Rozhovor: Petra Bučková v roli doktora s červeným nosem: MUDr. Renée Rentgenová

Petro, co pro tebe bylo prvotní hnací myšlenkou, že se staneš zdravotním klaunem? Zaujalo mě vyprávění spolužačky Jany Kučerové z dramatické výchovy na brněnské Janáčkově akademii o tom, co se děje na pokojích onkologického oddělení, když přijde zdravotní klaun. Sama mám s ležením v nemocnici bohaté zkušenosti, a to díky různým úrazům, které si mě v minulosti našly.

Jak se člověk stane zdravotním klaunem? Co musí ovládat uchazeč o tuto pozici? Stane se jím poté, co projde výběrovým řízením. To může mít i několik kol. Já sama jsem si chystala číslo s citrony, ale pak jsem přišla na řadu a chtěli po mně něco úplně jiného, než jsem čekala. Nejlepší je jít do toho otevřeně a na nic si nehrát, vyloupne se to samo. Hudební nástroj je vítaný, hudba je totiž důležitou součástí klauniád.

Každý zdravotní klaun se nějak jmenuje, hraje jinou postavu s danou charakteristikou, kdo jsi ty? V nemocnicích jsem Dr. Renée Rentgenová, budoucí primářka toho kterého oddělení. Ona je velmi, velmi krásná, moderní, svobodná (pořád…!) a chytrá. Takovou aby pohledal. Je to velice šik dáma, skoro vlastní sestra Andželíny Žolík. Momentálně má kostým podobný svatebním šatům – člověk nikdy neví, na kterém pokoji se vdá, a ona je pro jistotu stále připravená.
Na geriatrii jsem Vojtěška, milá a něžná dívčina z první republiky, mám na sobě kostým s prvky lidového kroje, jsem štramanda, která ráda tancuje a spiklenecky pomrkává. Ráda zpívá, juchá, chodí po laně a nosí s sebou psa.

Jak si ke svému alter egu přišla? Doktorka Rentgenová přišla sama a chodí na zavolanou. Většinou si vleze do kostýmu, je to parádnice. Vojtěška je ještě velmi mladá, je to taková moje starší klidnější sestra. Ta přichází s prvním veselým pozdravem na geriatrii: „Dobrý den, paní, ráda vás vidím!“

Jak často takový zdravotní klaun vystupuje? Je to velmi individuální, tipla bych tak průměrně šestkrát do měsíce. Já osobně hodně čaruji s volným časem, který se mění podle toho, jak jsem vytížená v divadle. Pracuji pětkrát až osmkrát do měsíce.

Do kterých nemocnic ty jako zdravotní klaun docházíš? Brno, Olomouc, Uherské Hradiště, Zlín, Třebíč, Kyjov…

Jak takového zdravotního klauna pozná člověk v nemocnici? Podle nosu! A často také podle hudebního nástroje. Nemáme žádné speciální líčení, krom třeba pusy povzbuzené rtěnkou. Kostýmy jsou odvozené z civilu a máme doktorské pláště, ty jsou ale různě upravené.

Je práce zdravotního klauna honorovaná? Ano. Je to profesionální práce, kterou dělám naplno, a jsem za ni oceněná.

Navštěvují zdravotní klauni nějaké semináře, které jim například při práci pomáhají? Máme důkladnou a dlouhodobou přípravu hned po přijetí do sdružení, každoročně pak intenzivní týdenní školení se všemi kolegy, které vede umělecký šéf Gary Edwards a zahraniční lektoři, přítomni tam jsou i psychologové a doktoři.
Dále máme možnost účastnit se mezinárodních dílen v zahraničí – tam bývají rovněž kapacity z různých spřízněných oborů a navíc poznáte kolegy z jiných zemí. Jezdíme i na víkendové dílny do Vídně. Nad kvalitou nemocničních klauniád bdí „koučové“, což jsou zkušení kolegové, kteří jezdí na náhled a dávají nám cennou zpětnou vazbu. Taky jsme absolvovali mnohé supervize, k jednotlivým týmům přijela například psycholožka a věnovala se jim několik hodin.

Navštěvujete nemocnice jen na kratší dobu, nebo existují i nějaké dlouhodobější projekty? Každá návštěva trvá 3 až 4 hodiny, někdy ale i déle. V Brně chodíme pravidelně každý den v týdnu kromě pátku a neděle, na onkologii se chodí dvakrát v týdnu.
Existují dlouhodobější projekty, například Cirkus paciento, kdy denně po celý týden dochází dva klauni v civilu za dětmi na oddělení. Tam je učí triky, kouzla a všemožné jiné věci, které jim jen jejich zdravotní stav umožňuje zvládnout. A na konci týdne se přiveze na největší pokoj speciální cirkusové šapitó, dokonce i světla a kostýmy, a děti předvedou secvičené výstupy pro ostatní pacienty a taky pro rodiče, doktory, personál… Cirkus paciento! O Vánocích jezdí za dětmi do vybraných nemocnic klaunské číslo Vánoční sen, na jaře jde celou republikou spanilá jízda všech klaunů…

Jak vypadá takové nemocniční klaunské číslo? Má nějaké body, kterých je dobré se držet? Vypadá jako improvizace. Většinou se chodí ve dvou. Máme určitou misi, cíl, za kterým jakoby jdeme, ale často je to jen záminka pro klauniádu. Máme klaunský vztah, nejčastěji doktor a sestra. Cílem může být i prosté ťukání na dveře. Klaun se do pokoje ani třeba nemusí dostat: vzpříčí se ve dveřích s kolegou, hledá kliku u posuvných dveří. Ano, má připravenu nádhernou píseň, ale kolega není schopen ani napotřetí začít přesně, takže když si pak konečně zapějeme, stane se to spíše náhodou. Nebo jdete dělat na pokoj něco hrozně důležitého, ale nikoho tam nemůžete najít. Děti jsou celou dobu na postýlkách a smějí se, jak to tam prolejzáte, a pak váš kolega, který je už samozřejmě uviděl a ztuhnul, se vás na ně snaží upozornit a vy se divíte, co se mu děje…
To k principu. A co se týče dalších domluvených věcí, tak se s kolegy překvapujeme navzájem nápady: například jeden donese utrženou sprchu a po vydezinfikování s ní chodíme a snažíme se ji třeba někam zapojit. Nebo jeden vleze do koupelny na pokoji a něco tam šontá, a pak vyleze tady s tím kouskem. Pořád vás napadá něco nového, a když ne, tak vašeho kolegu.

Fungují vaše vystoupení stejně jako divadlo ve smyslu, že jedni hrají a druzí se dívají, anebo se i pacienti zapojují a do velké míry ovlivňují to, co vy děláte? Není to jenom divadlo, je to všestranná partneřina. Více divadelních prvků používáme u klientů na geriatrii.

Co pro tebe práce zdravotního klauna znamená? Čím déle pracuji jako klaun, tím víc pracuji na sobě a na svém přístupu k životu. Není to lehká práce, nějaká rutina, je to spíš opak rutiny. Neustále se vše mění. Využívám a snažím se rozvíjet svoje schopnosti a často vidím výsledek – úsměv – hned, což mě povzbuzuje. Nebo nejen úsměv, ale i údiv, žasnutí, vše, co obsahuje život. Velmi mi vyhovuje pracovat v sociálním prostředí, překonávat a proměňovat složité situace. Učit se i z nezdarů. Práce zdravotního klauna je o lidech, o dětech i personálu v nemocnici, o klientech na geriatrii, ale i o velké spoustě výjimečných lidí, které jsem díky ní poznala – a to jsou mí spolupracovníci a kolegové. Je to krásná a dobrá práce.