Ostravský Lakomec v Divadle Petra Bezruče

V nejnovějším překladu Vladimíra Mikeše nenajdeme ani stopy po zastaralosti nebo neaktuálnosti hry staré více než tři sta let. Naopak, Lakomec je stále aktuálnější. Charakterový typ Harpagona nemusí hromadit majetek pouze v reáliích 17. století, může lpět na věcech a penězích i o pár století později. Nadčasovost potvrzuje vzhled jeviště (scénu vytvořil Jan Štěpánek), které vzadu uzavírá stylizovaná kulisa stěny domu se třemi dveřmi a po jehož okrajích odpočívá typická veteš Ostravy šedesátých let minulého století jako nemoderní televize, kuchyňská váha, krémová lednička, jelení parohy a nevkusné lustry.

Přesahy Moliérovy charakterové komedie do současnosti trefně vystihuje také několik vhodně zvolených aktualizujících narážek na město Ostravu a herecký soubor Divadla Petra Bezruče.

Norbert Lichý nepodává Harpagona jako vyčpělou, dávno zastaralou postavu, jež je pouhým nositelem konstantního charakteru, ale hraje ho jako někdy nesnesitelného, jindy politováníhodného stárnoucího muže, který si především neví rady sám se sebou. Harpagonův nejslavnější monolog se v Lichého interpretaci proměňuje v nepatetickou důvěryhodnou lamentaci nad ztrátou peněz i iluzí.

Ústředním hracím prostorem se stává nemoderní sofa zakryté fialovým přehozem, využívaným při maskování milostných dostaveníček Elise (Sylvie Krupanská) s Valérem (Lukáš Melník) i komických výstupech Valérova sluhy La Fleche (Jan Vlas). Zaujal také Jan Vápeník, který ztvárnil neobvyklou roli nazvanou Mistr Jacques, Harpagonův multisluha. Prostřednictvím několika paruk, klobouků a charakteristických rekvizit (sekáček na maso, prachovka, jezdecký bič) rozehrává etudy, při nichž se „převtěluje“ v jednu postavu za druhou. Neobratnost střídání pokrývek hlavy a nutné čekání ostatních postav na to, až multisluha dokončí jevištní převlek, vnáší do inscenace zcizovací prvek upozorňující na divadelní iluzi. Podobně na ni poukazuje např. chování postav při honičce, kdy se každá z figur pohybuje jiným tempem – od zběsilého běžce La Fleche po Harpagona, jenž našlapuje rozvážně jako ve zpomaleném filmu.

Barevně výrazné stylizované kostýmy Evy Jiřikovské (bohatě zdobené sukně, řasené živůtky, rukavicové návleky a mohutné paruky) skýtají efektní podívanou. Upoutá také zvláštně „mumlavá“ hudba Daniela Fikejze.

Díky vhodným vsuvkám, které vtipně shazují předepsané vyjevení příbuzenských vztahů, se i komplikované rozuzlení posledního dějství jeví uvěřitelně. Inscenace od rozvážného začátku zvolna graduje k závěrečné dobře zvládnuté scéně humorného chaosu.

Moliére: Lakomec

Režie: Zdeněk Dušek
Překlad: Vladimír Mikeš
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Jan Štěpánek
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Hudba: Daniel Fikejz

Premiéra 28. listopadu 2008