divadlo

Ví se jak a ví se to dobře, ještě by bylo dobré říci, proč…

Rukopis režiséra Jana Mikuláška se vyznačuje v první řadě přísnou stylizací, skrze kterou promyšleně a cíleně staví celek inscenace – strukturovaný, pevný a osobitý, to v každém případě. Vidíte-li jeho práci poprvé, učaruje vám fantazie a čistota jednotlivých scénických obrazů, extravagantní, avšak funkční scénografie, ukázněné herectví, i to, jak režisér umně pracuje s prostorem velkého jeviště.

Příběh prostého člověka. Tak zní podtitul inscenace Job, která vychází ze stejnojmenného románu Josepha Rotha dramatizovaného Martou Ljubkovou. Přistoupíme-li na označení hlavní postavy Mendela Singera v podání excelentního Norberta Lichého jako „prostého člověka“, inscenaci pak rozhodně prostou nazvat nemůžeme. Naopak. Jedná se o představení, které svou silou emočně zasáhlo nemálo ze zúčastněných.

Publikum, znavené po několika dnech a nocích strávených ve víru ostravské divadelní smršti, čelí při každém následujícím představení nelehkému úkolu. Musí se vypořádat s nastřádanou únavou a pokusit koncentrovat na další položku z pestrého divadelního menu. Diváci jsou pozorní, ale vybíraví, a zároveň schopní nevybíravě častovat inscenaci, která je nezaujala.

Hra plná překvapivých zvratů učarovala dramaturgovi Národního divadla moravskoslezského Marku Pivovarovi. Předvídatelná zápletka se následně mění v neřízenou střelu, která v druhé půlce ještě několikrát změní svůj spád a to, jak jsou karty rozdány. V parafrázi na princip divadla na divadle lze říct, že Osidla smrti jsou divadelní hrou (resp. hry) v divadelní hře – své drama autoři píší podle toho, co se odehrává ve skutečnosti.

Třetí den přehlídky ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR přichystal svým divákům skutečnou bombu. Dvě umělecky hodnotná představení inscenací JOB v Divadle Petra Bezruče a Heda Gablerová Národního divadla moravskoslezského. Kateřina Menclerová a Naďa Satková se zaměřily na první jmenované představení. Diváci však odcházeli uchváceni také z Hedy Gablerové. Oceňovali především výkon hlavní představitelky, kostýmy a scénu. Ovace prý byly bouřlivé. Já mezitím ulicemi Ostravy bloudil a katarzi od Bezručů se sebou si nesl.

Václav Bartoš

Druhý festivalový den Ostravaru 2009 připravila dramaturgie festivalu divákům menší šok – po bleskovém přesunu městem ze svižné tragikomické inscenace u Bezručů se nad nimi v Aréně zavřel téměř neprodyšný poklop beznaděje. Komorní scéna Aréna se prezentovala na Ostravaru svou druhou inscenací – a znovu byl jejím režisérem a částečně i scénografem André Hübner-Ochodlo. Diváci tak měli možnost číst při jeho ztvárnění Šťastných dnů Samuela Becketta podobný režijní rukopis.

Světelné záblesky s útržky jednotlivých výstupů na úvod předznamenaly obrazy, které měly teprve přijít. Vypolstrovaná scéna evokovala prostředí, kde je potřeba vycpanými polštáři tlumit projevy psychicky labilních pacientů. V Divadle Petra Bezruče začala Noc bláznů a nikomu ani trochu nevadilo, že bylo teprve půl druhé odpoledne.