Sofoklův Oidipus v Národním divadle moravskoslezském

Jan Mikulášek v souvislosti s přípravami inscenace poznamenal, že vnímá Sofoklovo drama mimo jiné jako svébytnou antickou detektivku. Svým pojetím nechce jen znovu vykřesat obligátní oidipovskou otázku, zda a proč je člověk zodpovědný i za činy, které spáchal v nevědomosti, ale jde mu i o mnohem prozaičtější cíl – pobavit diváka napínavým způsobem kladení této otázky. S touto premisou se Oidipus stává svérázným vyšetřovatelem dobírajícím se krůček po krůčku k stopám vraha, jenž zabil jeho předchůdce na thébském trůnu, vyšetřovatelem, v jehož úsilí se protínají očekávání, spojená se společenskou funkcí ve státě, s vnitřní touhou po poznání sebe sama. Takto dvojnásobně zesílený tlak vyvíjený na hlavního hrdinu při řešení vlastního případu je příčinou jeho silných psychických poryvů a pnutí, jejichž zachycení je velkou příležitostí a výzvou pro představitele titulní role.

K jejímu alternování byla vybrána poměrně rozdílná dvojice herců – Igor Orozovič a Jan Hájek. Na jedné straně mladičký student posledního ročníku pražské DAMU, na druhé již ostřílený bard, sólista činohry Národního divadla v Praze, původně působící na prknech Národního divadla moravskoslezského. Touto volbou byla předem připravena půda pro různé varianty náhledu na Oidipův charakter. A skutečně, v Orozovičově postavě spatřujeme přímočarého a navzdory vrozené inteligenci ještě neotrkaného mladíka, který pro hysterický výkřik či neuvážené gesto nejde daleko. Naproti tomu Jan Hájek ukazuje Oidipa potměšilého a komplikovanějšího. Patrně díky bohatším hereckým zkušenostem hraje thébského panovníka spíše svou osobností, přičemž se nebojí ve své roli více rozhýbat. Odstup, který si Hájek od postavy drží, mu dovoluje prozkoumávat různá zákoutí její duše a celkově problematizovat její motivace. Rád balancuje na tenké hraně expresivního projevu a bohapustého patosu – zkouší vypjaté hlasové intonace, ostřejší gesta, ale i mnohoznačnější pohledy. Ovšem nedá se říci, že by Orozovičův Oidipus byl slabší, je zkrátka jiný. Při vnucujícím se porovnávání obou výkonů se však pokorněji a tedy přirozeněji hrající Orozovič jeví jako relativně monotónnější.

Ve vedlejší a přesto podstatné roli Oidipova spoluvládce Kreónta se skví Tomáš Jirman. Své postavě, která je dlouho křivě obviňována z mocenských úkladů, zachovává dekorum a aureolu čestného a poctivého muže. Místy se dokonce jeví jako důvtipnější a pragmatičtější než sám Oidipus. Za zmínku stojí i dobré výkony rozvinuté na menším prostoru – zejména výkon Anny Cónové v roli Oidipovy ženy a matky Iocasté a Jana Fišara jako slepého věštce Theirésia.

V pečlivě stylizované inscenaci se klade náležitý důraz na jevištní pohyb a obrazovou kompozici herců. Nápaditým způsobem jsou v prostoru vedeni a rozmisťováni především členové thébského sboru, který tak na jevišti rozhodně nefiguruje v pozici pověstného křoví. Skupina navzájem zaměnitelných jednotlivců reprezentující řeckou obec, tedy entitu, jež byla v antickém světě spolu s vůlí božstva alfou a omegou veškerého rozhodování v zemi, organicky zachycuje proměny vztahu obyvatelstva ke svému vůdci. Jednou se představitelé sboru úzkostně tisknou ke zdi v napětí vyvolaném nepříznivou věštbou, aby si pak uvolněně mohli „odfrknout“ při dočasném zaplašení podezření. Jindy zase například symbolicky chovají Oidipa v kočárku, aby jej pak znechuceni vyklopili a svorně se od něho odvrátili. V krátkém výstupu s pastýřem, jenž měl pohodit Oidipa v horách, se dokonce promění ve stádo ovcí, čímž vytvoří jeden z nejvtipnějších obrazů inscenace.

Režisérova tradiční spolupráce se scénografem Markem Cpinem dala vzniknout spektakulární vizuální podívané. Tady si však dovolím podotknout, že tandem Mikulášek-Cpin, proslulý svým důsledným promýšlením a podtrhováním obrazové stránky inscenací, do českých luhů pouze dováží trend, který se v moderním evropském divadle stal již takřka podmínkou sine qua non. V našem prostředí, které se po léta vyvíjelo izolovaně a jaksi zahleděno samo do sebe (a jen s mírnou nadsázkou řečeno si doposud vystačí s několika židlemi, narychlo stlučenými kulisami a recyklovanými dekoracemi), pak jakékoli smělejší „obrazoborectví“ trčí ještě více. Výtvarná ambicióznost samozřejmě sama o sobě ještě nepřináší uměleckou kvalitu; pokusy o odvážnější vize však ze své podstaty nabízejí – na první pohled – jinou divadelní estetiku, než na kterou byl našinec dlouho zvyklý, což lze kvitovat s povděkem. Prostor jeviště je ze stran i shora omezen bílými stěnami s otvory různých geometrických tvarů, z nichž se podle potřeby vysouvají designově pozoruhodné objekty, které doplňují výpovědi jednotlivých osob (například dlouhý světelný tubus dotěrně zkoumající sebezpytujícího Oidipa). Šikma vzpínající se mezi bočními stěnami svým vzdálenějším vrcholem vytváří piedestal, na němž se v kombinaci s barevným nasvěcováním mohou zjevovat působivé siluety, ilustrující události v popředí. Hra se světlem, s jeho intenzitou a barvou je vůbec rozvíjena velkoryse, ale ne samoúčelně. To dokládá například výmluvné a téměř bez přerušení trvající zatmění poté, co se Oidipus v afektu oslepí.

Navzdory svému modernímu (a jak jsem zmínil v Česku stále ještě bezmála avantgardnímu) provedení je scéna k antickému světu zároveň pietní. Spolu s klasicizujícími kostýmy a stylizovanou sošností herců dokáže evokovat milieu řeckých paláců, chrámů s jejich sloupovím, ale také prostorná veřejná prostranství. Oidipus tak není vytržen ze svého domovského prostředí s křečovitou snahou po modernizaci. Naopak, pouze decentně je z historizujícího časoprostoru příběhu vykračováno výraznější rekvizitou (objevuje se např. rubikova kostka, nástěnné hodiny, stylové černé brýle) či použitím dvou známých hudebních hitů. Překvapivě nic z toho však nepůsobí rušivě; naopak jsou tímto způsobem zakládány až nečekané paralely (příklad za všechny: citace písně Johnyho Cashe Hurt ve chvíli Oidipova zoufalého sebepoškození).

Zkrátka na scéně moravskoslezského divadla vznikla silná inscenace, která má potenciál promlouvat ke všem věkovým skupinám diváků, aniž by se jim lacině podbízela. Čistě kombinuje prvky nejpevnější tradice (jejímž jádrem je nádherný, přesto již poměrně archaický Stiebitzův překlad) s výdobytky moderního divadla (především co se týká stránky vizuální).

Národní divadlo moravskoslezské
Sofokles – Oidipus

Překlad: Ferdinand Stiebitz, Jaroslav Pokorný
Úprava textu: Marek Pivovar, Jan Mikulášek
Dramaturgie: Klára Špičková
Režie, hudba a výběr hudby: Jan Mikulášek
Scéna a kostýmy: Marek Cpin

Hrají: Jan Hájek/Igor Orozovič, Anna Cónová, Tomáš Jirman, Jan Fišar, Miroslav Rataj, Petr Hruška, František Strnad a d.
Premiéra 20. 6. 2009