divadlo

Sedmý večer obsadila Spitfire Company se svými Nedotknutelnými. Jak zvláštní to je pocítit, že autoři opravdu splnili své proklamace z programu: „Cesta do hlubin podvědomí tří postav, (…) kteří touží být spolu. A přesto (…) se všichni tři ocitají za dveřmi samoty.“ Co na tom, že cesta není nikterak hluboká, ale horší je, že se vskutku splnilo ocitnutí za dveřmi samoty. I když se mohlo zdát, že dveře stály v pozadí scény, ve skutečnosti oddělovaly diváky od jeviště a otvíraly se jen s velkým úsilím.

Dramaturgie festivalu Nultý bod letos nabídla vskutku prestižní a bohatý program, zejména co do účasti zahraničních umělců. Českou republiku v něm zastoupila mimo jiné skupina Tantehorse (dříve Teatro Pantomissimo), která dlouhodobě prověřuje možnosti těla v rámci mimického divadla. Inscenace Miřenky Čechové nazvaná Salome posouvá tento průzkum opět o krok dále – kombinuje mimické prvky s japonským tancem butó a experimentální činohrou. Zdánlivě neskloubitelné žánry propojené biblickým příběhem o Salome, která na králi Herodovi žádá za svůj tanec hlavu proroka Jochannana (novozákonního Jana Křtitele), se zde spojují v esteticky kompaktní celek.

Pátý večer festivalu Nultý bod a Juschka Weigel se svým představením Frequency I. Podtitul zní „moderní tanec s prvky butó“, ale nemyslím si, že je nutné vystoupení umělkyně zužovat takovýmto označením. Zkusme říci jednoduše pohybové divadlo. Protože o pohyb zde šlo především. Pravda, prvky z moderního tance, butó, indického tance, evropského společenského tance, pozemní akrobacie či šantánového juchání zde k vidění byly, ale celku se účastnily tak trochu mimochodem, jakoby náhodou. Vlastní jádro inscenace leží právě ve spojnici výše vyjmenovávaných – tedy v dynamice lidského těla.

Festival Nultý bod přivezl do Prahy polskou taneční skupinu s divným názvem: Teatr Dada von Bzdülöw. Nutno jedním dechem dodat, že i představení Several Wity Observations, které tato skupina odehrála ve středu 22. 9., bylo dost podivné. Leszek Bzdyl, který tuto taneční skupinu v roce 1993 založil, jí vetkl do názvu příznačné slovo dada, doplněné o svou přezdívku z dětství: „Bzdülöw“.

Ruzyňský letištní Terminál 2 se v úterý 21. září proměnil na jedno velké, dosti improvizované letiště. Divadlo Letí zde ve spolupráci s Divadlem Na zábradlí předvedlo svůj nejnovější projekt Nebe nepřijímá, sestavený z her pěti významných evropských autorů, a potvrdilo, že běžné letiště může být velmi zajímavým svébytným divadlem.

Původní úvod pozvánky na druhou polovinu mezinárodního tanečně-pohybového festivalu Nultý bod, který právě v Praze probíhá, jsem po nedělním silném zážitku z představení Voyager Imre Thormanna v Akropoli nemilosrdně smazal. Jednak proto, že jsem zjistil, že slova ředitele festivalu Petra Boháče o hledání nultého bodu hereckého výrazu nejsou prázdná, a taky proto, abych dal prostor jeho osobní pozvánce na festival v rozhovoru pro Radio Wave. A mezitím, co budete poslouchat, proletíme spolu to, co na programu ještě zbývá.

Nebývá zvykem českých divadelních diváků chodit na něco tak specifického jako japonský tanec butó. Tato moderní taneční technika bývá k vidění především na světových jevištích a Praze se spíše vyhýbá. Mezinárodně uznávaný švýcarský tanečník Imre Thormann zde vystoupil v Paláci Akropolis před třemi lety. Přesto měl na své představení beznadějně vyprodáno. A tentokrát v Čechách zanechá žáky svého pondělního a úterního workshopu.