Režisér Jan Mikulášek přivedl na jeviště brněnského divadla Reduta
kontroverzní román Elementární částice francouzského spisovatele Michela
Houellebecqa. Prózu zobrazující brutální formou totální rozklad lidských
hodnot Mikulášek podstatně zjemnil. Dokázal tak, že současnou degradaci
společnosti lze znázornit i bez nadměrné dávky surovosti a vulgarity.
Houellebecq ve svém románu kritizuje absolutní vyprázdněnost a
lhostejnost lidské společnosti konce 20. století. Používá k tomu obrazy
násilí a krutosti. Útočí na svobodomyslná hnutí hippies 60. a 70. let,
jež podle něj vedou k totální anarchii a chaosu, ke společenskému
uspořádání, v němž chybí jakýkoli řád. Individualismus znamená více
než zájmy společnosti, Kantův kategorický imperativ již dávno neplatí.
Pocity lásky a pospolitosti zanikly, zbývá jen deziluze a beznaděj.
I Mikuláškova inscenace podává obraz zvráceného lidství, přesto je
z ní cítit spíše melancholie a lidská potřeba porozumění. Stává se
tak úvahou nad obecnými otázkami lidské existence.
Bratři Bruno (Jiří Vyorálek) a Michel (Václav Vašák) jsou typickými
ukázkami zoufalství a beznaděje. Bruno trpí nadměrnou sexuální touhou,
již není schopen ukojit, a s postupně se zhoršujícími duševními
problémy končí v psychiatrické léčebně. Naopak mikrobiolog Michel už
není schopen milovat – jinou osobu ani sám sebe. Život se pro něj stává
samoúčelným utrpením, což ho vede k vývoji nového genetického druhu,
jenž má nahradit nedokonalého člověka. V racionálním a pragmatickém
světě zcela zaniknou emoce, agrese i potřeba lásky a tedy i současný
stav utrpení. Dramaturgyně Dora Viceníková vybrala z retrospektivního
textu to podstatné. Snad jen vynechané Brunovo dětství naplněné šikanou a
tyranií na školním internátě, jež bylo příčinou jeho pozdějších
problémů, zde mohlo být zmíněno – na Brunův pozdější vývoj mělo
zásadní vliv.
Scénu (Marek Cpin) vytváří stoly pokrývající celé jeviště, herci
chodí po jejich povrchu i v úzkých uličkách mezi nimi. Stoly slouží
často také jako postel. V některých chvílích se z nich však mohou stát
i nepřekonatelné překážky, kolečkové křeslo přes mezery mezi nimi
neprojede a je zapotřebí pomoci druhého člověka, aby stoly přisunul
k sobě a křeslo mohlo pohodlně projet. Je však v této egoistické době
vůbec možné chtít po někom výraz nezištné solidarity? Brunova ochrnutá
přítelkyně Christiane okamžitě pochopí, že v bezcitném světě
individualistů není pro hendikepované místo, a raději spáchá sebevraždu
(zpomaleným pohybem spouští prázdné křeslo dolů mezi stoly), než by byla
někomu na obtíž. Motivy konzumu a konvence jsou znázorněny neustále
opakovaným vkládáním Warholových plechovek s Campbellovou polévkou do
nákupních vozíků nebo také televizí, jež nyní „vytváří nejvyšší
hodnoty“. Scéna obsahuje obraznou symboliku i jevištní metafory, jež
může divák postupně odhalovat. Mikulášek opět dokázal svou vnímavost
pro výběr hudby, citlivě přechází mezi kontrastními styly, které
podstatně přispívají k náladě okamžiku.
Herecké jednání je u Mikuláška tradičně stylizované, postavy se
chovají automaticky, při rozhovoru se nedívají na druhou osobu, ale zcela
mimo, jako by byly na scéně samy a ostatní je vlastně ani nezajímali, což
jen podporuje pocit osamělosti a prázdnoty jejich životů. Nejlépe je to
ilustrováno ve scéně, kdy lékařka mluví na Bruna „v kolečkovém
křesle“. Ve skutečnosti však sedí Bruno celou dobu vedle na stole a dívá
se směrem do hlediště. Groteskní situace pak nastává, když se křeslo
převrhne a lékařka se snaží zachytit imaginárního padajícího Bruna,
jenž fakticky sedí stále na stejném místě.
Bruno v podání Jiřího Vyorálka působí cynickým a lhostejným,
přesto však i zranitelným dojmem. Není to jen sexuální fanatik, ale
především hluboce nešťastný člověk, jenž touží po obyčejném objetí
a projevu lásky. Brunův chtíč se projevuje například zvířecími pohyby,
když ve škole očichává své studentky. Zoufalství vyjadřuje nejen
pohledem a potřebou vyzpovídat se, ale i totálním zhroucením se na
podlahu. Václav Vašák ztvárnil Michela jako netečného člověka, jenž na
rozdíl od svého bratra hledajícího lásku a pochopení nedokáže projevit
téměř žádný cit. Ignoruje Anabelle, stále ponořen do výpočtů a rovnic
se snaží vyvinout z jejích objetí. Lidstvo, s jeho slabostí a schopností
trpět na jedné straně a s krutostí a agresivitou na straně druhé,
vlastně nenávidí. Upíná se jen na myšlenku vývoje nového genetického
druhu, jenž by současnou civilizaci nahradil. Přesto je to právě Michel,
kdo se snaží porozumět své matce a jejím pohnutkám, s nimiž opustila oba
své syny.
Ženské postavy, Christiane (Eva Novotná) a Michelova přítelkyně
Anabelle (Petra Bučková) jsou tragickými figurkami, jež v dehumanizovaném
světě hledají pochopení. Zvláště Petra Bučková dokázala výborně
vyjádřit pocity bezradné Anabelle. Při náhodném setkání s Michelem po
dvaceti letech rozpačitě svírá v rukou velkou kytici, neví co s ní,
jednu dobu ji drží jako deštník, jindy jako zbraň. Poté, co přijde Michel
k ní domů, chová se Anabelle stále velmi nervózně, ač se snaží vypadat
před Michelem ležérně. Poskakuje po pohovce, chvatným pohybem sklápí
stůl jako postel, mluví překotně, jako by se bála trapnosti ticha. Anabelle
a Michel jsou příznačným příkladem rozvrácenosti lidských vztahů.
Mikulášek dokáže plasticky ztvárnit pocity úzkosti, zoufalství a
existenciální tísně, aniž by zabředl do násilností a přehnané
sexuální zvrácenosti. Komunitu přestárlých hipíků „Místo změny“
pojímá parodicky. Ta se tak stává tragikomickým prostorem zkrachovalých
existencí, jež nedokáží v dnešním světě fungovat a snaží se uniknout
z reality do utopického světa idejí. I smrt je pojímána s nadsázkou.
Anabelle nepociťuje žádnou lítost z toho, že jí zemřel otec, Bruno
kašle na poslední vůli své matky a pohřbí ji tak, aby to vyšlo co
nejlevněji. Život je výsměchem a všichni ho nenávidí (tři ze čtyř
hlavních postav končí sebevraždou, jedna v blázinci). Lidé spolu nejsou
schopni komunikovat, vztahy nefungují, tradiční rodina je už jen
fantastickou představou. Mikulášek však dokazuje, že i totální destrukci
lidského společenství lze znázornit bez zbytečně lascivní sexuality a
samoúčelného popisu mučení a brutality, jež si Houellebecq nedokáže
odpustit.
Národní divadlo Brno, Reduta
Michel Houellebecq: Elementární částice
Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Hudba: Jan Mikulášek
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hrají: Václav Vašák, Jiří Vyorálek, Eva Novotná,
Petra Bučková, Zuzana Ščerbová, Vladimír Krátký, Slávek Bílský, Marie
Jansová, Ondřej Kokorský, Jiří Kniha, Simona Zmrzlá
Premiéra: 26. února 2010 v Divadle Reduta
Napsat komentář