Romeo a Julie s kratkym zobakem

Prvním oříškem k rozlousknutí klasického kusu Romeo a Julie je obsazení titulních rolí. Pro roli Romea byli po ruce bardi jako Jan Hájek či Tomáš Dastlík, v úvahu asi připadal i v Ostravě populární Igor Orozovič. Režisér Pavel Šimák nakonec do role Romea vybral Marka Holého, který už stejnou roli zakusil před lety při svém angažmá v Národním divadle moravskoslezském; Julií pak učinil Terezu Dočkalovou z Komorní scény Aréna. Romeem se tak stal zkušený a s rolí sžitý herec, který svou suverenitou i vzezřením posouvá postavu k obrazu sebevědomého a zajištěného muže. Takový náhled není příliš častý, už proto, že Shakespearův Romeo je jen o málo starší než jeho čtrnáctiletá milenka. Tereza Dočkalová ovšem své Julii ponechává atributy umanutých, naivních, zkrátka prvně zamilovaných slečinek. Tohoto dojmu většinou dociluje váhavou dikcí, často prosycenou skoro dětinskou dychtivostí v momentech, kdy cítí na blízku svého milého. Svou nedočkavostí, neposedností až zbrklostí – kolikrát se jako neřízená střela vřítí na scénu, užívá trhavé pohyby – kontruje přirozené rozvážnosti Romea.

Rozkol ve veronském kotli je ztvárňován pohybově velmi energickými scénami. Pomyslné kleště dvou znepřátelených rodů, které později zdrtí mladé milence, jsou otevřeny silnými choreografickými čísly (Naděžda Mužíková, Markéta Pospíšilová). Hned v úvodu se na scéně konfrontují dvě početné skupiny, rod Kapuletů a Monteků. Rytmický rej a víření za doprovodu dvou hudebníků stojících nenápadně na pravém okraji jeviště se později objeví ještě několikrát. Nazlobení a na sebe poštěkávající zástupci obou táborů vytvářejí dynamiku situací synchronizovaným dupáním nebo plácáním se do stehen – s tímto předvojem dojde k vyprovokovanému zabití Merkucia (Jan Hájek) Thybaltem (Igor Orozovič). Modifikací hromadných scén je také zběsilý tanec plesu Kapuletů, na němž Romeo poprvé spatří Julii. Kromě těchto dvou na sebe hledících jedinců křepčí postavy v rytmu hříšně zrychlující saxofonové melodie.

Smrt Merkucia je prvním výraznějším tragickým momentem hry, což inscenace patřičně zdůrazňuje. Jan Hájek v šermířském souboji opustí svou veseloherní polohu (velmi vtipné je například jeho lascivní pošťuchování a lechtání s Juliinou chůvou), zvážní a utrpěné smrtelné škrábnutí popíše mrazivě věcným až ironickým tónem. Touto proměnou provedenou na minimální ploše se inscenace co do nálady opravdu láme, dřívější rozvernost, šťouchance a kotrmelce, ve kterých díky svému komediantskému naturelu snad nejvíce vynikal Albert Čuba jako sluha Petr, nápadně prořídnou. Po dalším velmi ostrém šermířském duelu (na pohybové a šermířské průpravě se podíleli Ivan Petrák a Petr Sýkora) umírá, tentokráte zády k publiku, Orozovičův Thybalt. Oba mrtvé si jako legendární pištec z Hamelnu odvádí na klarinet hrající otec Lorenzo (Jiří Sedláček).

Po přestávce už naplno odsýpá stroj smrti. Fraškovité scény, kdy se Romeo ukrývá za majestátní postavou a pod sutanou dobromyslného mnicha nebo kdy mu s Julií dokonce sahá na zadek, jsou pasé. Lékárník (František Večeřa), od něhož Romeo kupuje prudký jed, je zobrazen temně, v podobě muže s černou kápí, která mu skrývá obličej. Zpod ní se ozývá slizký hlas. Také mrtví Merkucio s Thybaltem se v tragické části ještě vrátí coby přízraky a mementa smrti.

Překvapením – a podle šumotu v publiku nejen mým – bylo trojí polévání Kapuletovic hrobky vodou při Juliině pohřbu. Z podhledu, který má v amfiteátru většina diváků, není zřejmé, kam se tekutina přesně dostává; jako možné vysvětlení se vkrádal jakýsi méně známý pohřební rituál. Později, když je u hrobu Romeem přistižen pozůstalý nápadník Paris, který je utopen v díře hrobu, je to už zřejmé: Juliin hrob je zároveň naplněnou vanou. Když se dívka po milencově sebevraždě nečekaně vzbudí a vystoupí z fingovaného smrtelného lože, působí v promočených šatech velice křehce. Při letošních chladnějších letních nocích publikum s prokřehlou herečkou soucítilo téměř fyzicky. Okřídlená scéna fatální smrti mladých milenců je tedy ozvláštněna netradičním – byť z hlediska použitých prostředků jednoduchým – efektem, který je zároveň něžný i krutý.

Ostravská inscenace putovala i do dalších míst Letních shakespearovských slavností (Praha Brno, Bratislava) a je tomu dobře. Jako výtvor umělců těsně spjatých s určitým, od centra odlišným místem je v kontextu LSS ostravská inscenace Romeo a Julie dílem ojedinělým. V Joskově překladu se Pavel Šimák a spol. kloní spíše k pokorné interpretaci textu, kterou opírá o zručné a bezchybné herectví celého – pro tuto příležitost složeného – souboru. Pokora ale neznačí bojácnost: pozdně středověké kostýmy nevylučují pestrobarevnost, vážnost se může prolnout s kejklemi a skotačením comedie dell' arte, hrob nemusí být jen z kamene. Romeo a Julie však dokazuje, že i cesta bez vodopádů crazy výstřelků a là Špinarovo Zkrocení zlé ženy může nést ovoce.

PaS de Theatre, Ostrava
William Shakespeare: Romeo a Julie

Překlad: Jiří Josek
Režie: Pavel Šimák
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Eliška Zapletalová
Hudba: Pavel Helebrand

Hrají: Marek Holý, Tereza Dočkalová, Jan Hájek, Albert Čuba, Tomáš Dastlík, Jitka Smutná, František Večeřa, Igor Orozovič, Jiří Sedláček, Jan Fišar a další
Premiéra: 21. července 2010 na Slezskoostravském hradě v Ostravě, psáno z reprízy 23. července 2011 tamtéž