Tvrdá Karla, měkká Andrea

Oba dva autoři jsou známí svou vyhraněnou a na první pohled rozlišitelnou poetikou. Františák je proslulý svou schopností zachytit rázovitý valašský kraj a uměním zobecnit tamější specifika v mezilidských vztazích v širší platnost; Drábek zase svérázným humorem pracujícím s konvencemi masové zábavy a populární kultury. Přestože ke svým dramatickým vrcholům mají tentokrát oba autoři daleko, svá specifika nezapřeli.

Protagonistkou prvního kusu je živelná dívka Draha, bývalá dělnice ze sklárny, která se ustavičně pokouší přiblížit svému dítěti – na scéně nepřítomnému, pouze zmiňovanému jako Karla či Karlička. To je majetnicky uzurpováno zámožným otcem, majitelem sklárny Reichmanem, který dávno zapomněl na svůj prchavý románek (v němž se velkolepě nechal oslovovat jako Modrý jelen) a nechce se k Draze znát. Zoufalá Draha se nemůže spokojit s jedním telefonátem Karličce denně a má potřebu se lidem mstít. Hrozí, že podpálí benzínovou stanici svého strýce Fügnera (Dušan Urban), v jehož stísněných prostorách se celé drama odehrává.

Interiér prodejny čerpací stanice je scénou Nikoly Tempíra evokován minimálně: stává se jí obdélníkový praktikábl vysunutý před rampu jeviště, v jehož rozích jsou vztyčeny tyče dokreslující ho v pomyslný kvádr. Do tohoto spoře vybaveného prostoru (lednička, stolek, tři kanystry s destilovanou vodou, pár reklamních vlaječek a paroží) se vstupuje mohutnými zadními dveřmi. Jediným a o to kontrastnějším protipólem domáckého prostředí, v němž se na panáka fügnerovky pravidelně schází osazenstvo místní sklářské továrny, je chladné, ba mrazivé podnebí světa venku za dveřmi. Ten se rozprostírá po celém dlouhém pásu forbíny před staženou oponou, přičemž povrch je pokryt drobnými kousky polystyrenového materiálu, který při smyku odlétává od bot jako led od bruslí.

Spíše nenápadné vizuální pojetí bezděčně upřednostňuje stránku hereckou. Jako by se tímto přístupem a la low-fidelity tvůrci vymezovali vůči všeobecně vládnoucímu trendu akcentace výtvarné složky jevištního díla. Stojí za to hovořit zejména o Draze Terezy Vilišové: v jejím pojetí je hrdinka velmi nešťastnou a současně energickou ženou, která je na první pohled odlišná od ostatních hochů, jak se v ošlehaném podhůří trpícím nedostatkem mužů navzájem oslovují sklářské dělnice – černě oděná, kolem pasu ledvinku, v níž nosí zbraň, dívá se jako dravec zespodu. Jak zjistíme, je schopná porvat se i se statným mužem, na druhou stranu často balancuje nad propastí – nakračuje do prázdna pod jevištěm.

Druhým propracovanějším charakterem dramatu je Fügner v podání Dušana Urbana; je to věcný muž, který si ovšem také nese výrazné poznamenání minulostí – v opilosti přeslechl úpěnlivé volání své ženy, která umrzla před prahem vlastního domu. Vyjadřuje se úsečně až uštěpačně, evidentně v sobě něco dusí. V metaforicky ztvárněné pasáži, kdy na něj divá Draha dotírá mrazem – obsypává ho bílými polystyrenovými hrudkami – možná také pod tíhou svědomí klesá roztřesen k zemi. Ostatní aktéři nepřesahují na malé ploše rozměr nastínění určitého typu, vystačující si s jeho zesměšněním – in conreto vidíme jednoduché, vulgární a velmi upovídané dělnice (Zdena Przebindová, Marcela Čapková) včetně jejich temperamentní slovenské modifikace (Markéta Haroková), ze záznamu hovořícího suchopárného ministra (Jan Vlas) a kariéristického kravaťáka Reichmana, který se dostavuje s motorkářskou přilbou na hlavě. Představitel posledně jmenovaného Lukáš Melník pravděpodobně na režisérský pokyn než z vlastní vůle místy karikuje svou postavu až k neuvěření.

Jestliže některé režijní nápady Jana Friče výborně korespondují se snově lyrickou Františákovou výpovědí (skluzy se sprškami ledu, nápaditá přetahovaná o telefonní přístroj, Dražino lapání světelného paprsku), jiné ji spíše podrývají (nekvalitní projekce nudné politikovy promluvy, „rockující“ Slovenka Marienka). Mnohoznačný bílý rys, který je ve hře několikrát zmíněn, se v symbolické zkratce – naznačením bílých vousů na tváři – ztělesněn ve Fügnerovi objevuje v závěru.

Zatímco první půle představení je charakteristická spíše náznaky, druhá část představení začíná polopatě jako nejlacinější ze zájezdových crazy-komedií: obtloustlý a moravsky žvatlající prosťáček Jiří (Jan Vápeník) se vtírá do nabízené pozice služky v domácnosti dobře situované dámy (Markéta Haroková). Bohorovně tvrdí, že je vlastně taky ženská, čímž tedy myslí, že umí vařit, prát, žehlit a že čte ženské časopisy. Zatím pouze prvoplánově vtipná vstupní scéna se naštěstí brzo začne shazovat a ironizovat, alespoň tím, že autor skrytý za distingovaného vypravěče (Lukáš Melník) svou pokleslost sám přizná.

Vzápětí chápeme, že máme co do činění nikoli s komedií, ale – jak je Drábkovým zvykem – s parodií. Ad absurdum se zesměšňují zejména (beztak směšné) příběhy lidí ze světa šoubyznysu: hlavní hrdinka Andrea je bývalou rosničkou, která se po nazpívání svého prvního popového alba stává skokankou roku. Do jejího světa se vlamuje bodrý Jura, který sice nerozumí vymoženostem luxusního sídla celebrity, ovšem s lecčím si – po svém – poradí. Humorné situace se oproti prvnímu kusu odehrávají v nápadně pozměněných kulisách s dominujícím kosočtvercovým zrcadlem a dlouhým bazénovým žebříkem po stranách.

Hře je uměle dodávána jakási vážnost tím, že hlavní hrdinka trpí nevyléčitelnou nemocí, které nakonec podlehne, jak se dovídáme ze závěrečné poznámky vedlejších postav. Harokové femme fragile je očividně inspirována typy z titulních stránek lifestylových časopisů; herečka principiálně ztvárňuje načančanou slečinku vyznačující se naivním tónem. Ze svého komického roucha vystoupí pouze ve scéně, kdy je hospitalizována v nemocnici: holohlavá obezřetně promlouvá z vrcholu žebříku, z něhož dolů visí nakadeřená nemocniční pokrývka.

Setkáváme se rovněž s Drábkovým oblíbeným – vzpomeňme například hru Švédský stůl – principem personifikace neživých předmětů. Situace více či méně přiléhavě glosují Sklenička (Zdena Przebindová) a Lžička (Dušan Urban); druhá v pořadí je ztvárněna zase poněkud lacinějším způsobem – nastrčením svalnatého může do ženských šatů, paruky a vratkých lodiček. Tuto dvojici posléze doplní oživlé karetní dámy, když polemizují mimo jiné o tom, jak to je s onou sedmičkou a vracením do hry při hře prší, kterou spolu hlavní postavy hrají. Karty defilují v nadživotní velikosti, odklápěcím průstřihem v místě obličeje jimi promlouvají herci.

Jediným explicitním propojením Františákova a Drábkova partu je moment, kdy vypravěč-konferenciér do mikrofonu poznamenává, že zajisté nejsme svědky klasického kusu význačného autora světové nebo české provenience, „například Martina Františáka, abychom nechodili daleko“, k čemuž dodává, že diváci bohužel už neuvidí psychologicky vytříbenou studii, tak jak ji předvádí například herecký představitel Reichmana. Nato Melník s razantním přehráváním zahrnujícím křik a svíjení se na zemi zopakuje jeden ze svých výstupů z Karly.

Bezručovský konglomerát Tvrdě/Měkce se široce zvolené tematice přibližuje v zásadě cestou frivolní. Pár účelů splňuje dobře: rozptýlí, pobaví, může dobře posloužit k seznámení s výrazným autorským rukopisem dvou předních českých divadelníků, do paměti se ale nevštípí.

Martin Františák, David Drábek – Tvrdě/Měkce

Režie: Jan Frič
Dramaturgie: Jana Slouková
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Nikola Tempír, Ana Hrušková
Hudební spolupráce: Tomáš Rossi, Miloš Orson Štědroň

Hrají: Tereza Vilišová, Dušan Urban, Lukáš Melník, Jan Vlas, Markéta Haroková, Jan Vápeník, Marcela Čapková, Zdena Przebindová ad.
Premiéra 14. května 2010, psáno z reprízy 18. listopadu 2010