Zaslíbení je jen další omyl Národního divadla Brno
Činohra Národního divadla v Brně už delší dobu hledá sama sebe – svůj styl, nasměrování a dramaturgii, která by celkově pozvedla její úroveň a obhájila nutnost a smysl existence této instituce. Ta se totiž sice snaží prezentovat jako místo, kde vzniká kongeniální umění na evropské úrovni – jakési velkoformátové inscenace – ve skutečnosti ale s každou další premiérou obchází pravidelného diváka hrůza, co je ještě na jevišti Národního divadla možné veřejně prezentovat jako umělecký počin.
Nejžhavější novinkou letošní sezony je inscenace hry Lenky Plaché a Marka Hladkého – ten je pod kusem podepsán i jako dramaturg – Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti Hany Maškové a Jiřího Štaidla. Autoři se – z hlediska manažerského chytře – zaměřili na vztah dvou výrazných osobností šedesátých let: slavné krasobruslařky a textaře, aby v jejich spletitých životních osudech i tolik podobnému odchodu na věčnost – oba dva zemřeli při autohavárii – hledali hloubku mýtů i velikost antických příběhů.
Nedá se zaobaleně mluvit o balancování inscenátorů na hraně, vpravdě jde o propad do hluboké podprůměrnosti, nevkusu a na českých jevištích nevídané banálnosti.
Podobný přístup k látce pak zvolil také režisér kusu Zdenek Plachý v tvůrčím přesvědčení, že jde o novodobou podobu balady. Výsledek ale bohužel svědčí o naprostém omylu – v tomto případě se už ani nedá zaobaleně mluvit o balancování inscenátorů na jakési hraně, vpravdě jde o propad do hluboké podprůměrnosti, nevkusu a banálnosti, jaký se na českých jevištích jen tak nevidí.
Hlavním kamenem úrazu je žalostně slabý text – rozvleklý, vše až pedantsky do detailů popisující a veskrze naivní – charakterizace postav jsou ploché, rozhovory plné zbytečné slovní vaty a vtipy vyvolávají spíše než smích velké rozpaky. Nechybí ani scénky jak vystřižené z béčkových filmů – rozhovor matky s vlastním odrazem v zrcadle či děj zcizující komentáře postav dvou tajných – Bílého a Černého. Matoucím je pro diváka také to, že vyprávění o Maškové a Štaidlovi se opakovaně ztrácí ve změti nicneříkajících sáhodlouhých scének zobrazujících život bohémy. Ano, je tu sice herec představující Karla Gotta nebo Karla Svobodu – zajímavé a bulvárem protřelé osobnosti, které každý zná, jenže jejich jevištní ztvárnění je nezdařilou a po několika minutách nudící karikaturou.
Divák má často pocit, že se ocitl na nepodařené besídce, která nemá s produkcí Národního divadla nic společného.
Ačkoliv se Plachý asi pokoušel o tu již zmiňovanou velkoformátovou inscenaci založenou na koláži z velkolepých obrazů, promítání, autentické hudby i výstupů křehkých tanečnic, jeho ambice naplněny nebyly. Látka se mu rozdrolila pod rukama, téma rozpadlo a celek nezdařil. Nepřesvědčivé a snad až příliš realistické scény střídají nejasné snové pasáže bez hlubší pointy. Divák má často pocit, že se ocitl na nepodařené besídce, která nemá s produkcí Národního divadla nic společného – i obyčejné taneční výstupy jsou diletantsky nedotažené, projekce popisné – s fantazií nebo možnostmi divadelní stylizace inscenátoři naprosto nepracovali, s inteligencí diváka nepočítají. V takovém prostředí se ztrácí i místy docela zajímavá scéna Daniela Dvořáka či kostýmy slovenské módní návrhářky Michaely Ľuptákové.
Z hereckého obsazení nejlépe obstála Dita Kaplanová a Zdeněk Dvořák ve vděčných rolích funkcionáře Milera a jeho přihlouplé manželky Jarky, ve zkratce a s humorem dokázali na malé ploše charakterizovat dvě stranické potvory malého vzdělání avšak velké moci. S důstojností zvládla postavu trenérky Míly Marie Durnová a za pozornost stojí i výkon v hlavní roli Jiřího Štaidla hostujícího Jána Jackuliaka (jinak v angažmá Městského divadla Brno) – odvádí v rámci struktury inscenace své maximum, ovšem prostor pro větší ponor do postavy nedostal – jen kouří, pije a hyperaktivně se pohybuje po jevišti.
Bylo by více než načase se o umělecký stav brněnské největší činohry aktivně zajímat a ne ho jen s taktickým mlčením přecházet, hrozí totiž další podobné umělecké propady.
Ostatní herci se snaží, co jim jen síly stačí, alespoň nějak vypadat. Mnohdy ale nedosáhnou dále než na pouhé obecně pronášené fráze v interpretovaných situacích, dostávají se tak často do křeče, přehrávají nebo vytahují už tolikrát ověřené herecké šarže – postupy, které nenadchnou, ale taky zase tolik neurazí. Klára Apolenářová v roli krasobruslařky Maškové odehraje většinu emotivnějších situací v předklonu, Jakubovi Šafránkovi alias Karlu Gottovi nezbývá než sázet na vtípky jak ze třetí cenové, ovšem skutečně veškerými vkus zabíjejícími jsou rádoby symbolické scény tajných Bílého (Luboš Ondráček) a Černého (Bedřich Výtisk), které opakovaně začínají tím, že herci vyjdou na forbínu a podrážky si otřou do rohožek s potiskem české vlajky.
Zaslíbení v Národním divadle Brno jsou už několikátým kusem současného uměleckého vedení, u kterého by se akutně hodilo, aby někdo zvučného jména a nemalé pozice povstal a pronesl onu okřídlenou větu o nahém králi. Bylo by totiž více než načase se o umělecký stav brněnské největší činohry aktivně zajímat a ne ho jen s taktickým mlčením přecházet – potom totiž hrozí, že po lednové premiéře přijdou další jí podobné, a to si nejen brněnský divák nezaslouží.
Národní divadlo Brno
Lenka Plachá, Marek Hladký: Zaslíbení aneb Balada o lásce a smrti
Hany Maškové a Jiřího Štaidla
Dramaturgie: Marek Hladký
Režie: Zdenek Plachý
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Michaela Ľuptáková
asistent režie: Oldřiška Bartíková
pohybová spolupráce: Silvia Beláková
Hrají: Ján Jackuliak. Klára Apolenářová, Jana
Štvrtecká, Dana Pešková, Tereza Groszmannová, Pavel Doucek, Jakub
Šafránek, Ondřej Novák, David Kaloč, Petr Halberstadt, Martin Sláma,
Zuzana Ščerbová, Monika Maláčová, Veronika Soumarová, Kristýna
Jiroušková, Luboš Ondráček. Bedřich Výtisk, Zdeněk Dvořák, Dita
Kaplanová, Petr Bláha, Lukáš Nohýnek, František Bešta, Matyáš Slavík,
Lukáš Dorovský, Marie Durnová, Václav Hanzl, Sandra Riedlová, Jan Grygar,
Jindřich Světnica, Jiří Pištěk
Premiéra: 28. ledna 2011
Reklama
