Strýček Váňa v Městském divadle Zlín – Čechov neodkrytý

Právě scéna a ji doplňující komponenty z dílny Marka Cpina jsou složkou, která je z inscenace nejnápadnější. V tomto případě to však není (jen) zásluhou Cpinovy tradičně silné vizuality, ale především nemastných, neslaných, neostrých až tupých činitelů ostatních. K jejich rozboru se ještě dostaneme. Výprava se proměňuje s jednotlivými dějstvími; každé je vsazeno do jiného prostředí, takže pozorujeme čtyři varianty scénického uspořádání: úvodní exteriér s venkovským domem s terasou a vysokou houpačkou v popředí je vystřídán tišším a tmavším pokojem; po přestávce vznikne salon s „disidentskými“ křesly, do něhož zezadu klesá příkré schodiště se zábradlím a pro finální dějství se pak po drobných úpravách rozprostře vyprázdněný prostor se skupinkou stromů v pozadí. Jednotlivé výjevy jsou přitom temperovány různobarevným světlem, které v proměnlivé intenzitě zalévá kulisy a dekorace. Od konce prvního dějství je na scéně odhaleno i poškozené, z obvyklé pozice doslova vyvrácené piano, na něž se herci v průběhu hry několikrát vyhoupnou, porůznu si na něj sedají a lehají a při exaltovaných promluvách se bodře staví na jeho svrchní desku.

Toto a další oživování hmoty scénickou akcí však působí poněkud nahodile a nepromyšleně, což asi pramení z nedostatečného poznání (a na něj navazujícího hereckého uchopení) postav. Například klíčové charaktery doktora Astrova (Luděk Randár) a maželky profesora Serebrjakova Jeleny (Kateřina Králová) jsou evidentně nedotaženy. Jejich představitelé je hrají školsky, jednoduše, jakoby po prvním a jediném přečtení textu – Astrov začíná a končí stylizací do suchého kariéristy v černých kostěných brýlích; Jelena, do níž jsou v dramatu zamilováni tři muži, je zploštěna na natřásající se, koketní dámičku bez ducha a jakéhokoli šarmu. Randárův Astrov proti duchu postavy působí, jako by neměl pohlavní pud; ve výstupu, kdy je vůči němu Jelena provokativně lascivní, je zaujatý jen svou geografickou mapou a o to překvapivěji (rozuměj neuvěřitelněji) se jeví jeho nenadálé vyznání lásky, jež vzápětí následuje.

Bohužel ani titulní Váňa – vlastním jménem Ivan Vojnickij – v podání Radoslava Šopíka, který za všechny dlouho drží herecké naděje, si v průběhu hry nezachová koherenci své postavy. V počátku nasazená tvář „zbytečného člověka“, jehož jedinými vášněmi jsou platonická láska k profesorově ženě a žvanivé filozofování, je znejasňujícím způsobem „poškrábána“ při posledním dialogu s doktorem. Ten Vojnického po jeho neblahém incidentu se zbraní žádá, aby nepáchal sebevraždu za pomoci jeho lékařského morfia, neboť se obává, že by mu z toho mohly vzejít nepříjemnosti. Rozhovor je situován na rozkládací zahradní sedačky, přičemž Vojnický je zachumlán do brigádního vaťáku a jeho oči kryjí sluneční brýle. Své repliky tu pronáší se zbytečnou doslovností; brání se označení za šílence, ale mluví sekaně, nepříčetně, zkrátka přesně jako blázen. Takový Vojnickij paradoxně nepůsobí dojmem složité a rozpolcené osobnosti, ale opravdu jen jako šašek, kterého není třeba se snažit pochopit.

Obligátní čechovovská životní nespokojenost a neodehnatelná sebereflexe vlastního údělu je tedy u hlavních postav jen intuitivně markýrována, což je dvojnásobná škoda vzhledem k poměrně spolehlivým výkonům v menších rolích (Serebrjakov Dušana Sitka, Soňa Michaely Doleželové, Vojnická Heleny Čermákové, Tělegin Zdeňka Juliny). Další složitou otázkou vyvstávající při čtení inscenace jsou její víceméně arbitrární odkazy na šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století – těm odpovídá vizáž některých postav (např. intelektuálský oblek Astrova doplněný zmíněnými brýlemi s masivními obroučkami, většina dámských oděvů, účes Soni ve druhé půli) a interiér Serebrjakova domu (vyvedený ve známém bruselském stylu, včetně kulatého popelníku na „stonku“).

V inscenaci se sice objevují perličky, které „zahřejí“, např. bujaře vyvedená pitka Astrova, Vojnického a Tělegina vrcholící mohutným křepčením a hulákáním s kytarou, subtilní evokace zastrčenosti provinčního venkova za pomoci záznamu kdákajících slepic a poštěkávajících psů nebo závěrečný obraz zrychleně rostoucích stromů zdůrazňující nezadržitelný sprint času, ale obávám se, že tyto fragmenty budou spolu se scénografií tím jediným, co nám při vzpomínce na zlínskou inscenaci zůstane.

Městské divadlo Zlín
A. P. Čechov – Strýček Váňa

Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Martin Františák
Dramaturgie: Jana Kafková, Marta Ljubková
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Nikos Engonidis

Hrají: R. Šopík, D. Sitek, K. Králová, M. Doleželová, H. Čermáková, L. Randár, Z. Julina, J. Tomečková
Premiéra: 6. února 2010, psáno z reprízy 18. března 2010