Před několika lety jsem během své první návštěvy festivalu Ostravar zavítala na ranní rozborový seminář. Už ani nevím, čeho se týkala plamenná debata, která tehdy bouřila v klubu Divadla Petra Bezruče, jen si vzpomínám, že jeden z erudovaných kritiků inscenaci ohodnotil jako dobrou, i když v ní nehraje Norbert Lichý. To mě zaujalo.
Několik let uplynulo, poučila jsem se. Už vím, že Norbert Lichý je herec majestátné postavy a výjimečného talentu pravdivě existovat na jevišti. Že je to osobnost, která neodmyslitelně patří k divadelní Ostravě stejně jako František Derfler k Brnu, Pavla Tomicová k Hradci Králové nebo Antonín Procházka k Plzni. A že byl tento rok nominovaný na cenu Thálie? To je po tom, co ho vidíte na jevišti a přečtete si něco málo o něm a jeho životě, vlastně jedno, třpyt nějaké nominace je při jeho charisma jen to dříví odnesené do lesa…
V jednom ze starších rozhovorů mluvíte o tom, že čekáte, jak to bude s divadlem Petra Bezruče dál do budoucna. Dnes jde o uznávanou divadelní scénu, o které se poměrně dost mluví. Jak tento fakt pociťujete vy?
Snad ten rozhovor není starší než já, sakra… Nevím, jak dlouho sledujete Divadlo Petra Bezruče, ale myslím, že je uznávanou scénou už hezkou řádku let. Když to hrozně zjednoduším, vždycky se o ní vědělo i v Praze. Svou výjimečností jsme byli i za totalitních dob trnem v oku, ale to je na dlouho… Budoucnost jsem mohl myslet ze dvou důvodů: Za prvé existenčních, protože si pořád nemyslím, že s.r.o. je vhodný formát pro divadlo, které je tu skoro 70 let a je neustále vydáváno všanc různým výběrovým řízením, nu a za druhé jsem mohl myslet nějaký momentální propad. Ale ty má každé divadlo i s tou nejgeniálnější dramaturgií. Scházejí autoři, témata, nepřítel, a pak je třeba udělat tu a tam trochu „kasaštyk“, nějakou tu legrácku, aby na to všichni chodili… Úroveň je většinou diskutabilní. A jinak, už zcela končím, někdy herci sezona prostě „nepadne“, není co hrát, anebo neví, jak to hrát. Inu… to se prostě stává i v lepších rodinách… Předpokládám, že to bylo spíš osobní…
Dramaturgie divadla Petra Bezruče je dramaturgií hledající, neupínající se na klasiku nebo laciný bulvární repertoár. Nepřemýšlíte někdy tajně o tom, že by možná bylo lepší stát se uznávaným bardem ve velkém divadle, hrát Shakespeara, Goldoniho a nějakého toho Moliéra a udílet z mramorového piedestalu rady mladším kolegům?
V našem divadle hrajeme jednu takovou malou hru. Lidé, co na ni přistoupili, mi mile říkají „mistře“ a já se tak tvářím. Slyším na toto oslovení a mnohé by to mohlo mýlit. Mistrovství šlo do rakve s panem Štěpánkem, Kohoutem, Peškem… nevyjmenuju je teď všechny. Není to důležité. Ale v dnešní době? Mistr? Mám pocit, že je to oslovení pro parte. Ne však vždy, chraňpánbů!!! Snad víte, o co jde. Mimochodem – já se nikdy nebál rad starších kolegů, nejsem vůl.
? propos, neměl byste nějakou tu radu zkušeného, jak by se mělo dělat divadlo?
Celým srdcem. A hlavně pro lidi. Pro krásu. S láskou. K záchraně toho, co mizí.
Kdo je pro vás dramaturg? Jak vy jako herec vnímáte jeho přínos do celkového procesu vzniku inscenace? Ptám se proto, že vnímám Bezruče jako divadlo soustředící se na uvádění nových či málo hraných textů, dramaturgie tu tedy hraje důležitou roli.
Tak asi takhle. Dramaturgové budou jedni z prvních, kdo to budou číst. Rozvzteklit si je? Naklonit? Snad jen tolik: dramaturgie by měla vycházet nejen z toho, kdo na to chodí, ale především ze souboru, který ty jejich plány hraje. Pokud není soubor pestrý a má nějaké propady, je to pochopitelně těžké. Většinou jsou to tvrdé palice, ale jedno se jim upřít nedá – jsou pracovití. A většinou to myslí dobře. A dobrý dramaturg je dobré „druhé oko“ a „pravá ruka“ režiséra. Velké ambice jsou na škodu.
Co očekáváte od režiséra při spolupráci? Upřednostňujete režijní nadvládu, partnerství nebo submisivitu?
Jednoznačně partnerství založené na tom, že víme, kdo je kašpárek a kdo režisér. Autorita má vyplynout sama, nemusí se zrovna křičet. A pakliže pan režisér uzná, že i herec má někdy pravdu, je to ku prospěchu jeho díla. Se ví…
Divadlo Petra Bezruče spolupracuje hodně s mladými režiséry. Dovolí vám nátlak jejich invence být někdy „líným“ hercem, „zašít“ se například do stínu formální stránky inscenace? Využit manýru?
Nátlak invence? Vy si děláte legraci. Kolikrát jsme objevovali stokráte objevené! Divadlo je dobrý nebo špatný a hra je dobrá nebo špatná. A režisér je prostě člověk, který tam má bejt nebo ne. Do stínu formální stránky se manýristicky uchyluji pouze u těch, co mne invenčně serou. Někdy totiž zapomenou, že ten na tom jevišti po těch letech může vědět o divadle mnohem víc než oni a že nejde o střet koncepcí či generační nedorozumění, ale že to NEBUDE fungovat. Tak jako řezník ví, co prodá, i když to vakuově ošetříte a zelené je pryč.
Máte nějakou svou oblíbenou manýru?
Jistě. Svůj život.
Z vašeho životopisu je jasné, že patříte k těm, kteří divadlo dělat nutně musí. Řešil jste někdy existenciálně laděné otázky typu: být či nebýt hercem? Jak být dobrým hercem?
Často, právě teď zrovna. Velmi. Ještě k tomu přidám: jak být dobrým člověkem…
Kde jste získal svou hereckou techniku? Je to dar od přírody, nebo jste na ní vědomě pracoval? Scházela vám v tomto směru škola, anebo se přikláníte k názoru, že čím déle studujete, tím déle se toho nastudovaného v praxi zbavujete?
Technika spočívá v tom, že je fajn, když vás lidi slyší, a fanfára s pochvalou, když vám i rozumí. To se naučíte tak, že se koukáte sem tam do hlediště. Když jsou tam nechápavé obličeje, neslyší vás. To je co? Pak je dobrý se postavit do světla. Semo tamo. Škola? Je určitě fajn, protože podle vysvědčení zjistíte, že jste herec. Já ji nemám, a tudíž si nejsem tak jist.
Vzpomínáte si na svou úplně první roli u divadla?
Ano. Rád i nerad. Prévot v Baladě z hadrů. Šumperk 1984.
Festival Ostravar je pro jeho návštěvníka intenzivní zážitek, a to nejen divadelní. Jak tuto akci vnímáte vy jako herec?
Všichni v divadle jsou hrozně nervózní. A ti mladí kecaj někdy úplný voloviny. Nevím, proč se k nim ti starší tak rádi přidávaj…? Někdy mám Pyrhův pocit, ještě jedno takové vítězství a divadlo je ztraceno.
Jak vám bylo v orchestřišti Národního divadla během slavnostního udílení cen Thálie, když jste byl nominovaný za nejlepší mužský herecký výkon ve hře Sama Sheparda Pohřbené dítě?
Hrozně. Ale blízko byl blízký člověk. Bohužel naposled.
Je nějaká otázka, kterou vám ještě nikdo nikdy nepoložil?
Dokáži-li žít sám se sebou. Rád bych řekl, že ano. Tak rád…
Napsat komentář