Večer umělců Pavla Trtílka v režii Vladimíra Morávka není pouhou scénickou črtou

Domněnku, že půjde o pouhé scénické čtení, mi vyvrátila včerejší večerní veřejná generální zkouška. Je to k nevíře, ale v šibeničním termínu vzniklo jevištní dílo, které má velmi blízko k regulérním inscenacím celovečerního formátu. Ačkoli herci, zejména Jan Kolařík s nejnáročnějším partem role Moniky, mají po většinu času scénáře před sebou a tu a tam do nich po očku nahlížejí, jde mnohem více než o markýrované čtení o pevný jevištní kus. O svědomitém přístupu svědčila i Morávkova preciznost, s níž ještě občas upozorňoval na poslední mouchy, které je třeba vychytat.

Inscenaci otevírá improvizovaný prolog muže, po němž je celý cyklus pojmenován. Jiří Kniha nádherně lovící každou myšlenku tak, že mu visíme na rtech, krátce představí a zhodnotí hru a sám v pěti minutách sehraje absurdní loutkové divadlo. Výmluvné symboly jako červený nos, banán, toaletní papír s rozesmátou tváří či figurka kohouta zastupují nejznámější z bývalých či současných brněnských herců.

Pavel Trtílek

Těsné pódium zkušebny DHNP je z hlediska scénografie (Petr Alexandr) od počátku postmoderně přetíženo. Soustava stolů se prohýbá pod různými pochutinami, v okolí jsou rozvěšeny kostýmy z jiných provázkovských inscenací, na obrazovce nad scénou běží ztlumené seriály televizní stanice Cool a do toho neustále sněží papír z rukou muže na pravém ochozu. Vizuálně silně stylizovaní herci (Jan Kolařík v upnutých večerních šatech s červeným boa, Radúz Mácha s bílou chlupatou čepicí, mantlem a černými brýlemi, Jiří Hajdyla ve výstředním obleku s vlasy načesanými vzhůru a podobně křiklavě působí i ostatní) obklopují stoly a čechovovsky žvaní. Jak se dovídáme, nejde o nic jiného než o návštěvu podivných přátel u výstřední hostitelské dvojice. Protagonisté do mikrofonů či portů promlouvají s naprosto vážnou tváří, za zvuků fatálních smyčců hovoří s požitkem o svých rádoby uměleckých záměrech, ale taky o počasí, o jídle, včelařství, kýženém autu a o „albíčcích“ s fotkami. Svým upjatým prožíváním zbytečností jsou směšní, ostatně zvážnění banálního je základní komický princip textu i inscenace.

Při tom všem bohapustém kafrání však kdesi v hloubi tušíme touhu po něčem jiném a upřímnějším, jako by byla slyšet ta pověstná čechovovská prasklá struna. V tomto bodě jsou Trtílkovy náznaky Vladimírem Morávkem značně podporovány. Monika si zakrývá tvář a v přehnaném gestu křičí: „Proč nikdo nic neudělá?“ Rozhřešení nepřichází, jen nesmělá uklízečka se slovenským přízvukem (Paulína Labudová), která na scéně zbyla, v závěru přepíná plytkou televizní kulisu na záznam divadelní inscenace hry F. M. Dostojevského. Tu ale vzápětí střídají záběry z Popelky s notoricky známou ústřední písní Karla Gotta, a tak unavená uklízela se slovy „přece nebudete hledět do tmy“ posílá diváky domů.

Všech sedm dílů projektu Jiří Kniha hledá autora včetně Večera umělců bude pod názvem Kde Shakespeare můj? souborně uvedeno také 29. května v rámci festivalu Divadelní svět. Vzhledem k dosavadnímu slibnému vývoji cyklu se zdá, že se při propojení všech kusů můžeme těšit na opus magnum, který podá zprávu nejen o stavu soudobé české dramatiky, ale o soudobém světě vůbec.

Divadlo Husa na provázku, Brno
Pavel Trtílek: Večer umělců (napínavý doják)

Režie: Vladimír Morávek
Hudba: Petr Hromádka
Kostýmy: Markéta Oslzlá
Scéna: Petr Alexander
Dramaturgie: Miroslav Oščatka

Hrají: Jiří Kniha, Ondřej Jiráček, Jan Kolařík, Kateřina Jebavá, Slávek Bílský, Jiří Hos, Jiří Hajdyla a Radúz Mácha
Premiéra: 12. března 2011 v divadle Husa na provázku, psáno z generální zkoušky dne 11. března 2011 tamtéž