Vyhraná Bitva u Lipan v brněnském Divadle Polárka

Nejen synekdochický název, ale také stručný popisek inscenace uvedený na webových stránkách divadla mohou vzbudit představu, že půjde o zdivadelnění jedné z neopomenutelných kapitol našich dějin i školních osnov – husitství. Leckterý kantor se pak se svou třídou na představení vypraví v očekávání názorné ilustrace velké epochy, v níž budou náležitě vyzdviženy všechny významné dějinné události a jasně popsány úlohy osobností, které je „vytvářely“. Možná si také řekne, že by nebylo od věci, kdyby žákům v hlavě utkvělo i nějaké to datum. Ale inscenace Jana Jirků se této koncepci již od základů vzpírá.

Předně se nezabývá tzv. velkými dějinami, tedy dějinami států, společenstev či ideologií, ale do centra dění staví obyčejného člověka. Klíčové události husitské éry nazírá očima jejich současníka, konkrétního – byť smyšleného – jedince jménem Janek Tlamka, který je do varu doby spíše vržen, než že by do něj skočil dobrovolně a s rozběhem. Na jeho případě, který jistě nelze považovat za vykonstruovaný a ojedinělý, lze dobře pozorovat myšlení a pocity „bezejmenného“ jedince v soukolí dějin, a případně si přitom – v konfrontaci s vlastními poznatky – uvědomovat nejednoznačnost historických soudů. Zaostřením na život tuctového a přesto neopakovatelného jedince se pak na jevišti uplatňuje – samozřejmě s jistou dávkou umělecké licence a nadsázky – trend popularizace jedné z odnoží historických věd, jenž je v posledních letech zřetelný i ve výuce dějepisu, totiž zájem o tzv. malé dějiny. Naznačené pojetí oživuje historickou látku a z výšin vědeckých abstrakcí a schémat ji snáší na zem, blíže a srozumitelněji dnešnímu člověku a tím spíše mládeži a dětem. Zároveň se svou povahou vyhýbá jakékoli dogmatice a nahlodává školometsky zploštěné teze, třebaže mnohdy zneklidňujícím způsobem.

Jirků realizuje svou hru tradičním literárně-divadelním postupem – vyprávěním. Husita Janek Tlamka (Miroslav Černý), hned v prologu představení v proslulé bitvě u Lipan umírá. Ocitá se v jakémsi očistci, kde svým „spolučekatelům“ líčí, jak k jeho smrti ve válečné řeži došlo. Na jejich naléhání Janek předkládá obšírnou retrospektivu – vzpomíná, jak se při kázání mistra Jana Husa poprvé setkal s „královstvím nebeským“, které na něj kupodivu nesvitlo z kazatelovy moudré řeči, ale z očí krásné Mařenky (Marie Vančurová). V důsledku toho se bezelstný Janek husitské myšlence oddává spíše z lásky k dívce (a částečně také vlivem sugestivní síly jednolitého davu) než z vlastní zaslepenosti. Hlavně zpočátku jde do bitev především proto, že se to od něj žádá. Postupem času se Janek s reformačními myšlenkami sám ztotožňuje a je hrdý na to, že je božím bojovníkem. Jeho bytostné přesvědčení o pravdivosti je přitom v očích diváka problematizováno a parodováno (například scénami řádění zfanatizovaných husitů v duchu hesla „Kdo není s námi, je proti nám!“ či typicky „českou“ záměnou emblematického kalichu za moravský kalíšek). Smrt syna v bitvě a prodlení s očekávaným příchodem království božího na zem vedou nakonec k vychladnutí a vystřízlivění Janka a Mařenky a k jejich dezerci z Tábora. Odcházejí někam, „kde budou moci mít vlastní políčko a klid“. Po náhlém úmrtí ženy při porodu se však odevzdaný Janek laxně účastní lipanské bitvy, kde padne.

Dětský divák je jak známo divák specifický; je nezkušený a nepoučený, čili vesměs nezatížený jakýmikoliv předsudky; bývá nesoustředěný a roztěkaný, a nezřídka je to také divák z donucení. Proto je nutno o jeho přízeň neustále vehementně zápasit. Jan Jirků jako ostřílený herec a režisér řady dětských představení si tuto skutečnost očividně uvědomuje. Poměrně krátké představení (se stopáží zhruba 60 minut) napěchoval spoustou nápaditých výstupů, které publiku téměř nedopřejí oddychu. Akce střídá akci, v rychlém sledu na sebe navazují nebo se synchronně prolínají různorodé divadelní formy zahrnující činohru, pohybové divadlo, loutkové etudy, stínohru, hudební čísla atd. Hranice mezi nimi přitom není ostrá; postupy typické pro určité divadelní odvětví jsou kombinovány či doplňovány technikami příznačnými pro oblast jinou. Všichni aktéři musí být univerzály, kteří jsou schopni tyto různé způsoby jevištního projevu propojovat. Herci tak třeba do jednání přibírají různé druhy loutek (od jednoduchých symbolických „špalíčků“ po mechanické modely křižáckých jízdních formací), hrají na různé rytmické nástroje, zpívají a tančí; hudebníci zase mnohokrát opouštějí svá stanoviště kolem čtvercové plošiny uprostřed jeviště a účastní se herecké akce na ní.

Na scéně je např. působivě a zároveň vtipně upálena papírová marioneta představující Jana Husa (jakkoli se zdá, že mučednická smrt nemůže být vtipná); vzápětí je hejtman Jan Žižka v pozici surfaře velkolepě přinesen na prkně čtveřicí svých bojovníků, načež jim za použití loutek demonstruje geniální plán jak proti Zikmundovým křižákům využít cepů a vozových hradeb (sebelepší kantor by husitskou válečnickou taktiku asi nevysvětlil lépe). Nevídaný je i závěrečný obraz Ježíšovy poslední cesty – herec Lubomír Stárek s křížem na ramenou jako pavouk přelézá po opěradlech diváckých sedadel napříč celým hledištěm. Zesílená spektakulárnost scénických výjevů možná trochu zavání rozmarnou exhibicí, v kontextu dětského divadla je ale pochopitelná, neboť je bezesporu jedním z klíčů k získání náklonnosti dětského diváka.

Jak již bylo naznačeno, efekt inscenace je poměrně „hlasitý“. Všichni herci i hudebníci na malém jevišti spíše přehrávají, než že by se projevovali zvláště odstíněně, v rozměrech detailů a nuancí. Větší stylizace, náznakovost až karikatura, je patrná zejména u postav vedlejších (Žižky, Zikmunda, Prokopa Holého, Papeže, Pána, Kněze a jednotlivých husitů) trojice Václav Hanzl, Jan Kruba a Jan Šprynar spolu s vystupujícími hudebníky. Král Zikmund tak hovoří s typicky německým akcentem, přičemž pro jadrnou nadávku nejde daleko; papež je sebestředný cholerik, křičící, že je „jediný pravý ze všech papežů“; kněz je vylíčen jako násoska a la Haškův feldkurát Katz…

Pohled na husitské dějiny očima Jana Jirků je bezesporu přínosný. Nesnaží se být za každou cenu didaktický a v žádném případě není učebnicový, přesto – a možná právě proto – nemalé poučení o českých dějinách přináší. Jirků ve své inscenaci předkládá poutavě a barvitě společenskou atmosféru husitství, aniž by zůstával pouze u faktografie (ovšem neignoruje ji). Z tohoto pohledu nemůžeme pochybovat, že Bitva u Lipan je bitvou vítěznou.

Divadlo Polárka Brno
Jan Jirků – Bitva u Lipan

Režie, scéna a kostýmy: Jan Jirků
Hudební spolupráce: Jakub Dvořáček
Návrhy a výroba loutek: Michal Gregor
Dramaturgie a produkce: Bronislava Krchňáková

Hrají: M. Černý, L. Stárek, P. Bučková (M. Vančurová), V. Hanzl, J. Kruba, J Šprynar ad.
Premiéra: 31. května 2008; psáno z reprízy 12. ledna 2010