snad jen vynechané Brunovo dětství naplněné šikanou a tyranií na školním internátě, jež bylo příčinou jeho pozdějších problémů, zde mohlo být zmíněno – na Brunův pozdější vývoj mělo zásadní vliv.

Scénu (Marek Cpin) vytváří stoly pokrývající celé jeviště, herci chodí po jejich povrchu i v úzkých uličkách mezi nimi. Stoly slouží často také jako postel. V některých chvílích se z nich však mohou stát i nepřekonatelné překážky, kolečkové křeslo přes mezery mezi nimi neprojede a je zapotřebí pomoci druhého člověka, aby stoly přisunul k sobě a křeslo mohlo pohodlně projet. Je však v této egoistické době vůbec možné chtít po někom výraz nezištné solidarity? Brunova ochrnutá přítelkyně Christiane okamžitě pochopí, že v bezcitném světě individualistů není pro hendikepované místo, a raději spáchá sebevraždu (zpomaleným pohybem spouští prázdné křeslo dolů mezi stoly), než by byla někomu na obtíž. Motivy konzumu a konvence jsou znázorněny neustále opakovaným vkládáním Warholových plechovek s Campbellovou polévkou do nákupních vozíků nebo také televizí, jež nyní „vytváří nejvyšší hodnoty“. Scéna obsahuje obraznou symboliku i jevištní metafory, jež může divák postupně odhalovat. Mikulášek opět dokázal svou vnímavost pro výběr hudby, citlivě přechází mezi kontrastními styly, které podstatně přispívají k náladě okamžiku.

Herecké jednání je u Mikuláška tradičně stylizované, postavy se chovají automaticky, při rozhovoru se nedívají na druhou osobu, ale zcela mimo, jako by byly na scéně samy a ostatní je vlastně ani nezajímali, což jen podporuje pocit osamělosti a prázdnoty jejich životů. Nejlépe je to ilustrováno ve scéně, kdy lékařka mluví na Bruna „v kolečkovém křesle“. Ve skutečnosti však sedí Bruno celou dobu vedle na stole a dívá se směrem do hlediště. Groteskní situace pak nastává, když se křeslo převrhne a lékařka se snaží zachytit imaginárního padajícího Bruna, jenž fakticky sedí stále na stejném místě.

Bruno v podání Jiřího Vyorálka působí cynickým a lhostejným, přesto však i zranitelným dojmem. Není to jen sexuální fanatik, ale především hluboce nešťastný člověk, jenž touží po obyčejném objetí a projevu lásky. Brunův chtíč se projevuje například zvířecími pohyby, když ve škole očichává své studentky. Zoufalství vyjadřuje nejen pohledem a potřebou vyzpovídat se, ale i totálním zhroucením se na podlahu. Václav Vašák ztvárnil Michela jako netečného člověka, jenž na rozdíl od svého bratra hledajícího lásku a pochopení nedokáže projevit téměř žádný cit. Ignoruje Anabelle, stále ponořen do výpočtů a rovnic se snaží vyvinout z jejích objetí. Lidstvo, s jeho slabostí a schopností trpět na jedné straně a s krutostí a agresivitou na straně druhé, vlastně nenávidí. Upíná se jen na myšlenku vývoje nového genetického druhu, jenž by současnou civilizaci nahradil. Přesto je to právě Michel, kdo se snaží porozumět své matce a jejím pohnutkám, s nimiž opustila oba své syny.

Ženské postavy, Christiane (Eva Novotná) a Michelova přítelkyně Anabelle (Petra Bučková) jsou tragickými figurkami, jež v dehumanizovaném světě hledají pochopení. Zvláště Petra Bučková dokázala výborně vyjádřit pocity bezradné Anabelle. Při náhodném setkání s Michelem po dvaceti letech rozpačitě svírá v rukou velkou kytici, neví co s ní, jednu dobu ji drží jako deštník, jindy jako zbraň. Poté, co přijde Michel k ní domů, chová se Anabelle stále velmi nervózně, ač se snaží vypadat před Michelem ležérně. Poskakuje po pohovce, chvatným pohybem sklápí stůl jako postel, mluví překotně, jako by se bála trapnosti ticha. Anabelle a Michel jsou příznačným příkladem rozvrácenosti lidských vztahů.

Mikulášek dokáže plasticky ztvárnit pocity úzkosti, zoufalství a existenciální tísně, aniž by zabředl do násilností a přehnané sexuální zvrácenosti. Komunitu přestárlých hipíků „Místo změny“ pojímá parodicky. Ta se tak stává tragikomickým prostorem zkrachovalých existencí, jež nedokáží v dnešním světě fungovat a snaží se uniknout z reality do utopického světa idejí. I smrt je pojímána s nadsázkou. Anabelle nepociťuje žádnou lítost z toho, že jí zemřel otec, Bruno kašle na poslední vůli své matky a pohřbí ji tak, aby to vyšlo co nejlevněji. Život je výsměchem a všichni ho nenávidí (tři ze čtyř hlavních postav končí sebevraždou, jedna v blázinci). Lidé spolu nejsou schopni komunikovat, vztahy nefungují, tradiční rodina je už jen fantastickou představou. Mikulášek však dokazuje, že i totální destrukci lidského společenství lze znázornit bez zbytečně lascivní sexuality a samoúčelného popisu mučení a brutality, jež si Houellebecq nedokáže odpustit.

Národní divadlo Brno, Reduta
Michel Houellebecq: Elementární částice

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Hudba: Jan Mikulášek
Scéna a kostýmy: Marek Cpin

Hrají: Václav Vašák, Jiří Vyorálek, Eva Novotná, Petra Bučková, Zuzana Ščerbová, Vladimír Krátký, Slávek Bílský, Marie Jansová, Ondřej Kokorský, Jiří Kniha, Simona Zmrzlá
Premiéra: 26. února 2010 v Divadle Reduta