Tříkrálová prohra

© Martina Věrčáková

Po hudební stránce se nejednalo o žádné novátorství – odkazovala nás neurčitě kamsi do časů druhé poloviny minulého století (kromě středověkého hudebního úvodu před každou polovinou představení). Hudba byla řemeslně dovedná, a tudíž mnohem působivější než mdlé činoherní výstupy. Zpěvy studenti zvládali velice sebejistě, mohli uplatnit znělost a barvu svého hlasu. Jen škoda, že pedagogové svým svěřencům nedůvěřovali o něco více a vybavili je mikrofony, neboť jejich pěvecký projev by obstál i bez zvukové techniky. Živý zpěv by pak nepůsobil reprodukovaným dojmem. Většinu zpěvů doprovázel sbor do podkresu rytmickým „pam, pam, pam“. Podkres opakující se do omrzení vyburcoval jednoho z diváků, aby o pauze prohlásil, že ještě jedno „pam“ a něco po nich hodí. Nebylo však potřeba nic házet, svůj divácký postoj vyjádřila většina publika tím, že se po pauze do sálu prostě nevrátila.

Inscenace Večer tříkrálový má totiž jeden zásadní problém – nejde o muzikál, ale o hru se zpěvy, které divadelní tvůrci k dramatu „přilepili“ a samotný dramatický text je velice špatně režijně zpracován, takže se jedná o sled scének a kratičkých situací, než o vytvoření dramatického díla.

© Ivo Kristián Kubák

Herci totiž nejsou vedeni k výstavbě postav včetně průběžného jednání. Odříkávají naučený text bez hlubší struktury odstínů a akcentů, a tak svými výkony jen kloužou po povrchu zdařilého překladu, plného slovních hříček. Režisérka Jana Janěková utopila herecké akce v nesmyslné neurčitosti. Dramatický prostor není nijak výrazně pojmenován, pouze odkazuje na alžbětinské prázdné jeviště. To ale vyžaduje velkou citlivost pro vystižení prostředí různými prostředky, čemuž se režisérka vyhnula. Pouze v případě pobřeží porušila své předsevzetí a sáhla ke světlu majáku (i v nelogických situacích) a zvuku moře, aby navodila pocit pobřeží. Není navíc příliš jasné, kam postavy odcházejí a odkud přicházejí. Herci tak většinu dialogů a monologů pronášejí vkleče, vsedě, vstoje a občas dokonce i leží! Chodí sem a tam, někdy dokolečka – procházejí se po scéně bez většího významu jen proto, aby se hýbali (většinou chůze herců kopíruje různé přímky pomyslně protínající jeviště, ovšem naprosto bez žádného významového opodstatnění). Komediální postavy pak dělají artistnější kousky – stojky, pády, přeskakování, cupitání apod. Když herecká akce nabývá význam, jde o gesta většinou popisná a ilustrující pronášená slova.

© Martina Věrčáková

Za frázi „velmi opatrná práce s klasickou předlohou“, jak se uvádí v anotaci inscenace, se totiž schovala nepřítomnost režijního záměru a bezradnost nalezení režijní koncepce. To se vyjeví nejsilněji v závěrečné scéně, která postrádá vyvrcholení: překvapivé zakončení je zahráno stejně jako veškerý předcházející děj.

Z anotace také plyne, že použité kostýmy by měly být klasické a dobově propracované. Jenže podobně jako hudba velice rychle opustila jakýkoliv historizující ráz, i někteří herci se objevili v riflích. Vypadalo to, jako by se v šatně nestihli převléci, a jejich práci to zbytečně znehodnocovalo. Škoda že se několikaleté úsilí studia muzikálového herectví nezúročilo a přítomný talent studentů zůstal přehlušen režijní necitlivostí a neumětelstvím vůči činohernímu divadlu a komediálnímu žánru.

© Martina Věrčáková

Studio Marta, katedra muzikál. herectví JAMU:
William Shakespeare, Dada Klementová, Jana Janěková: VEČER TŘÍKRÁLOVÝ aneb Cokoli chcete

Překlad: Martin Hilský, Antonín Přidal
Režie, dramaturgie: Jana Janěková
Výprava: Jana Janěková, Viktor Polášek
Kostýmy: Viktor Polášek
Hudba: Dada Klementová
Lightdesign: Jan Škubal
Choreografie/pohybová spolupráce: Hana Litterová
Akrobacie/šerm: Libor Olšan
Produkce: Tereza Šenkyříková
Autorské texty: Tomáš Novotný
Psáno z preprízy 14. května 2009 v DISKu, která se odehrála v rámci festivalu Zlomvaz