divadlo

Režie jednoho z nejznámějších děl A. P. Čechova a světové dramatiky vůbec se v Městském divadle Brno chopil sám ředitel tamější scény Stanislav Moša. Jak už to při setkání s léty prověřenými klasickými kusy bývá, i on byl postaven před rozhodnutí, zda přistoupit k tradiční látce pietně (s neodmyslitelným rizikem ustrnutí ve výrazu dávno omletém), nebo se vůči textu výrazněji vymezit a zpracovat jej po svém. Stanislav Moša zvolil první možnost – rozhodl se věřit síle slov nesmrtelného dramatika, zbytečně neexperimentovat a násilně nebořit naši romantizující literární představu o Rusku 19. století. Zároveň ale nepřehlédl humorné tóny, jimiž je dílo prošpikováno, a na nichž si sám Čechov – jak známo – tolik zakládal.

Taťka, který v Ostravě střílí góly, fandí Baníčku, pije Ostravar a celý život kope jednu minelu za druhou. Jeho syn má nakročeno k milionovému angažmá v jednom z pražských S. Jejich vzájemná utkání většinou nekončí remízou. Klíčovým zápasům o kralování v tabulce promarněných šancí můžete od konce listopadu fandit v Divadle Petra Bezruče.

Nejen regionální divadla každoročně řeší složitý úkol: musí přijít na alespoň jeden neobehraný titul, kterým nalákají do hlediště houfy diváků, zaujmou je, ale zároveň jim nebudou prvoplánově podlézat, podbízet se na úkor kvality celku. Ve Zlíně se minulou sezonu rozhodli pro uvedení divadelní adaptace filmu Eva tropí hlouposti. I když by to mohlo zavánět kopírováním již prověřeného a provařeného, režisérka Hana Mikolášková předvedla, že i výhradně – v dobrém slova smyslu – divácký titul lze zvládnout na profesionální úrovni.

Život francouzské šansoniérky Edith Piaf je z těch, které k předvedení na jevišti nepotřebují přehnané dramatizování. Objevilo se v něm tolik unikátních momentů a vyhrocených situací, že by se jen stěží daly vymyslet „od stolu“. Jako americký sen působí příběh ženy, která se již za svého života dokázala stát nesmrtelnou legendou světové hudby. Výchozí pozice příští star francouzského šansonu přitom záviděníhodná vůbec nebyla.

Tématem jedné z nejslavnějších komedií charakterů v dějinách dramatického textu, Molièrovy hry Tartuffe, je především manipulace. Režisér Jan Frič ve spolupráci s dramaturgyněmi Lucií Ferenzovou a Ivanou Slámovou dokázal, že kontinuitu a závažnost tohoto jevu lze snadno udržet a obhájit, i když bude mít podobu Valmonta od Bobří řeky kříženou s normalizační estrádou, koncertem bratří Nedvědů a besídkou divadla Sklep.

Právě začíná adventní čas, zkuste se však na malou chvíli zastavit a zapomenout na všechen ten předvánoční shon. Vánoce by přece měly být svátky klidu, odpočiňte si třeba u nových NeKulturních tipů na prosinec, vydejte se do divadla a nadělte si tak malý dárek. Pokud to ale nestihnete před svátky, nezoufejte, na Boží hod, na Štěpána i na silvestrovské odpoledne nabízí programy některých divadel další příležitosti, jak zhlédnout něco pěkného. Například Pan Kaplan má třídu rád (Divadlo ABC), Radúz a Mahulena nebo Žebrácká opera (obě Národní divadlo).

Přede dvěma lety měl v pražském experimentálním prostoru ROXY/NoD premiéru společný projekt režiséra Jana Nebeského, herce Davida Prachaře a hudebníka Pavla Fajta. Ke spolupráci přizvali herečku Lucii Trmíkovou a dramaturgyni Kateřinu Šavlíkovou, která k inscenaci připravila textovou partituru na základě četby knih Faust a Kniha neklidu, jež napsal portugalský literát Fernando Pessoa. Vnitřně rozervaná výpověď osudem trýzněného spisovatele by mohla odradit od návštěvy vynikajícího představení, které si našlo za dobu existence diváky, kteří se do NoDu opakovaně vracejí. V čem tkví úspěch Neúplného snu?