Národní divadlo Brno – Tajemství Zlatého draka

Tajemství Zlatého draka Daniela Landy, Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka je prezentováno jako profilová inscenace činohry Národního divadla Brno pro tuto sezonu. A na poměry tohoto divadla se jedná o záležitost jistě netradiční – a to především svým tématem a pompézním zpracováním, které má v kombinaci s tradičním prostorem Mahenova divadla provokovat. A to také dělá.

Problémem je fakt, že tato provokace není příliš inspirativní. Tvůrci prohlašují, že inscenace formuluje nové otázky a nabízí jednu z možných cest k odpovědím na ně. Tyto otázky se ale divák dozvídá pouze z prohlášení autorů a divadelního programu – samotná inscenace je před ním úspěšně tají. Náznaky avizovaného přesahu lze sice místy odtušit z některých písní Daniela Landy, které představení provázejí, ale jako celek příliš nefungují. V tom možná vězí hlavní příčina stížností kritiků – bez provokativních a inspirujících duchovních podnětů, které tvůrci toužili představení vdechnout, z jejich díla vyprchal život i smysl.

Tvůrci prohlašují, že inscenace formuluje nové otázky a nabízí jednu z možných cest k odpovědím na ně. Tyto otázky se ale divák dozvídá pouze z prohlášení autorů a divadelního programu – samotná inscenace je před ním úspěšně tají.

Téma lásky k národu jako vyústění procesu vnitřní proměny člověka – takový ve zkratce byl inscenační záměr představení. Přeměna necitlivého a agresivního policisty-alkoholika v podání Petra Halberstadta ale postrádá hlubší motivovanost a působí tak poněkud zkratkovitě, nepřirozeně a odtažitě. Nutno ale podotknout, že to není chybou jinak kvalitního Halberstadtova hereckého výkonu, ale spíše neschopností ústředního detektivního příběhu tyto významy přenést. Tajemství, které název inscenace slibuje, je v ní přítomno pouze místy v postavě Stelly, kterou s lehce tajemným rezervovaným nadhledem uchopila Klára Apolenářová. Ale i toto pozitivum se hroutí v momentě, kdy dochází k dovršení proměny charakteru hlavní postavy – ve chvíli hypnózy, která má charakter laciného iniciačního rituálu.

Ani snaha dodat společenství Zlatého draka mystický a tajemný nádech nebyla úspěšná.

Mezi další z pozitiv patří moderní a s prostorem Mahenova divadla kontrastující scéna Daniela Dvořáka. Na působivosti jí bohužel ubírá nepřirozeně se pohybující Daniel Landa, jehož písně sice působí v rámci celku osvěžujícím dojmem, ale jeho herecký projev připomíná spíše potlačovanou křeč. Postava Merkuria (Daniel Landa v alternaci s Tomášem Traplem) plní v inscenaci roli jakéhosi duchovního vůdce a vyšší síly a rozšiřuje ji tak o démonický rozměr. Ale i přes tento pokus snaha dodat společenství Zlatého draka mystický a tajemný nádech nebyla úspěšná. Postavy působí spíše jako loutky v rukou Merkuria (v podání Daniela Landy převážně mechanicky rozkládá rukama) než jako vnitřně se vyvíjející bytosti.

Detektivní příběh s prvky napětí, Landovy písně v působivém aranžmá – to jsou důvody, pro které by se měl na Tajemství Zlatého draka vydat ten, kdo nechce být zklamán. Bude-li ale hledat i slibované hluboké proměny nebo duchovní osvícení, jeho představy se nejspíš nenaplní – a to bez ohledu na osobnosti, které se na přípravě podílely. A tak základní problém této inscenace je asi to, že se tváří jako něco, čím pro mnohé z diváků být nemůže. To nevylučuje množství spokojených diváků, kteří protestují proti zdrcujícím kritikám. Jediné rozhřešení této situace tak asi je: Každému, co jeho jest.

Landa/Plachý/Šimáček: TAJEMSTVÍ ZLATÉHO DRAKA

Režie: Zdenek Plachý
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Linda Dostálková
Hudba: Daniel Landa
Dramaturgie: Martin Dohnal
Světelný design: Arnošt Janěk
Pohybová spolupráce: Lenka Dřímalová
Hudební nastudování: Max Wittmann
Hudební realizace: Daniel Landa,Dalibor Cidlinský

Premiéra 21. listopadu 2008 v Mahenově divadle