Nemastný, neslaný Německý oběd

Motiv nacionalizmu v některých scénách jen probleskuje a někdy se zdá, že jednotícím tématem jsou spíše stereotypy hluboce zakořeněné ve společnosti. Hned první aktovka je typickým obrazem života nejen německé, ale i české domácnosti. Manželé v pokročilých letech spolu sice sdílejí byt, jejich komunikace je ale omezena na ženin ječivý monolog a mužova podrážděná gesta, kdy se snaží manželku odstranit z výhledu na televizi, v níž dávají fotbal. Manželka žehlí, spravuje svému partnerovi oblečení a vede nepřetržitou řeč, kterou její muž již vůbec nevnímá. V ženině monologu se objevují xenofobní názory i vzpomínky na to, že za Hitlera se měli všichni lépe. Klíčové věty však zcela zanikají ve snůšce dalších slov, manželčin pronikavý hlas začíná být navíc čím dál protivnější.

Časové určení aktovek není zcela jednoznačné. Scéna, v níž dvě vesničanky vylepují nacistické plakáty, se odehrává ještě za války. Další výstupy reflektují nedávné válečné události, jiná scéna zobrazuje ale zcela současnou televizní soutěž, v níž však zaznívají písně převážně z 80. let. Jednotlivé aktovky jsou tedy ukotveny v různých časových pásmech, spojovat by je mělo společné téma.

Scénu tvoří bílé kulisy v pozadí, které jsou v několika výstupech využity jako projekční plátno (proč jsou však promítány fotky afrických domorodců před scénou sešlosti nacistické smetánky?) a několik dalších rekvizit – ve dvou scénách je uprostřed jeviště stůl a kolem něj šest židlí se svastikami na opěradlech, v dalších výstupech například postel nebo jen několik židlí. Ani hudba netvoří výraznou složku inscenace. Ozývá se většinou jen na začátku nebo na konci jednotlivých výstupů a proměňuje se v závislosti na konkrétní situaci: u scény dvou postarších vesničanek vracejících se z kostela zazní církevní chorál, na večírku německé smetánky se společnost roztančí na latinskoamerickou muziku. Pozornost se na hudební stránku zaměří spíše jen ve chvílích, kdy je doprovázena živým zpěvem, například když slečna Monika na začátku estrádní show zazpívá postupně několik popových písní, od Patrasové „Chytila jsem na pasece žížalu“, přes ABBU a její „Money, money, money“ až po „99 Luftballons“ německé zpěvačky Neny. Vrcholem této scény je typická rakouská píseň i se závěrečným jódlováním. Většina scén je však téměř bez hudebního doprovodu, hudba zazní spíše jen ve chvílích přechodu k dalšímu obrazu. Celé představení se tak soustředí jen na herecké umění, jež ale zcela selhává.

Hluchých míst je v inscenaci mnoho. Herci jakoby čekají na smích a pozitivní reakci publika, jíž se jim ale nedostává.

Většina hereckých výkonů je hodně přehnaných a působí až příliš nepřirozeně. Obě vesničanky (Dita Kaplanová a Monika Maláčová) nepříjemně protahují svůj hlas a podivně skáčou kolem srolovaného plátna, o němž si myslí, že je to mrtvola. S hlasem pracuje i postarší manželka v první scéně (Ivana Valešová) a promlouvá nepříjemným „ječákem". Také gesta jsou někdy příliš přepjatá. Ve scéně, která představuje televizní estrádu, v níž moderátoři přehrávají zcela záměrně, je tento herecký způsob vyjadřování ještě obhajitelný. V ostatních výstupech vyvstává ale otázka, jestli se jedná o tak špatné herce nebo je to režijní záměr. V inscenaci je také mnoho hluchých míst, kdy herci jakoby čekali na smích a pozitivní reakci publika, jíž se jim ale nedostává. „Vtipy“ jsou tu divákům servírovány polopatě, většina však vyznívá naprázdno.

Vraťme se ale k dramaturgii (Dora Viceníková). Problematika nacionalizmu se v kabaretních výstupech často ztrácí, hroty Bernhardova sarkazmu jsou do značné míry otupeny. Inscenace v Redutě zobrazuje omezenost a xenofobnost společnosti. Kritika není ale nijak ostrá, nepříjemného tématu se jen lehce dotýká, aby se snad diváci, kteří se přišli do divadla především pobavit, neurazili. Z inscenace tak ale zbývá jen hříčka rádoby zábavných výstupů. Pro německy mluvící země je problematika nacionalizmu stále hodně palčivá a vyrovnat se s ní pokoušelo již několik poválečných generací. Stopy nacistické minulosti pociťuje tamější společnost stále jako závažnou věc, o které je třeba diskutovat. Bernhard svým dílem útočí na generaci svých rodičů, která byla šíření této ideologie nápomocna. V českém prostředí se však význam Bernhardových aktovek posouvá jinam, přestože i u nás bylo nemálo kolaborantů, necítíme stejnou kolektivní vinu, jak tomu je v německy mluvících zemích. Terčem kritiky nejsou již sami diváci, ale německá či rakouská společnost, která je českému prostředí přece jen trochu vzdálena. Kritika se tak zaměřuje více na stereotypy a přízemnost lidí, která je společná všem západním kulturám, což by mohlo přiblížit inscenaci českým divákům.

Problém je, že se v Godflamově pojetí neposouvají jen významy, ale ztrácí se i Bernhardův sarkazmus a z jeho ostré kritiky společnosti se stává jen fraška.

V některých scénách je však nacionalizmus přítomen přece jen silněji. Jedná se především o závěrečný výstup odehrávající se uprostřed rodinného oběda, kdy je na stůl donesena polévka. Členové rodiny se shromáždí kolem polévkové mísy, nahlédnou pod pokličku a postupně v polévce nacházejí „nácky“ – nový prezident je nacista stejně jako ten předchozí, nacionalizmus prorůstá nejen společností, ale i napříč politickým spektrem. Otec to již nevydrží, vyskočí od stolu a začne se rozčilovat, proč v každé polévce, kterou mají k obědu, musí ostatní nalézt nácka. Požaduje nudlovou polévku a ne další naci-vývar. Matka se rozpláče, že v celé zemi již není ani trocha jídla, natož nudle, proto mají stále jen naci-vývary. A vlastně proč ne, když všichni stejně vyrostli na národním socializmu? Chuť na nacistickou polévku přešla už i ostatní členy rodiny, polévku na talířích zapálí a postupně se rozcházejí, každý na jinou stranu. Jen dohořívající zbytky naci-vývaru tu stále zůstávají, jako připomínka minulosti (?).

Závěrečná scéna je svým sdělením nejpůsobivější, režisér se tu nesnaží zakrývat kritiku společnosti směšnými a rádoby zábavnými výstupy. Kdyby podobně inscenoval i ostatní scény, v nichž se jasné sdělení ztrácí, nemusel by výsledný divadelní tvar působit tak nemastně, neslaně. Stále by sice nebyla zodpovězena otázka dramaturgického výběru textu, představení by však mohlo působit alespoň ucelenějším a smysluplnějším dojmem.

Národní divadlo v Brně, Divadlo Reduta
Thomas Bernhard: Německý oběd

Režie: Arnošt Goldflam
Dramaturgie: Dora Viceníková
Hudba: Miloš Štědroň
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Kateřina Bláhová
Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt

Hrají: Vladimír Krátký, Ivana Valešová, Monika Maláčová, Dita Kaplanová, Václav Vašák, Martin Sláma, Petr Panzenberger, Erika Stárková
Premiéra: 23. října 2009, psáno z reprízy 29. prosince 2009.