Samotáři Třetího věku

Pesimistické povahy v tomto mohou spatřovat počátek konce. Příchuť apokalypsy v sobě Gombárova hra nazvaná Tretí vek rozhodně má; zároveň si však uvědomuje, že v každém konci je neodmyslitelně přítomen i počátek. Lidstvo se nachází v pomalu dohasínajícím takzvaném Druhém věku, po němž má bezprostředně následovat věk Třetí (Nevieme aký bude, čo prinesie, ale tušíme, že se musí stať niečo podstatné. Možno udrú strašné mrazy a všetko zamrzne, možno nás zaleje voda, alebo nám to vráti příroda celkom inak a možno sa vyvraždíme sami… A potom sa začne rodiť nový život a začne rásť nová tráva. Lebo to tak musí byť…).

Chmurná vize, se kterou přichází bývalý populární herec Dolina, nyní sešlý alkoholik (Ján Kožuch), však není vyjevovaná šedě jako pouhá teze. I kdyby totiž nebyla vyřknuta nebo bychom ji považovali za bohapustý senilní žvást nekompetentní osoby, myšlenka zamyslet se nad sebou se nám sama vyloupne z naprosto konkrétního vyprávění o konkrétních, dopodrobna propracovaných postavách. Vyhaslá seriálová „stár“ Dolina se snaží narovnat svůj kdysi pokřivený vztah s dcerou Tamarou (Reka Derzsi), a proto poměrně ochotně odpovídá na často velmi osobní otázky jejího přítele Egona (Lukáš Puchovský), jež prý mají být materiálem pro připravovaný scénář. Na diktafon nahrávané zpovědi líčí život muže, který zažil pozlátko slávy i strmý pád; Egonův investigativní způsob kladení otázek zároveň dost vypovídá o generaci komunizmem nezatížených třicátníků. Ti si před minulostí a ani před svými rodiči neberou servítky. Ne že by je nerespektovali, ale naprosto odlišná životní zkušenost (bezperspektivní život v komunizmu vs. nesnesitelná lehkost svobody) mezi nimi nevytváří čáru, ale rovnou val nepochopení. Jednou z nejkomičtějších, a přitom sociologicky nejpřesnějších je scéna, kdy Egon obědvá u své matky a otce (Jana Oľhová a Ivan Giač). Zpočátku běžná návštěva se zvrhne ve vzájemné, místy žabomyší, osočování: matka synovi vemlouvá, že by se jako třicátník měl už konečně usadit a žít jako ostatní spořádaně; relativně úspěšný syn – alespoň co se kariéry týká – je těmito výčitkami hluboce zasažen. Ukřičená hádka, v níž je nahluchlý otec, jehož názoru se oba dovolávají, úplně mimo, je prototypickým vyústěním dlouho hromaděného napětí.

Stejně smutný je ovšem fakt, že ke vzájemnému míjení a odcizení dochází také v partnerských vztazích. Egon a Tamara vlastně nevědí, zda k sobě patří. Bezděčně (a zbytečně) se porovnávají s navenek úspěšnějšími přáteli, lékařem Dušanem (Ján Dobrík) a jeho těhotnou ženou Terezou. Divák ale vidí víc – lékařovu koketerii se zakomplexovanou baculkou, nemocniční sestřičkou Magdou (Kristína Sihelská); na základě několika narážek také prosvitne, že by otcem očekávaného dítěte mohl být sám Egon. Takže ani pár z reklamy není tak úplně šťastný.

Dodo Gombár jako autor textu dostal v Městském divadle Žilina příležitost si svou hru režírovat. To, co se v řadě případů stává kontraproduktivním, chybí-li tvůrcům ke vlastním dílům dostatečný odstup a nadhled, zde nebylo překážkou. Vznikl kompaktní pohled suverénního tvůrce s osobitým viděním, který má co říct. Dodo Gombár se, tak jak jsme z jeho režií zvyklí, zdaleka vyhnul pouhé popisnosti a ilustrativnosti a navzdory svým až čechovovsky reálným postavám nás nenechává na pochybách, že jsme na divadle. V jeho pojetí nemusí být fazolová polévka fazolovou polévkou, ale klidně akváriem s usušenými fazolemi, v interiéru mohou růst stromy a tak dále. Každý znak na sebe vrství další asociace a rozšiřuje možnosti svého vnímání.

V centru scény Marka Hollého je po celou dobu hry umístěno železné chodníkové zábradlí, které díky své variabilitě může být takřka čímkoli, obyčejným stolem počínaje, balkonem konče. Hrací prostor je zezadu a ze stran ohraničen bezlistými rozvětvenými stromy. Scéna je od počátku doslova zasypána vysloužilým haraburdím a hromadami starých novin a časopisů. Celou první půli je různými postavami pozvolna odklízena, přičemž nepořádek je odhazován do přistavené popelnice. Poměrně jednoduchá jevištní metafora – je třeba se probrat letitými nánosy a vypořádat se se špínou, abychom se konečně mohli volně pohybovat a normálně dýchat – je korunována instalací v druhé půli: již očištěný prostor, respektive to, co v něm zbylo (zábradlí, stromy), je důsledně pokryt sterilním polyethylenovým závojem. Tak po takovéto neosobní čistotě jsme toužili? Vždyť pod chladným povlakem syntetického materiálu nelze vidět nic opravdu lidského; vše jaksi páchne dezinfekcí. V o poznání ještě stylizovanějším duchu druhé půle mají všichni aktéři červené klaunské nosy, přičemž jejich řeč a pohyb jsou mechaničtější. Příčiny dehumanizace a zvýrazněné směšnosti jsou zřejmé.

Gombárův Tretí vek, hra, která bodovala v Cenách Alfréda Radoka 2003, měla v Městském divadle Žilina premiéru 17. listopadu 2009. Příznačné. Uplynuvší dvacetiletí od – řečeno slovensky – Nežnej revolúcie ponouká k ohlédnutí a bilanci. Gombárovo pozastavení ve formě inscenace Tretí vek je nepochybně jednou z nejlepších divadelních reflexí současného „stavu“ česko-slovenského člověka, zabírající jeho vztah k minulosti i výhled do budoucnosti.

Městské divadlo Žilina
Dodo Gombár: Tretí vek

Dramaturgie: Eduard Kudláč
Režie: Dodo Gombár
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Tereza Venclová
Hudba: Miroslav Kráĺ Hrají: J. Kožuch, L. Puchovský, R. Derzsi, J. Dobrík, I. Pagáčová, B. Zachár, J. Oľhová, I. Giač, Z. Kundera, K. Sihelská
Premiéra 17. listopadu 2009, psáno z provedení na festivalu Setkání na Malé scéně ve Zlíně 21. května 2010.