Ohlédnutí: Autobuf v Hradci Králové

Velkým diváckým lákadlem bylo strhující představení nového cirkusu La Putyka Rosti Nováka a Malá smrt Adély Laštovkové Stodolové – obě realizované s pomocí režisérského tandemu SKUTR. Podíleli se na nich studenti a absolventi hned několika různých oborů – herectví, režie a produkce. Jejich houževnatost byla obdivuhodná, neboť kvůli nepřízni počasí dokázali během jediného dne rozměrnou scénografii La Putyky přesunout do stísněného prostoru Divadla Drak a předvést tam alespoň její upravenou verzi.

V Žižkových sadech pod starým městem, kde festival tradičně žije divadlem nejvíce, vytvořily projekty umělců spjatých s DAMU další centrum festivalového dění. Pražská Vosto5 zde již posedmé a současně letos naposled vztyčila bývalý vojenský stan, přetvořený v Divadelní Stand’art vybavený barem Čistá krása a tančírnou. Každý den žil od raného odpoledne až do brzkých ranních hodin. Příští rok možná Vosto5 nepřijede vůbec, což by mnozí diváci nesli velice těžce, neboť by se domů museli vracet už za tmy. Především by však byl festival ochuzen o svou léty prověřenou a divácky hojně navštívenou součást.

Vedle Stand’artu stál se svým běloskvoucím šapitó nováček festivalu VyšeHrátky – projekt studentů KALD a katedry produkce DAMU seznamující nejmenší návštěvníky s historií naší země. Děti k poznávání našich nejstarších dějin lákal na chůdách, s megafonem v ruce kníže Václav (režisér Filip Jevič). Na koni – spíš plyšovém poníkovi – jim kynul prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk (Vít Maštalíř či Tomáš Podrazil). Velký červený pytel s našitými tričky představoval komunismus, který si děti musely obléct a vynést jako Moranu ven z Československa. Forma hravého a poučného divadla, ražená VyšeHrátkami, diváky zaujala, neboť tvořila nekonvenční alternativu k často se pouze toporně pitvořícím odpoledním dětským představením na letní scéně Klicperova divadla a v atriu Radnice.

Stranou na betonovém plácku, kde se minulé ročníky tyčilo obrovské Chapiteau Divadla Continuo, stála letos zánovní karosa s nápisem Autobuf. Byla přestavěná z vysloužilého linkového autobusu na mobilní divadelní sál. Přední polovinu sedaček otočila scénografka Jitka Nejedlá směrem ke středu, a dala tak vzniknout divadelní aréně s malým jevištěm. Toho, kdo bedlivěji pročítal programovou brožuru Open airu, tedy off-programu hlavního festivalu, upoutal právě onen záhadný název Autobuf ve spojení s – festivalovému publiku neznámým – Divadlem Bufet. Nebylo vůbec jasné, co od nich očekávat a zda nepřijeli do Žižkových sadů pouze „bufetit“. Byl jsem překvapen, když na mě z karosy vykoukly známé tváře absolventů KALD DAMU – Jitky Nejedlé, Petra Reifa, Jakuba Folvarčného a Vaška Jelínka.

Své hradecké působení uvedlo Divadlo Bufet živelnými programovými změnami. V podvečerních hodinách měl obvykle začínat Áčkový stan. Jemu však v úvodních deštivých dnech hrozilo promoknutí, a tak jej zastoupila šplouchající Plovárna, kterou Bufeťáci vytvořili podle projektu Jitky Nejedlé. Je to ohromná krabice s otvory na obličeje, kterou Reif – odměřeně vyhlížející, leč přátelský a povídavý – pokládal čtyřem divákům-hercům na kolena. V rychlosti pak všem ukázal, jak se Plovárna ovládá, a pobízel je ke hře. Uvnitř „plovárny“ propůjčili oni čtyři diváci svůj obličej loutce – prsaté či pupkaté postavičce, s kterou druzí mohli různě hýbat a pomocí napuštěného balónku třeba i čůrat do vody. Intenzita a hravost každé produkce tak samozřejmě závisela výhradně na jejích účastnících. Představení obvykle trvalo několik málo minut, a Plovárnu si tak stihla vyzkoušet většina přihlížejících – já třeba hned několikrát za sebou a uvnitř jsem si pořídil několik svých hezkých fotografií s bujným poprsím.

Podobně interaktivní a intimní byl Áčkový stan, do jehož útrob se vešel pouze jeden z herců Divadla Bufet s ne více než dvěma diváky. Na jejich přání herec hrál pomocí rekvizit – zdánlivě nepotřebných „bufeťáckých“ věcí. Jednou, když jsem procházel okolo Áčkového stanu, vyprávěl právě Petr Reif dvěma malým dětem příběh, ve kterém se zrovna zatáhla obloha… A náhle se ozval mohutný hrom! Reif v ruce mačkal starou plechovku a přitom se „děsně“ mračil. Maminka venku se trochu lekla, ale děti se smály.

To však píšu o odpoledních představeních. Většina těch večerních se odehrávala uvnitř Autobufu. Divadlo Bufet si pro hradecký festival připravilo premiéru autobusového site-specific projektu, inscenace Řídič. V jejím úvodu nastupují diváci předními dveřmi jako do každého linkového autobusu. Řídič (Petr Reif) vybral od diváků vstupné a současně s každým nastupujícím prohodil několik slov. Na poslední chvíli dovnitř naskočili dva další herečtí kolegové v rolích zpozdilých cestujících (Jakub Folvarčný a Ivana Huspeková) a uvnitř pak všichni tři „rozjeli“ zábavnou show s lehce mrazivým koncem. Charakteristický pro jejich způsob herectví byl především akcent na slovní vtip, cit pro pauzu v kontrastu s komickým přeháněním a současně snaha o obecnější přesah. Svou autorskou inscenaci zaměřili především na mezilidské vztahy – na základě dominance a submisivity – během vzájemných řízení, kdy nebylo vždy (záměrně) zřejmé, kdo právě třímá volant a kdo je „řízen“.

Některé z festivalových večerů vystupovala v Autobufu skupina se záhadným názvem Střídmí klusáci v kulisách višní. Šlo o značku, pod níž se skrývala trojice z Divadla Bufet – Reif, Folvarčný, Jelínek – spolupracující s hudebníkem Davidem Hlaváčem. Jejich pohotové reakce na momentální nápady, humor vyvěrající ze slov a hudby si publikum získaly tak silně, že karosou cloumaly salvy smíchu stejně, jako to o kus dál dokázali již protřelí Vosto5.

Stačilo jen několik festivalových dní a o Autobufu věděla podstatná část hradeckých diváků. Divadlo Bufet do Žižkových sadů rozhodně bufetit nepřijelo. A svými produkcemi na divadelní smeťák rozhodně nepatří.

Psáno z festivalu Divadlo evropských regionů, 21.–30. června 2009
Publikováno v Divadelních novinách 14/2009, str. 14
Fotografie: Václav Bartoš