To, že naše civilizace není ideální, vnímá – má-li jen trochu
otevřené oči – snad každý. Navzdory závratnému tempu zdokonalování
technických prostředků lidské komunikace se nezdá, že by si lidé
navzájem lépe rozuměli, spíše naopak. I když jsme překonali obrovské
vzdálenosti a vměstnali svět do krabiček, co se bez potíží vejdou do
kapsy, nemůžeme říct, že by lidé měli k sobě opravdu blíže. Dnes a
denně se setkáváme s komunikačními šumy, pokud ne přímo
s komunikačními selháními, které se často týkají i lidí, kteří by
si zjevně mohli (a dokonce i chtěli) rozumět. A snad ještě více se
rozestupují pevniny mezi generacemi.
Pesimistické povahy v tomto mohou spatřovat počátek konce. Příchuť
apokalypsy v sobě Gombárova hra nazvaná Tretí vek rozhodně má; zároveň
si však uvědomuje, že v každém konci je neodmyslitelně přítomen
i počátek. Lidstvo se nachází v pomalu dohasínajícím takzvaném Druhém
věku, po němž má bezprostředně následovat věk Třetí (Nevieme aký
bude, čo prinesie, ale tušíme, že se musí stať niečo podstatné. Možno
udrú strašné mrazy a všetko zamrzne, možno nás zaleje voda, alebo nám to
vráti příroda celkom inak a možno sa vyvraždíme sami… A potom sa začne
rodiť nový život a začne rásť nová tráva. Lebo to tak musí
byť…).
Chmurná vize, se kterou přichází bývalý populární herec Dolina, nyní
sešlý alkoholik (Ján Kožuch), však není vyjevovaná šedě jako pouhá
teze. I kdyby totiž nebyla vyřknuta nebo bychom ji považovali za bohapustý
senilní žvást nekompetentní osoby, myšlenka zamyslet se nad sebou se nám
sama vyloupne z naprosto konkrétního vyprávění o konkrétních,
dopodrobna propracovaných postavách. Vyhaslá seriálová „stár“ Dolina
se snaží narovnat svůj kdysi pokřivený vztah s dcerou Tamarou (Reka
Derzsi), a proto poměrně ochotně odpovídá na často velmi osobní otázky
jejího přítele Egona (Lukáš Puchovský), jež prý mají být materiálem
pro připravovaný scénář. Na diktafon nahrávané zpovědi líčí život
muže, který zažil pozlátko slávy i strmý pád; Egonův investigativní
způsob kladení otázek zároveň dost vypovídá o generaci komunizmem
nezatížených třicátníků. Ti si před minulostí a ani před svými
rodiči neberou servítky. Ne že by je nerespektovali, ale naprosto odlišná
životní zkušenost (bezperspektivní život v komunizmu vs. nesnesitelná
lehkost svobody) mezi nimi nevytváří čáru, ale rovnou val nepochopení.
Jednou z nejkomičtějších, a přitom sociologicky nejpřesnějších je
scéna, kdy Egon obědvá u své matky a otce (Jana Oľhová a Ivan Giač).
Zpočátku běžná návštěva se zvrhne ve vzájemné, místy žabomyší,
osočování: matka synovi vemlouvá, že by se jako třicátník měl už
konečně usadit a žít jako ostatní spořádaně; relativně úspěšný
syn – alespoň co se kariéry týká – je těmito výčitkami hluboce
zasažen. Ukřičená hádka, v níž je nahluchlý otec, jehož názoru se oba
dovolávají, úplně mimo, je prototypickým vyústěním dlouho hromaděného
napětí.
Stejně smutný je ovšem fakt, že ke vzájemnému míjení a odcizení
dochází také v partnerských vztazích. Egon a Tamara vlastně nevědí, zda
k sobě patří. Bezděčně (a zbytečně) se porovnávají s navenek
úspěšnějšími přáteli, lékařem Dušanem (Ján Dobrík) a jeho těhotnou
ženou Terezou. Divák ale vidí víc – lékařovu koketerii se
zakomplexovanou baculkou, nemocniční sestřičkou Magdou (Kristína
Sihelská); na základě několika narážek také prosvitne, že by otcem
očekávaného dítěte mohl být sám Egon. Takže ani pár z reklamy není
tak úplně šťastný.
Dodo Gombár jako autor textu dostal v Městském divadle Žilina
příležitost si svou hru režírovat. To, co se v řadě případů stává
kontraproduktivním, chybí-li tvůrcům ke vlastním dílům dostatečný
odstup a nadhled, zde nebylo překážkou. Vznikl kompaktní pohled
suverénního tvůrce s osobitým viděním, který má co říct. Dodo Gombár
se, tak jak jsme z jeho režií zvyklí, zdaleka vyhnul pouhé popisnosti a
ilustrativnosti a navzdory svým až čechovovsky reálným postavám nás
nenechává na pochybách, že jsme na divadle. V jeho pojetí nemusí být
fazolová polévka fazolovou polévkou, ale klidně akváriem s usušenými
fazolemi, v interiéru mohou růst stromy a tak dále. Každý znak na sebe
vrství další asociace a rozšiřuje možnosti svého vnímání.
V centru scény Marka Hollého je po celou dobu hry umístěno železné
chodníkové zábradlí, které díky své variabilitě může být takřka
čímkoli, obyčejným stolem počínaje, balkonem konče. Hrací prostor je
zezadu a ze stran ohraničen bezlistými rozvětvenými stromy. Scéna je od
počátku doslova zasypána vysloužilým haraburdím a hromadami starých novin
a časopisů. Celou první půli je různými postavami pozvolna odklízena,
přičemž nepořádek je odhazován do přistavené popelnice. Poměrně
jednoduchá jevištní metafora – je třeba se probrat letitými nánosy a
vypořádat se se špínou, abychom se konečně mohli volně pohybovat a
normálně dýchat – je korunována instalací v druhé půli: již
očištěný prostor, respektive to, co v něm zbylo (zábradlí, stromy), je
důsledně pokryt sterilním polyethylenovým závojem. Tak po takovéto
neosobní čistotě jsme toužili? Vždyť pod chladným povlakem syntetického
materiálu nelze vidět nic opravdu lidského; vše jaksi páchne dezinfekcí.
V o poznání ještě stylizovanějším duchu druhé půle mají všichni
aktéři červené klaunské nosy, přičemž jejich řeč a pohyb jsou
mechaničtější. Příčiny dehumanizace a zvýrazněné směšnosti jsou
zřejmé.
Gombárův Tretí vek, hra, která bodovala v Cenách Alfréda Radoka 2003,
měla v Městském divadle Žilina premiéru 17. listopadu
2009. Příznačné. Uplynuvší dvacetiletí od – řečeno slovensky –
Nežnej revolúcie ponouká k ohlédnutí a bilanci. Gombárovo pozastavení ve
formě inscenace Tretí vek je nepochybně jednou z nejlepších divadelních
reflexí současného „stavu“ česko-slovenského člověka, zabírající
jeho vztah k minulosti i výhled do budoucnosti.
{youtube}idMhFvKTJJI{/youtube}
Městské divadlo Žilina
Dodo Gombár: Tretí vek
Dramaturgie: Eduard Kudláč
Režie: Dodo Gombár
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Tereza Venclová
Hudba: Miroslav Kráĺ Hrají: J. Kožuch, L.
Puchovský, R. Derzsi, J. Dobrík, I. Pagáčová, B. Zachár, J. Oľhová, I.
Giač, Z. Kundera, K. Sihelská
Premiéra 17. listopadu 2009, psáno z provedení na
festivalu Setkání na Malé scéně ve Zlíně 21. května 2010.
Napsat komentář