Pozor na Vrátného z JAMU!

Juan (Ivan Jurečka) je vrátným v domě, v němž snad každý nájemník má nějakou úchylku – objevuje se zavalitý muž pojídající karamelky po metrácích (Roman Vencl); lascivní alkoholička (Petra Kocmanová); ztřeštěný vynálezce (Ondřej Brett); salonní levicová intelektuálka (Anna Königsmarková), pastor „dotykové“ církve (Marek Příkazký); oplzlý správce (Martin Kraus) a další. I Juanova milá Mary (Iveta Jiříčková) – podobně jako Máša z Čechovova Racka – chodí pořád v černém, a navíc se co chvíli pokouší o sebevraždu. Postavy, jež jsou samy o sobě bizarní, byly bizarně vyvedeny i na jevišti: polštářovým břišním lavorem obézního mlsouna počínaje a rotující mechanickou rukou vynálezce konče.

Většina těchto výstředních figurek navíc má svého zvířecího mazlíčka, kromě psů a koček například taky chřestýše, medvěda či holubici, již dostávají větší prostor ve druhé části představení. Princip personifikace zvířat s sebou téměř vždy přináší komiku; tento fakt byl v režii Lukáše Večerky vzat v potaz, a proto vidíme např. úlisného hada s chřestítkem, koženými kalhotami a kravatou, fenku Kleopatru v džínovém overalu s černými brýlemi, sexy- a sporty-čivavy apod.

Olivrejovaný Juan Ivana Jurečky je spíše tlumený, povětšinou mluví klidně a tiše (dobrým nápadem je, že míchá češtinu se slovenštinou a působí tak opravdu jako cizinec v zemi azylu), intenzivnější emoce vtělí do svého hlasu teprve ve scéně na psychiatrické klinice, kdy je invazivním lékařským zákrokem násilně nucen otevřít své nitro. Zde dle mého mínění Jurečka potvrzuje správnost svého obsazení do titulní role, neboť je schopen věrně postihnout psychickou roztřepenost své postavy. Sugestivita tohoto okamžiku je umocněna projekcí rozdivočených zvířat a agresivní hudbou.

Zatímco první půle je bohatší na komické scénky odehrávající se v apartmánech jednotlivých postav, druhá je rozmanitější vizuálně. Jak zmíněno, do popředí se dostávají antropomorfizovaní domácí mazlíčci, kteří za pomoci vrátného chtějí (symbolicky) nalézt svůj vlastní svět, v němž míní učinit Juana dveřníkem. V této pasáži jsou několikrát užity filmové dotáčky: jednak k faktickému posunu děje (hororově-komické scény z ponurých sklepních katakomb), jednak jako ilustrace Juanovy mysli rozdrásané při nevybíravém výslechu na psychiatrickém křesle. Obskurní události, které Arenas směrem ke konci svého díla navršil téměř marnotratně, samosebou svádí k „hýřivé a prostopášné“ režii; a Lukáš Večerka opravdu míchá formálně pestrobarevný koktejl. Tato všehochuť ale záhadným způsobem drží pospolu a jako celek inscenace funguje.

Antiiluzivní úvod (k němuž se inscenace závěrem vrací), kdy nás všichni protagonisté ještě nerozlišeni kostýmy vpravují do děje, bychom neměli jen tak přehlédnout – ve vtipném tanečním výstupu se za pomoci autorského komentáře rozděleného mezi účinkující letem světem seznamujeme se základní situací a všemi postavami hry, a zároveň, a to především, je tímto výstupem předznamenán kolektivní duch inscenace snažící se sloužit vůdčí ideji díla. Právě za nezištné a důsledné hledání obsahu a významu pojmu „lidská svoboda“ a jeho eventuálních mezí – jakkoli o formální stránce věci můžeme diskutovat – si studenti JAMU zaslouží pochvalu. Vždyť nejen osud autora Reinalda Arenase (rovněž kubánského emigranta) nás přesvědčuje, že příběh neustále prchajícího Juana ještě zdaleka není věcí jen historie a literatury.

Studio Marta JAMU
Reinaldo Arenas – Vrátný

Překlad: Anežka Charvátová
Režie: Lukáš Večerka
Dramatizace: Jitka Vrbková, Lukáš Večerka
Hudba: Tomáš Bayer
Scéna a kostýmy: Roman Mach, Matěj Sýkora

Hrají: I. Jurečka, I. Jiříčková, R. Vencl, P. Kocmanová, M. Příkazký, O. Brett, A. Königsmarková, M. Tkáčíková, K. Jiroušková, M. Kraus
Psáno z reprízy 9. 4. 2010 na festivalu Encouter