Více než balet (U2 – You Too… Ty Taky?) v Národním divadle moravskoslezském

Ambiciózní a repertoárově průbojný šéf baletu NDM Igor Vejsada přizval ke spolupráci na inscenaci věnované tvorbě kapely U2 svého dlouholetého přítele a bývalého kolegu, známého choreografa Erika Trottiera, který se svým trvalým obdivem k irské skupině netají. Tento kanadský umělec již před deseti lety nastudoval pro NDM choreografické vystoupení s názvem La Mistrine a aktivně se podílel na baletním workshopu uskutečněném v moravskoslezské metropoli minulé léto, tudíž nešel do neznámého. Spolu s místními tanečníky vytvořil mimořádné představení nabité energií a invencí, v jehož konturách rozpoznáme formující vlivy kanadské, irské i ryze ostravské.

V šestnácti volně souvisejících epizodách inspirovaných písněmi U2 choreograf Trottier zachycuje nejrůznější odstíny lidského přátelství, vášně a lásky. Navzdory jisté abstraktnosti a bytostné patetičnosti těchto pojmů (a abstraktnosti hudby a tance vůbec) dění na jevišti abstraktní a patetické zdaleka není. Je to hlavně díky humoru, kterým se Trottierovi podařilo hru proplést. Zejména v miniaturách, v nichž účinkují pouze jednotlivci nebo menší skupinky tanečníků, se stylizace bez rozpaků a ku prospěchu věci dotýká kabaretních a cirkusových produkcí (scénky s názvem Velvet Dress, Les Robots, Duo Lulu). Zdá se, že na onom pověstném kanadském smyslu pro nadsázku a (sebe)ironii, tak jak jsme je mohli zahlédnout při ceremoniálech nedávné vancouverské olympiády, opravdu něco je.

Úchvatná, i když trochu monumentální, je scéna vytvořená Julií Libiseller. Od prvních vteřin po začátku představení vyjíždějí z hloubi jeviště na malých podvozcích siluety v nadživotních velikostech. Zachycují čtveřici muzikantů v exaltovaných koncertních pózách, přičemž při svých rozměrech a stylizaci působí téměř jako zpodobnění božstva. V průběhu představení tyto obří „šablony“ několikrát změní místo, a vytvoří tak novou konstelaci v prostoru. Plachta kryjící záda bubeníka se zhruba od druhé půle na několika místech zabarví do pestrých barev a v jejím pravém horním rohu se objeví nápis „TV“; je tak simulován extravagantní televizní přijímač. Julie Libiseller navrhla i kostýmy, a tím podložila další z průvodních témat inscenace – oslavu lidské individuality. Každý z tanečníků je nezaměnitelný. Celek vzbuzuje dojem panoptika, jehož příslušníci jsou oblečeni a ozdobeni jakoby náhodně posbíranými kusy oděvů a jejich doplňků – přiléhavé kalhoty, body, trenýrky, podkolenky, šátky, klobouky, kšandy… Většinou v tmavších barvách, sem tam nějaká třpytka. Někteří muži mají v pase černou sukýnku baletek. To vše v daném kontextu evokuje nestrojenou srdečnost, dobromyslnost a jakési furianství, tedy vlastnosti vskutku typické právě pro Iry, Kanaďany i Ostravany.

Extrovertnost inscenace je patrná z hromady vtipů a legrácek vsazených do hry (ty ovšem v žádném případě nejsou pustými šprťouchlaty vybočujícími z celkové koncepce). Tanečníci se v řadě výstupů hecířsky postrkují a naoko předhánějí ve svých výkonech, procítěně „zpívají“ na playback některé refrény a kromě pohybového umění nezvykle často využívají mimiku. V bezmála klaunských choreografiích některých čísel pak přímo karikaturně předvádějí pohyby mechanických robotů a hraček na klíček. Poněkud rozporuplný může být pro některé diváky zcizující jediný monolog, jejž na předscéně prosloví postava označená jako „chlapec“ (Zdeněk Kremláček). Při ztlumeném zvuku písně One pronáší směrem k publiku věcný a adresný apel, v němž expressis verbis pojmenovává – a v tom je možná zakopán pes – poselství inscenace. Nedospělým a možná až příliš roztřeseným hlasem chlapec ponouká Ostravany (doslova!), aby ve všech věcech, které se jich osobně týkají, byli aktivní a bojovali za ně. Je to gesto, které snad ani nebylo potřeba, na druhou stranu bezpochyby odpovídá filozofii skupiny U2, zejména jejího společensky angažovaného frontmena.

Za velmi silné a v tuzemsku zřídka vídané považuji choreografie, v nichž vystupují všichni členové souboru. Trottier vede tanečníky na scéně neuvěřitelně dynamicky. Dává přednost živelným a zdánlivě amorfním uspořádáním lidské hmoty (ve stylu zrychleného fyzikálního Brownova pohybu) před jednolitými formacemi, což znovu posiluje navozený dojem lidské kreativity, spontaneity a hravosti. Pohybová akce je rozehrávána i za pomoci rekvizit. Na jeviště se tak dostává klavírní křídlo, na které jeden z tanečníků (Jaroslav Domanskij) zdatně preluduje ouvertury dvou posléze reprodukovaných skladeb. Na vrcholu piana se přitom splétají a rozplétají těla dalších dvou postav. Pro poslední číslo s názvem One More Time vytvořené na legendární hit Where The Streets Have No Name si všichni tanečníci přinesou židle, se kterými pak při tanci různým způsobem „pracují“.

Těžko vyzdvihovat z plejády tanečníků vystupujících v inscenaci jednoho jediného. Jak sóla, tak kolektivní výkony neměly slabých míst. Za pochvalu určitě stojí kreace Lukáše Lepolda, který defiloval v popředí hned pěti kapitol; pozoruhodné je především ztvárnění člověka peroucího se životem (na podkladě songu Sometimes You Can't Make it on Your Own). Lepold zde působivě vyjadřuje lidské odhodlání nezastavit se a jít stále vpřed navzdory ústrkům a překážkám, odhodlání vstát, otřepat se a znovu se rvát. Jevištní obrazy účinkují v promyšleném dialogu s autentickými, nijak upravovanými nahrávkami skupiny U2. Jsou vystavěny v jemném souladu s duchem skladeb, s jejich hudební výstavbou, gradací a kulminací, a také s neodmyslitelnou textovou složkou. Témata a motivy jednotlivých písní však Trottier otrocky neilustruje, nýbrž inspirativně rozvíjí. V úhrnu vzato vytvořil v Ostravě velkolepou a zároveň jemnou a dojemnou podívanou, která má spíše než k baletu blíže k modernímu výrazovému tanci a která, ačkoli míří na srdce diváka, se – naštěstí – nebere zbytečně vážně.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava
U2 – You Too… Ty taky?

Choreografie: Eric Trottier
Výtvarnice scény a kostýmů: Julia Libiseller

Účinkuje baletní soubor ND moravskoslezského
Světová premiéra 20. března 2010 v divadla Jiřího Myrona, psáno z reprízy 28. března 2010