Do Ostravy jsem se vřítil
až z Plzně, kam jsme podnikli se spolužáky školní výlet. Den předtím
mi v předprodeji loutkového Divadla Alfa říkali, že mohu s sebou vzít
klidně ještě další děti. Těmhle dětem bylo přes dvacet a na
představení již legendárních Tří mušketýrů (premiéra 2006 v režii
Tomáše Dvořáka) se výborně bavily. To bylo v jedenáct dopoledne. V sedm
večer jsem již netrpělivě přešlapoval u poklady Divadla Jiřího Myrona
zvědav na Čapkovu Válku s mloky v podání Národního divadla
moravskoslezského.
Válčení s Válkou s mloky
Dramaturgyně Klára Špičková s režisérem Pavlem Šimákem se vydali na
nelehkou cestu. Během dramatizace antiutopického románu Karla Čapka,
psaného čtyři roky před začátkem druhé světové války, se rozhodli do
textu dodat mnoho současných odkazů a narážek od Bruce Willise po jaderné
zkoušky Severní Koreje. Jenže zůstali na půl cesty. Čapkova libozvučná
čeština někdy vystoupí do popředí a jasně kontrastuje s dnešní
řečí, kterou dopsali dramaturgyně a režisér anebo si herci tu a tam sami
domysleli. Současné odkazy nikam význam dál neposouvají a poznamenávají
podobenství snahou dokázat, že „by se to mohlo stát i dnes“.
Scénografické řešení se s obrovsky širokým jevištěm popasovalo
chytře – jindy zdlouhavé nástupy herců ze šál do patnáct metrů
vzdáleného středu se dělo vcelku nenápadně a svižně díky plátnu,
které scénu přepůlilo, zároveň se dalo prosvítit a hrát za ním (vznikla
tak současně jakási opona). Scénograf Pavel Borák ovšem forbínu zahltil
velkými dřevěnými kolejemi pro televizní kameru. Bylo pak na hercích se
o ně nepřerazit, nezakopnout či se na nich nezabít. Je otázkou, zda by
více neposloužila divadelní zkratka, náznak než rustikální
doslovnost.
Forma a režijní pojetí směřuje spíše k myronovské poetice. Hercům
režisér povolil pomrkávat do diváků občasnými lascivními a levnými
divadelními či slovními vtipy. Čapkův text se tak stal záminkou
k obligátní exhibici známých ostravských herců, čehož si však zdejší
divák žádá a není divu, že k experimentování příliš vůle není. To
však neznamená, že inscenace tvůrčímu týmu nedala žádnou práci a vše
dělali s lehkou rukou. Naopak je cítit moře potu a velká dřina, které se
však větších diváckých ovací ani zájmu kritiků nedostane. Postrádá
totiž skutečný přesah a je pouhou lehkou zábavou s trochu mrazivým leč
nijak divadelně zajímavým koncem (proslov mloka o „konečném řešení
lidské otázky“).
Mazákovo Zapomenuté světlo
Na desátou hodinu večerní bylo přichystáno
představení Divadla U stolu z Brna. Chodbičkou, kde jsem čekal na volné
místo v hledišti, prošel Jan Mazák – herec, kterého jsem častokrát se
zájmem sledoval v hradeckém Klicperově divadle. Pookřál jsem, když jsem
si uvědomil, že jej už za chvíli opět uvidím hrát. Vždy jsem litoval,
že mu umělecký šéf Morávek nedá větší příležitost. Inscenace Zapomenuté
světlo je právě tím, čeho se mu mělo dostat už v Hradci. Režisér
František Derfler vystavěl inscenaci na jeho hereckém výkonu a velikém umu.
Mazák naplňuje citem jak subtilně podané pasáže na hranici civilnosti, tak
obrovské výbuchy lidské vášně. Demlovo lyrizování a cit pro všechno
krásné a živé kolem je v textu potlačen na minimum, aby vynikla
dramatická rozpolcenost tvůrčího ducha a citlivě vnímající lidské
bytosti. Základem jsou ironické dopisy psané Bohumilu M. Ptáčkovi a Demlovo
vyprávění o návštěvě umírající tasovské selky, jeho veliké lásky,
Marie Zezulové. Soustředěný Mazákův výkon byl v komorní bezručovské
Márnici zvláště silný. Festivalové publikum jej ocenilo bouřlivým a
emotivním potleskem.
Dream Factory do Ostravy!
Plzeňskou předehru v úvodu jsem zmiňoval proto, abych se přes ni a
Zapomenuté světlo dostal ke konstatování, že cesta do Ostravy stála za to.
Dream Factory do Ostravy přináší při pohledu na program skutečně
kvalitní divadelní kusy.
Napsat komentář