Ostravar 2009: Den první – středa 25. února

Komorní scéna Aréna: Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Kateřina Menclerová

Po uvedení hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? jako druhé inscenace Ostravaru 2009 kolovalo v kuloárech několik variant odpovědí na otázku, kterou autor Edward Albee v názvu svého dramatu klade. Odpověď není jednotná. Důležité je, čeho se naopak nebáli inscenátoři Albeeho hry v ostravské Aréně.

Při odhalování utajovaných traumat jde Albee ve svém psychologickém dramatu nesmiřitelně až do morku kostí a herci z Arény tak mohou excelovat především v expresivních, city nabitých výstupech.

Režisér a zároveň autor scény André Hübner-Ochodlo se nebál představit drásavou, místy příliš ukřičenou manželskou hádku, z jejíž původní nezávazné hravosti postupně probublává na povrch tragický rozměr manželského soužití Marty (Alena Sasinová-Polarczyk) a Jiřího (Kostas Zerdaloglu). Dlouho zadržované a pod pokličku přikrývané napětí se odhaluje i u druhého páru, který se nekonečného tragicko-komického alko-večírku účastní – Drahunky (Tereza Dočkalová) a Nicka (Albert Čuba). Při odhalování utajovaných traumat jde Albee ve svém psychologickém dramatu nesmiřitelně až do morku kostí a herci z Arény tak mohou excelovat především v expresivních, city nabitých výstupech – na nich inscenace ve své většině stojí. Jednotlivé repliky jako by se zasekávaly do těla partnera a porcovaly ho na kusy – tuto naturální surovost doplňují i řeznické háky, které jsou na scéně rozvěšeny kolem jeviště.

Základním pocitem z představení je krutost a bezohlednost panující v mezilidských vztazích – jako by se jednalo o představení na téma „Člověk člověku vlkem“. Po takové katarzi ale následuje nečekané smíření a dochází i k nečekaným změnám v interpretaci charakterů postav. A zároveň se proměňuje i celé drama – na první dojem kruté hry dvou znuděných, intelektuálních manželů se ukazují jako zoufalá snaha zahnat mučivé skutečnosti, které deformovaly jejich vztah. Do Arény tak ať zamíří především ten, kdo se v divadle nebojí psychoanalýzy a zároveň nedostatku odpovědí na otázky: Kdo se bojí Virginie Woolfové? A kdo to vlastně ta Virginie je?

Komorní scéna Aréna
Edward Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Režie a scéna André Hübner – Ochodlo
Dramaturgie Tomáš Vůjtek Kostýmy Marta Roszkopfová
Hudba Adam Žuchowski.
Premiéra 24. ledna 2009 v Komorní scéně Aréna

Psáno z reprízy 25. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu Ostravar 2009

Národní divadlo moravskoslezské: Divadelní komedie

Kateřina Menclerová

Pro publikum Ostravaru jako by byla dělaná Divadelní komedie v Divadle Antonína Dvořáka. Ale jen zdánlivě. Text Bengta Ahlforse je divadlem o divadle. Příběh jedné inscenace se v něm odehrává v době jejího vzniku – tedy při zkouškách před premiérou. Ahlfors si v něm utahuje ze všech, kdo mají s divadlem něco společného a kdo se ho účastní i jinak než jen sezením v hledišti – i když i z pasivních diváků si dělá autor decentní legraci. A tak se dalo očekávat, že divadelnické publikum Ostravaru ocení komedii z důvěrně známého prostředí jako osvěžení. Zpočátku se takový tah zdál být úspěšný, ale po první polovině inscenace smích z prořídlých řad vyprchal.

Úskalím hry se stala především snaha postihnout divadlo v jeho komplexitě a zároveň bilancovat nad údělem, který divadelní fenomén představuje pro své tvůrce i příjemce.

A tomu zákonitě jedna inscenace nemohla dostát. Původně vtipné gagy se několikerým opakováním vyčerpaly a zůstal tak laskavý humor, který neurazí a neuškodí. V režii Petera Gábora tak v Divadelní komedii exceluje především Anna Cónová, které jako jediné její role režisérky poskytuje více než jen úzce definovanou škatulku. V Divadle Antonína Dvořáka tak můžete navštívit hru, která rozhodně „nevyvolává v divácích depresi“, jak si její autor přál – naopak jim nabízí sice nepřekvapující, ale zároveň nenáročnou divadelní zábavu.

Národní divadlo moravskoslezské:
Divadelní komedie

Režie: Peter Gábor j.h.
Dramaturgie: Klára Špičková
Scéna: David Bazika j.h.
Kostýmy: Katarína Holková j.h.
Hudba a výběr hudby: Peter Gábor j.h.
Premiéra: 31. ledna 2009 v Divadle Antonína Dvořáka

Psáno z reprízy 25. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu Ostravar 2009

Divadlo Petra Bezruče: Táňa, Táňa

Václav Bartoš

Režisér Daniel Špinar volil při převodu současného ruského dramatu Olji Muchinové nekonvenční divadelní jazyk, který však protagonistům Tereze Vilišové a Tomáši Datlíkovi nejsou tak neznámé. Podobný přístup uplatňovali i při práci na inscenaci Oněgin předcházející divadelní sezony. Ta slavila úspěch jak na Ostravaru, tak například na královéhradeckém festivalu Divadlo evropských regionů a samozřejmě u domácího publika. Herecký fyzický projev, blížící se svou formou k baletnímu umění, bourá divadelní iluzi a přináší jiný pohled na emoce.

Leckdy se příběh inscenace střetává s mrazivostí životních krachů, leckdy přechází v kabaret, odlehčený známými hudebními motivy a hity

Režisér v dramaturgickém tandemu s Ilonou Smejkalovou přistoupil k větším úpravám textu a stvořil například groteskní dvojici vypravěčky a vypravěče, posléze dvou zahubených much. Logický děj tak nekompromisně spěje ke scénickému nonsensu. Má však svou přesně sledovatelnou linii – milenecké dvojice, trojúhelníky, v nichž se alespoň dvě postavy jmenují Táňa. Leckdy se příběh inscenace střetává s mrazivostí životních krachů, leckdy přechází v kabaret, odlehčený známými hudebními motivy a hity (sice vzdálenými ruskému prostředí, avšak blízkými českému publiku). Neděje se tak na škodu celku. Jediné, co může zamrzet, je občasná rozvleklost, kde divadelně nabitý celek ztrácí na působivosti.

Vyřčení některých akcí místo jejich doslovné realizace usnadňuje hercům existenci v dramatickém prostoru a umocňuje jejich výlučné zaměření na emoci a její přesné sdělení.

Síla Špinarovy režie a hereckých akcí se skrývá v tom, že se rozhodli nerespektovat režijní poznámky, herci je suše oznámí promluvou a dál se jimi nezabývají a žijí dramatickou situací, která se navenek projevuje jinak, ale uvnitř zůstává stejná. Vyřčení některých akcí místo jejich doslovné realizace usnadňuje hercům existenci v dramatickém prostoru a umocňuje jejich výlučné zaměření na emoci a její přesné sdělení. Perfektní soustředěnost herců je vůbec obdivuhodná vzhledem k faktu, že se jejich gesta viděná diváky z několika málo metrů dostávají pod drobnohled a je možné si všímat nejmenších detailů. V tomto ohledu ukázala své přednosti Tereza Vilišová, jejíž herectví by si jistě zasluhovalo hlubší umělecké hodnocení. I v jiných svých rolích prokázala výbornou profesionální připravenost, důslednou motivaci, prožívání a patřičný projev své herecké osobnosti tam, kde je ho třeba a naopak jeho utlumení ve scénách, kde na ni nemá být pozornost soustředěna.

Inscenační odvaha, s jakou se u Bezručů ujímají ne zcela prověřených a patřičně profláknutých dramat, vychází ze sebejisté dramaturgické koncepce, která se potkává s odezvou publika a zaslouží si pozornost i za hranicemi Ostravy. Dovolím si tvrdit, že text hry ovšem pokulhává za bravurností inscenátorů a na své si přijde právě ten, kdo do divadla přichází za divadlem samotným, které v tomto případě nasaje plnými doušky.

Divadlo Petra Bezruče Olja Muchinová – Táňa, Táňa

Režie: Daniel Špinar
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Úprava: Ilona Smejkalová, Daniel Špinar
Výprava: Linda Boráros
Premiéra 23. ledna 2009 v Divadle Petra Bezruče.

Psáno z reprízy 25. února 2009, která se odehrála v rámci festivalu Ostravar 2009