Páteční odpoledne na Dream Factory v Ostravě

Nulté ročníky festivalů mají mnoho krás – pořadatelé se nemusí obávat, že se jim nevydaří první ročník, neboť další rok nasadí po nultém hned druhý (asi ta jednička funguje jako smolná třináctka), o festivalu široká veřejnost ještě příliš neví, takže nečekáte ve frontách na lístky, na představení, na pivo Ostravar, na bramborák (který v Dole Hlubina byl ukrutně studený a lepší si bylo dávat ohřátý guláš nebo vařenou kukuřici), herci si přicházejí sednout mezi smrtelníky, protože stánky s občerstvením jsou jen dva a ještě se nevyhradilo žádné V.I.P. separé, a tak Dream Factory v Ostravě je festivalem vpravdě nekulturním s velkou škálou uměleckých zážitků.
Páteční Dream Factory se odehrával převážně v Dole Hlubina s paralelním večerním představením 1984 v Divadle Petra Bezruče, o němž už na stránkách Nekultury psala Naďa Satková, a představením Pískoviště pražského Divadla Na Zábradlí, o němž na Nekultuře podáme bližších zpráv s menším časovým odstupem. Dvě následující reflexe jsou psány z představení pátečního odpoledne v Dole Hlubina.
Brněnská Partie
O půl druhé odpoledne
rozehrál brněnský divadelní soubor Eventualité svou Partii, hru o lásce a
jejím hledání, o milostném tápání dívek Lucie a Petry v podání Petry
Lorencové a Lucie Končokové za občasných vpádů muže (Radúz Mácha) pod
režijním vedením Barbary Herz. Šachová partie v ringu lemovaném černými
a bílými papíry s inzeráty ze seznamek vycházela z dívčích nadějí,
s kterou hledají svého vyvoleného. Láska je zde milostným přetlakem,
potřebou, která nutně směřuje k zpřítomnění, vyjádření a zároveň
také nepochopení ze strany mužů, bažících především po tělesnosti.
Drama tak nezadržitelně spěje k trochu banálnímu zakončení, kdy se Petra
ocitá skoro nahá, opuštěná, neboť její milenec zatoužil po jiné – po
Lucii. Počáteční nadějná metafora ringu, vnitřního zápasu a šachové
partie, odehrávající se spíše v hlavách postav než na základě
konkrétního jednání, vyčpěla do fádní ilustrace, kdy muž z jeviště
za Lucií skutečně odchází.
Monodrama – Ján Mikuš v žaláři Werthera
Režisér,
zaskakující za údajně nepřítomného herce, vstupuje do vlastní inscenace
s tím, že si od představení nemáme nic slibovat, že divadlo nemá vůbec
v lásce, jeho výkon že bude mnohem subtilnější než v podání
skutečného herce, a nebude-li nás to už bavit, můžeme v klidu odejít.
Takovou půdu si pro své vystoupení připravil performer Ján Mikuš, aby se
ocitl v několika různě vyznívajících smyčkách pohybové klaunérie, hry
s tělem a jeho bytím v prostoru vymezeném židlí, stolem, mlýnkem na maso
a věšákem, uvězněném v košili, vestě a saku. Hledání rovnováhy –
tělesné i duchovní – se s příchodem milostné krize mění na zápas
o život, zápas se střílející pistolí, kterou na sebe Mikušův Werther
mnohokrát zamíří, aby padl k zemi a znovu vstal. Obdivuhodná byla
především Mikušova pohotovost, s kterou reagoval nejen na sebou
vytvářené podněty, ale také na hlasitý smích z dvora Dolu Hlubina a na
samotné publikum. Většina diváků chápala nepřítomnost herce
Kiripovského jako vtipnou mystifikaci (sám Mikuš ji dotahuje tak daleko, že
hercovo jméno píše i do programů, které ovšem nepřivezl – kdo ví,
zda vůbec existují). Těžko však přistoupit na myšlenku, že by toto drama
měl hrát někdo jiný. V jeho interpretaci nabralo monodrama skutečně
existenciální rozměr, který Mikuš citlivě zcizoval občasnými
komentáři. Žánrová symbióza pohybového herectví, pantomimy s mluveným
slovem a klaunérií vytváří zajímavý jevištní tvar, jehož soudržnost
z velké části závisí na improvizaci, naladění herce a divácké odezvě.
V Hlubině to klaplo.
Tajemný bazén na dvoře dolu
Návštěvníky produkcí v Dole Hlubina upoutá bazének uprostřed dvora dolu. K němu se mi podařilo od vrátného Záruby zjistit několik zajímavých informací včetně jeho hloubky a počtu malých kapříků, žijících v bazénu. Mohu vám prozradit, že o bazén či fontánu rozhodně nejde. Vysvětlení je mnohem prostší – je to požární nádrž.
Reklama