Páteční odpoledne na Dream Factory v Ostravě

Páteční Dream Factory se odehrával převážně v Dole Hlubina s paralelním večerním představením 1984 v Divadle Petra Bezruče, o němž už na stránkách Nekultury psala Naďa Satková, a představením Pískoviště pražského Divadla Na Zábradlí, o němž na Nekultuře podáme bližších zpráv s menším časovým odstupem. Dvě následující reflexe jsou psány z představení pátečního odpoledne v Dole Hlubina.

Brněnská Partie

O půl druhé odpoledne rozehrál brněnský divadelní soubor Eventualité svou Partii, hru o lásce a jejím hledání, o milostném tápání dívek Lucie a Petry v podání Petry Lorencové a Lucie Končokové za občasných vpádů muže (Radúz Mácha) pod režijním vedením Barbary Herz. Šachová partie v ringu lemovaném černými a bílými papíry s inzeráty ze seznamek vycházela z dívčích nadějí, s kterou hledají svého vyvoleného. Láska je zde milostným přetlakem, potřebou, která nutně směřuje k zpřítomnění, vyjádření a zároveň také nepochopení ze strany mužů, bažících především po tělesnosti. Drama tak nezadržitelně spěje k trochu banálnímu zakončení, kdy se Petra ocitá skoro nahá, opuštěná, neboť její milenec zatoužil po jiné – po Lucii. Počáteční nadějná metafora ringu, vnitřního zápasu a šachové partie, odehrávající se spíše v hlavách postav než na základě konkrétního jednání, vyčpěla do fádní ilustrace, kdy muž z jeviště za Lucií skutečně odchází.

Monodrama – Ján Mikuš v žaláři Werthera

Režisér, zaskakující za údajně nepřítomného herce, vstupuje do vlastní inscenace s tím, že si od představení nemáme nic slibovat, že divadlo nemá vůbec v lásce, jeho výkon že bude mnohem subtilnější než v podání skutečného herce, a nebude-li nás to už bavit, můžeme v klidu odejít. Takovou půdu si pro své vystoupení připravil performer Ján Mikuš, aby se ocitl v několika různě vyznívajících smyčkách pohybové klaunérie, hry s tělem a jeho bytím v prostoru vymezeném židlí, stolem, mlýnkem na maso a věšákem, uvězněném v košili, vestě a saku. Hledání rovnováhy – tělesné i duchovní – se s příchodem milostné krize mění na zápas o život, zápas se střílející pistolí, kterou na sebe Mikušův Werther mnohokrát zamíří, aby padl k zemi a znovu vstal. Obdivuhodná byla především Mikušova pohotovost, s kterou reagoval nejen na sebou vytvářené podněty, ale také na hlasitý smích z dvora Dolu Hlubina a na samotné publikum. Většina diváků chápala nepřítomnost herce Kiripovského jako vtipnou mystifikaci (sám Mikuš ji dotahuje tak daleko, že hercovo jméno píše i do programů, které ovšem nepřivezl – kdo ví, zda vůbec existují). Těžko však přistoupit na myšlenku, že by toto drama měl hrát někdo jiný. V jeho interpretaci nabralo monodrama skutečně existenciální rozměr, který Mikuš citlivě zcizoval občasnými komentáři. Žánrová symbióza pohybového herectví, pantomimy s mluveným slovem a klaunérií vytváří zajímavý jevištní tvar, jehož soudržnost z velké části závisí na improvizaci, naladění herce a divácké odezvě. V Hlubině to klaplo.

Tajemný bazén na dvoře dolu

Návštěvníky produkcí v Dole Hlubina upoutá bazének uprostřed dvora dolu. K němu se mi podařilo od vrátného Záruby zjistit několik zajímavých informací včetně jeho hloubky a počtu malých kapříků, žijících v bazénu. Mohu vám prozradit, že o bazén či fontánu rozhodně nejde. Vysvětlení je mnohem prostší – je to požární nádrž.