divadlo

Bez mučení se přiznávám, že jsem možnost recenzní návštěvy muzikálového debutu libretisty Sagvana Tofiho nadšeně přivítal: nejen v intenzivní předtuše obskurního zážitku, ale rovněž coby dokonalou příležitost k vyvenčení notně již zaprášených schopností mistra popravčího. Vybaven vnitřní cynickou zaujatostí, častou to společnicí divadelního kritika, jsem tedy dne 22. 11. energicky vyrazil směr Divadlo Pyramida, abych naplnil své sváteční poslání a nemilosrdně se utkal s kýčem.

Mladý nezávislý brněnský Buranteatr, který tvoří především nedávní absolventi JAMU, považuje Tennessee Williamse za autora sobě blízkého. Koneckonců svůj divadelní život zahajoval zhruba před pěti lety právě jeho Tramvají do stanice Touha. Snad i proto si „Burani“ vybrali Williamsovo rané komorní drama, v němž se silně odráží Williamsův životní příběh. Ten je vystavěný kolem otázky, která se podle programu stala i heslem inscenace: „Jak se dostat ze zatlučené rakve a nevyrvat ani jeden hřebík?“ Neboli jak napravit svůj zpackaný život a neublížit lidem, které máme rádi?

Inscenaci Čechovova Racka z rukou Ivana Krejčího, která se na repertoáru ostravské Arény držela bezmála tři roky, si ve své době chválili nejen diváci, ale i kritika. Vzpomínám si, že Vladimír Just ji přiřadil k nejúspěšnějším a nejčistším pokusům o Čechova za poslední dvacetiletí, a nezdráhal se ji zařadit do kategorie legendárních opusů Morávkových či Léblových. Nedlouho poté se umělecký šéf Komorní scény Arény Ivan Krejčí rozhodl vstoupit do nevyzpytatelných (nejen „spodních“) čechovovských proudů podruhé, tentokrát Višňovým sadem.

Temná a syrová pohádka literárně zpracovaná sudetským pohádkářem Ottfriedem Preusslerem se u nás zapsala do povědomí především díky filmaři Karlu Zemanovi. Jeho kultovní loutková verze příběhu plného černé magie a smrti dnes úspěšně deprimuje již několikátou generaci českých dětí. Do souboje o to, kdo přivodí svým divákům vícero nočních můr, se s ním pustil v brněnské Polárce režisér Jakub Maceček.

Od brněnského Městského divadla člověk očekává spíše kousky snáze stravitelné. Zpráva o tom, že jako první letošní premiéru nachystalo hru zlého muže rakouské dramatiky Thomase Bernharda, vzbudila proto mlsné očekávání. Jeho tvorba má totiž do odpočinkové pořádně daleko. Vydat se s Bernhardem do vratkého světa moderního (anti)dramatu, kde jsou tradiční divadelní postupy přísně zakázány a hlavním heslem se stává všeobecná provokace, to je velmi sympatická odvaha při obohacování repertoáru.

Možná nejste vděčným divákem všech těch úspěšných inscenací, kam se hrnou všichni vaši přátelé. Možná se s nimi hádáte o kvalitách toho a toho kusu. Proč je tomu tak? Možná patříte k nám, k milovníkům prázdných hledišť. Ano, je nás víc, divíte se? V této postmoderní a lidmi přecpané společnosti je přece velmi přirozené chtít být i na veřejných místech sám. Pokud nikdo nepřijde do kina, tak si promítač může film z dlouhé chvíle promítnout a odejít na kafe, nechat ho běžet v prázdném sále, bude to mít asi takový efekt jako obraz visící v zavřené galerii, tudíž žádný.

Je zažitým, i když nepsaným pravidlem, že úkol pečovat o českou dramatickou klasiku připadá zejména velkým kamenným – tedy převážně národním – divadlům. Panuje široce vžité přesvědčení, že by právě tyto scény – když už nikdo jiný – měly udržovat povědomí o nejvýznamnějších dílech domácí provenience tím, že je budou systematicky zařazovat do svého repertoáru a inscenovat víceméně tradičním, nekontroverzním způsobem. Není přece radno dráždit zasloužilé předplatitele, kteří tvoří gró návštěvníků monumentálních sálů, zbytečně avantgardními výstřelky.