Vysoce aktuální středověk

Tomáš Becket je mladý intelektuál obklopený blby tvořícími dacanský dvůr jeho přítele a kumpána, anglického krále Jindřicha II. (pohybujeme se ve 12. století). Netuší příliš, co se sebou, a tak hledá smysl existence podobně jako jeho okolí v děvkaření, chlastu, lovu a všeobecném požitkářství. Díky svému vzdělání a inteligenci to dokáže v grandiózním stylu, to ano, ale také díky svým talentům umí vycítit prázdnotu, která se za hýřivým životem skrývá. Prázdnotu, kterou by toužil naplnit službou – jen zatím neví čemu. To se mu vyjasní ve chvíli, kdy Jindřich Tomáše postupně dosadí do těch funkcí, ve kterých se hodí mít chytrého kamaráda. Ne právě intelektuální král ignoruje Becketova varování a je záhy překvapen, jak se věci začínají komplikovat. Becket totiž bere své role vážně a snaží se v nich obstávat se ctí. Což vrcholí ve chvíli, kdy se z Becketa po Jindřichových čachrech stává rovnou arcibiskup anglický. Tomáš Becket konečně nalézá podstatu své zodpovědnosti. Opouští zcela svůj dosavadní životní styl a místo králi začíná sloužit pravdě, vůči níž se cítí jako služebník boží zavázán. Netrvá dlouho a z nejlepších přátel jsou nepřátelé na život a na smrt. Zmíněné dějové body jsou spíše orientační, než že by byly vyčerpávajícím popisem tematicky bohaté Anouilhovy hry. Linku o tom, jak talentovaný člověk nachází zodpovědnost, kterou za své schopnosti a možnosti nese, považuji za nejcennější. Je to model zcela univerzální životní otázky, v dnešní době obzvláště palčivě pokládané, protože se týká nejen šlechty, ale skoro každého.

Francouzský dramatik Jean Anouilh sám sebe nepovažoval za génia, ale za řemeslníka divadla. To se dobře projevuje v propracovanosti rozsáhlého textu, který postupně rozvádí motiv za motivem a skládá z nich jako z cihliček úctyhodnou syžetovou tvrz plnou věží, ochozů i tajných chodeb. Slovinský režisér Starina, pravidelný host Městského divadla Brno, suverenitu Anouilhova slova ctí. Nehraje na efekt, neruší žádnými zbytečnými výmysly na „osvěžení“ divákovy pozornosti, téma neshazuje. Pomáhá divákovi ponořit se do zajímavého příběhu dvou mužů na pozadí kusu evropských dějin. Scéna (výtvarník Jože Logar) je prostá, až na detaily složená pouze z šedých klecových stěn, které zvedáním a spouštěním otevírají či zahalují hloubku stupňovitě se zvedající scény. Dobře ovšem evokuje strohost a nesvobodu středověkého života.

Becket je především inscenací dvou herců. Tedy vlastně dvou plus dvou – což postupně vysvětlím. Je myslím jasné, že jádro příběhu leží na postavách krále Jindřicha a samotného Becketa, což dává výbornou příležitost k hereckému koncertu Petru Štěpánovi a Petru Gazdíkovi. Vytvářejí dvojici už na pohled nesouměrnou. Štěpán hraje krále hlavně tělem: je to chlap energický, rázný, hlučný, prchlivý. Prostě mladý, rozmazlený, ale pro svoji nezkrotnou veselost a přímočarost vlastně sympatický chalan. Štěpán tak neustále kypí prudkými gesty, nervním přecházením po scéně, výbuchy nekroceného veselí, hněvu i zoufalství. Becket se sice také umí bavit ve velkém, ale jeho pohyby jsou uměřenější, promyšlenější. Jsou to pohyby intelektuála, který nejdříve myslí a teprve poté jedná. Který zná svoji nedostižnou duševní převahu nad všemi přítomnými, na které si může dovolit cokoli hrát. Gazdík se v roli nezpotí tak jako Štěpán, jeho nástroje jsou jemnější – především mimické, uplatněné obzvláště ve chvílích, kdy musí být vůči Jindřichovi obezřetný, protože upřímnost by nebyla příliš taktická. Takřka neustále vidíme, že jeho vnitřní život je (oproti králi zcela opačně) jiný než ten vnější.

Gazdík má ale jistou nevýhodu v dramaturgickém výkladu své postavy. Jindřich je totiž až do konce člověk vnitřně rozpolcený mezi svojí královskou pýchou a láskou k Becketovi – trpí, pere se sám se sebou, tedy žije. Zatímco Becket postupem času žít přestává tím, jak se odevzdává své službě. Čest Boží se mu totiž nestává jen smyslem jeho života, ale nakonec i dogmatem. V Becketovi se tak všechno vnitřní hledání příliš narovnává a upírá jen jedním směrem. Čímž se v tu chvíli stává plochým, jednoznačným a pro jeviště nezajímavým. Škoda takového dramaturgického kiksu. Nakonec tedy, tak jako jeho postava vítězí v boji politickém, v pomyslném klání hereckém vyhrává po zásluze Štěpán, který udrží celou inscenaci vzrušující až do konce i za Gazdíka.

To jsou tedy hlavní role, co ale ti „plus dva“? Odpověď se nachází v kolonce obsazení úplně dole. Tam jsou nenápadně vypsána dvě jména: Michal Isteník a Jaroslav Matějka. Tato již pověstná dvojka dokonale sehraných klaunů má spolu v tomto představení dohromady asi dvacet výstupů, obvykle v rolích nějakých podržtašků, poslů, šašků nebo podobných zbytečných postav (i když v jednu chvíli sami hrají celé dvě soupeřící armády!). Každý z těchto výstupů je výbornou klauniádou, ať již pantomimickou nebo slovní, zaplavující jeviště vlnou herecké energie; trochu jiného typu než jakou nás zásobuje dvojice zmíněná výše, ale podobně intenzivní. Takové prokládání děje díky citlivé režii nenarušuje celkovou atmosféru, až na malé výjimky (například scéna o zprávě z Becketova soudu kvůli němu přichází o obrovský emoční potenciál). Každopádně je zcela zasloužené, že při děkovačce stojí Isteník s Matějkou jako jediní po boku hlavním představitelům, zatímco zbytek ansámblu dělá „křoví“.

Existují inscenace tak prázdné, že napsat o nich byť dvě, tři stránky je skoro nadlidský úkol. Becket patří k těm, o kterých se na takovém prostoru dá něco nanejvýš naznačit, poněvadž plně by jejich podnětnost vytěžila možná až středně dlouhá monografie.

Městské divadlo Brno
Jean Anouilh: Becket aneb čest boží

Překlad: Jiří Žák
Úprava: Janez Starina, Matic Starina, Jiří Záviš
Režie: Janez Starina
Dramaturgie: Jiří Záviš
Scéna: Jože Logar
Kostýmy: Andrea Kučerová
Hudba: Mirko Vuksanovič

Hrají: Petr Gazdík, Petr Štěpán, Miroslava Kolářová, Jana Musilová, Hana Holišová, Pavel Kunert, Ján Jackuliak, Josef Jurásek, Jakub Przebinda, Rastislav Gajdoš, Stanislav Slovák, Viktor Skála, Ladislav Kolář, Jan Mazák, Jaroslav Záděra, Eva Ventrubová, Vojtěch Blahuta / Lukáš Janota, Michal Isteník, Jaroslav Matějka…
Premiéra: 22. 5. 2010
Psáno z reprízy: 2. 6. 2010