Dlouho očekávaná inscenace baletního souboru Národního divadla
moravskoslezského spatřila konečně světlo světa. Po několika letech
plánů a příprav se na jevišti objevilo dílo, které navazuje na
někdejší smělé výlety baletního souboru k hudbě Beatles a Doors a
primárně cílí především na mladší a svátečnější diváky.
Tentokrát je zasvěcené hudebnímu fenoménu posledních třiceti let –
kapele U2.
Ambiciózní a repertoárově průbojný šéf baletu NDM Igor Vejsada
přizval ke spolupráci na inscenaci věnované tvorbě kapely U2 svého
dlouholetého přítele a bývalého kolegu, známého choreografa Erika
Trottiera, který se svým trvalým obdivem k irské skupině netají. Tento
kanadský umělec již před deseti lety nastudoval pro NDM choreografické
vystoupení s názvem La Mistrine a aktivně se podílel na baletním workshopu
uskutečněném v moravskoslezské metropoli minulé léto, tudíž nešel do
neznámého. Spolu s místními tanečníky vytvořil mimořádné
představení nabité energií a invencí, v jehož konturách rozpoznáme
formující vlivy kanadské, irské i ryze ostravské.
V šestnácti volně souvisejících epizodách inspirovaných písněmi U2
choreograf Trottier zachycuje nejrůznější odstíny lidského přátelství,
vášně a lásky. Navzdory jisté abstraktnosti a bytostné patetičnosti
těchto pojmů (a abstraktnosti hudby a tance vůbec) dění na jevišti
abstraktní a patetické zdaleka není. Je to hlavně díky humoru, kterým se
Trottierovi podařilo hru proplést. Zejména v miniaturách, v nichž
účinkují pouze jednotlivci nebo menší skupinky tanečníků, se stylizace
bez rozpaků a ku prospěchu věci dotýká kabaretních a cirkusových
produkcí (scénky s názvem Velvet Dress, Les Robots, Duo Lulu). Zdá se, že
na onom pověstném kanadském smyslu pro nadsázku a (sebe)ironii, tak jak jsme
je mohli zahlédnout při ceremoniálech nedávné vancouverské olympiády,
opravdu něco je.
Úchvatná, i když trochu monumentální, je scéna vytvořená Julií
Libiseller. Od prvních vteřin po začátku představení vyjíždějí
z hloubi jeviště na malých podvozcích siluety v nadživotních
velikostech. Zachycují čtveřici muzikantů v exaltovaných koncertních
pózách, přičemž při svých rozměrech a stylizaci působí téměř jako
zpodobnění božstva. V průběhu představení tyto obří „šablony“
několikrát změní místo, a vytvoří tak novou konstelaci v prostoru.
Plachta kryjící záda bubeníka se zhruba od druhé půle na několika
místech zabarví do pestrých barev a v jejím pravém horním rohu se objeví
nápis „TV“; je tak simulován extravagantní televizní přijímač. Julie
Libiseller navrhla i kostýmy, a tím podložila další z průvodních témat
inscenace – oslavu lidské individuality. Každý z tanečníků je
nezaměnitelný. Celek vzbuzuje dojem panoptika, jehož příslušníci jsou
oblečeni a ozdobeni jakoby náhodně posbíranými kusy oděvů a jejich
doplňků – přiléhavé kalhoty, body, trenýrky, podkolenky, šátky,
klobouky, kšandy… Většinou v tmavších barvách, sem tam nějaká
třpytka. Někteří muži mají v pase černou sukýnku baletek. To vše
v daném kontextu evokuje nestrojenou srdečnost, dobromyslnost a jakési
furianství, tedy vlastnosti vskutku typické právě pro Iry, Kanaďany
i Ostravany.
Extrovertnost inscenace je patrná z hromady vtipů a legrácek vsazených
do hry (ty ovšem v žádném případě nejsou pustými šprťouchlaty
vybočujícími z celkové koncepce). Tanečníci se v řadě výstupů
hecířsky postrkují a naoko předhánějí ve svých výkonech, procítěně
„zpívají“ na playback některé refrény a kromě pohybového umění
nezvykle často využívají mimiku. V bezmála klaunských choreografiích
některých čísel pak přímo karikaturně předvádějí pohyby mechanických
robotů a hraček na klíček. Poněkud rozporuplný může být pro některé
diváky zcizující jediný monolog, jejž na předscéně prosloví postava
označená jako „chlapec“ (Zdeněk Kremláček). Při ztlumeném zvuku
písně One pronáší směrem k publiku věcný a adresný apel, v němž
expressis verbis pojmenovává – a v tom je možná zakopán pes –
poselství inscenace. Nedospělým a možná až příliš roztřeseným hlasem
chlapec ponouká Ostravany (doslova!), aby ve všech věcech, které se jich
osobně týkají, byli aktivní a bojovali za ně. Je to gesto, které snad ani
nebylo potřeba, na druhou stranu bezpochyby odpovídá filozofii skupiny U2,
zejména jejího společensky angažovaného frontmena.
Za velmi silné a v tuzemsku zřídka vídané považuji choreografie,
v nichž vystupují všichni členové souboru. Trottier vede tanečníky na
scéně neuvěřitelně dynamicky. Dává přednost živelným a zdánlivě
amorfním uspořádáním lidské hmoty (ve stylu zrychleného fyzikálního
Brownova pohybu) před jednolitými formacemi, což znovu posiluje navozený
dojem lidské kreativity, spontaneity a hravosti. Pohybová akce je
rozehrávána i za pomoci rekvizit. Na jeviště se tak dostává klavírní
křídlo, na které jeden z tanečníků (Jaroslav Domanskij) zdatně preluduje
ouvertury dvou posléze reprodukovaných skladeb. Na vrcholu piana se přitom
splétají a rozplétají těla dalších dvou postav. Pro poslední číslo
s názvem One More Time vytvořené na legendární hit Where The Streets Have
No Name si všichni tanečníci přinesou židle, se kterými pak při tanci
různým způsobem „pracují“.
Těžko vyzdvihovat z plejády tanečníků vystupujících v inscenaci
jednoho jediného. Jak sóla, tak kolektivní výkony neměly slabých míst. Za
pochvalu určitě stojí kreace Lukáše Lepolda, který defiloval v popředí
hned pěti kapitol; pozoruhodné je především ztvárnění člověka
peroucího se životem (na podkladě songu Sometimes You Can’t Make it on Your
Own). Lepold zde působivě vyjadřuje lidské odhodlání nezastavit se a jít
stále vpřed navzdory ústrkům a překážkám, odhodlání vstát, otřepat
se a znovu se rvát. Jevištní obrazy účinkují v promyšleném dialogu
s autentickými, nijak upravovanými nahrávkami skupiny U2. Jsou vystavěny
v jemném souladu s duchem skladeb, s jejich hudební výstavbou, gradací a
kulminací, a také s neodmyslitelnou textovou složkou. Témata a motivy
jednotlivých písní však Trottier otrocky neilustruje, nýbrž inspirativně
rozvíjí. V úhrnu vzato vytvořil v Ostravě velkolepou a zároveň jemnou a
dojemnou podívanou, která má spíše než k baletu blíže k modernímu
výrazovému tanci a která, ačkoli míří na srdce diváka, se –
naštěstí – nebere zbytečně vážně.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava
U2 – You Too… Ty taky?
Choreografie: Eric Trottier
Výtvarnice scény a kostýmů: Julia Libiseller
Účinkuje baletní soubor ND moravskoslezského
Světová premiéra 20. března 2010 v divadla Jiřího
Myrona, psáno z reprízy 28. března 2010
Napsat komentář