Ostravar 2009: Den třetí – pátek 27. února

Národní divadlo moravskoslezské: Osidla smrti

Václav Bartoš

Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. Pokračování recenze Osidel srmti

Divadlo Petra Bezruče: Job

Kateřina Menclerová

Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“, inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Pokračování recenze inscenace Job

Bude Job nejlepší produkcí festivalu Ost-ra-var?

Naďa Satková

Publikum, znavené po několika dnech a nocích strávených ve víru ostravské divadelní smršti, čelí při každém následujícím představení nelehkému úkolu. Musí se vypořádat s nastřádanou únavou a pokusit koncentrovat na další položku z pestrého divadelního menu. Pokračování komentáře Nadi Satkové k Ost-ra-varu a Jobovi

Nekomprosině zasažen katarzí u Bezručů

Václav Bartoš

O inscenaci JOB v podání Divadla Petra Bezruče bylo a bude napsáno mnohé pochvalné hodnocení. Jistě kritika objeví i některé nedostatky. Nechtěl jsem však teď napsat recenzi či reflexi představení. JOB se mě totiž dotkl tak hluboce niterně, že přes očekávaný konec mi vyhrkly slzy do očí, brečel jsem v několika málo závěrečných minutách jako malé dítě, pofrkával a ze srdce si přál, aby k happy-endu přece jen došlo.

Při následném potlesku jsem se k tleskání vůbec neodvažoval, dohrávalo ve mně cosi, co se bez nadsázky může nazvat katarzí, očištěním skrze emoce. Chtěl jsem ještě několik chvil zůstat tiše sedět v publiku, sednout si s herci, být v jejich přítomnosti a mlčet. Bylo ale hloupé sedět a netleskat. Nenapadlo mě tak nic lepšího, než že jsem vstal a začal tleskat vestoje, abych vzdal hold jejich umění. Především citlivá práce s pauzou, niternost sdělení a prožívaná emoce mě zasáhly natolik, že můj nedostatkem spánku zasažený organismus pod náporem emocionálního zážitku začal pomalu kolabovat.

Byl to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy.

Neznatelné příjemné brnění po celém těle postupně ovládlo všechny moje údy, musel jsem si opět sednout, nadýchnout se, chvíli netleskat. Byl to stav blížící se infarktu. Trochu mě to vyděsilo, protože bych nerad potlesk přerušil zhroucením a případnými oživovacími pokusy. Uklidnil jsem se tím, že po takovém uměleckém zážitku by bylo krásné zemřít a dovršit tak v sobě jeho nesmrtelnost.