42. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary – Deník „baťůžkáře“ (7. den)

Den začal psychedelickým Inland Empire (na který můžete naleznout recenzi našeho deníku zde). Pro naši fotografku to bylo první setkání s Davidem Lynchem a vypadá to, že zůstane i na dlouho posledním. Ocenila jen trika s filmem, která byla rozdávána před Velkým sálem, asi jako konejšivý suvenýr pro ty, co odejdou z dvouapůlhodinové cesty filmovým peklem dříve a nedosáhnou tak finální katarze.

Na tiskovou konferenci jsme přišli o něco později, ale nic zásadního nám neuteklo. Novináři mezi sebou právě vyhlásili soutěž o to, kdo nejdříve uhodne, kdo napsal Šťastného Jima. Výherce byl pán z Českého rozhlasu, který na všechny kolem volal: „No Kingsley Amis, ne?“. Opět jsem si uvědomil, že vlastně patřím mezi velice specifickou sortu lidí, kteří mě nikdy nepřestávají překvapovat. Přítomná byla i Mirka Spáčilová, která se bavila se Svěrákovými spíše rodinným tónem, její dotazy tedy neměly žádnou informativní hodnotu. Nafotili jsme tedy rychle pro čtenáře nějaké fotografie a až ke konci celé konference narazili na zajímavý dotaz. Díky němu jsme se dozvěděli, že Jan Svěrák chystá nový projekt, kterému dělala scénář Alice Nellis, a režisér tajně doufá, že dialogy udělá jeho tatínek, který se teď nechal již několikrát slyšet, že filmový scénář chce zase dlouhou dobu nechat plavat. V souvislosti s novým snímkem Quentina Tarantina The Death Proof vyjádřil také Jan Svěrák svou náklonnost k pastiším či parodiím všeho druhu (sám je zamlada dokonce rád točil), není tedy vyloučeno, že se něčeho takového v budoucnu zhostí.

Mezitím jsme stihli ještě snímek La dernier des fous (Poslední blázen), který opět sršel optimismem. Kolem malého dítěte jde všechno od desíti k pěti, jen onen malý klučina si chce pořád hrát a neuvědomuje si, co se děje kolem něj. Ke konci už to po všech strastiplných peripetiích (a několika oběšeních) vypadá dobře, když se malý klouček rozhodne vzít do ruky pistoli a všechny postřílet. Svou maminku, babičku, tatínka. No není to křehké, jemné, úsměvné? Čekal jsem něco kouzelného, jako je například Krajina přílivu od Terryho Gilliama, bohužel opět jsem se trefil vedle.

Od šesti hodin jsme měli zamluveny ve Video roomu dva filmy. Zdejší personál se dá řadit asi k nejpříjemnějším z celého Thermalu. Popovídali jsme si o letošní pesimistické náladě, která se vznáší festivalem, a usoudili, že snad měla paní Zaoralová špatný rok a to promítla i do výběru snímků (samozřejmě s nadsázkou). Ve Video roomu jsem zasedl za jednu z několika desítek televizí a pustil film Angel (kvalitu DVD nahrávky raději nebudu hodnotit). Z Video roomu jsem si ale odnesl další zkušenost, kterou určitě musím předat našim filmovým matadorům Martinu Strnadovi a Petru Nagymu. Vedle mě totiž seděl ruský novinář a za dobu, co jsem já zhlédl jeden dvouhodinový film, nanosil si on ke své obrazovce skoro deset různých DVD s celovečerními snímky. Když jsem končil se svým filmem, on jich měl za sebou již pět. Jak to dokázal? Pomocí kouzelného tlačítka přetáčení dopředu. Snímky si asi nevychutnal, ale zato sfouknul recenze minimálně na den dopředu a pak si mohl dát zaslouženou siestu.

Ke konci dne ale přišla útěcha v podobě naprosto ztřeštěného snímku Mister Lonely, pojednávajícím o lidech, kteří se převlékají za známé postavy, jako je Michael Jackson, Marylin Monroe či Charlie Chaplin. To celé, okořeněné například jeptiškami létajícími vzduchem, nám opravdu zvedlo náladu a nenechalo na nás spadnout depresivní příkrov z minulého dne. Kéž by nás i zítra potkalo podobné pohlazení alespoň ke konci dne.

Foto: Lucie Radimerská, NeKultura.cz

Krátké anotace zhlédnutých snímků:

Inland Empire (Inland Empire)
Sekce: Horizonty

O Inland Empire se říká, že je to částečný návrat Davida Lynche k Mazací hlavě. Ti, kdo vědí a znají, chápou. Pro ty, kdo Mazací hlavu nikdy neviděli nebo neznají Davida Lynche, to znamená snímek, který vás vydeptá mysteriózním příběhem s prvky hororu, klaustrofobickými záběry či depresivním hudebním podkladem až na hranici vašich mezí. O to čistější ale odcházíte z kina. Podrobnější recenzi Martina Strnada můžete na stránkách deníku NeKultura.cz najít zde.

Poslední blázen (La dernier des fous)
Sekce: Jiný pohled

Pesimistický snímek se vším všudy. Malé, poněkud znetvořené dítko, hrající si uprostřed velkého statku, kde nikdo z rodiny není normální (snad až na služebnou, která tvořila jako jediná pevný středobod celého filmu), nevnímá okolní svět, respektive vnímá, ale dětskýma očima. Sled drtivých událostí uzavře dítě postřílením celé své rodiny a film končí. Jestli se máte opravdu dobře a optimismus vás už nudí, rozhodně doporučuji. Všichni ostatní by se měli tomuto snímku raději vyhnout pořádným obloukem.

Angel (Angel)
Sekce: Horizonty

Nový snímek Ozona má asi největší tendenci k nálepce „hollywoodský“ či „líbivý“. Teplé barvy narušují jen obrazy manžela spisovatelky Angel Deverellové. Jako je film o pohádkářce Potterové pohádkový, je snímek o spisovatelce červených knihoven napumpovaný patetičností, hraničící v některých chvílích až s uslintaností. Nejsem si zcela jistý, zda je život této spisovatelky, jež ztratila slávu stejně rychle, jako ji získala, opravdu tak nosným a zajímavým, aby vydal na celovečerní snímek i pod vedením takového režiséra, jako je zrovna François Ozon.

To by svedlo každé dítě (My Kid Could Paint That)
Sekce: Soutěž dokumentárních filmů

Pozoruhodný polodokumentární příběh o malé talentované holčičce Marle, která vytváří obrazy na hranici uměleckého skvostu a dětské patlanice. Nic naplat, stejně se prodávají za miliony dolarů. S genialitou přichází ruku v ruce závist, snaha obvinit obrazy malé dívky z falešnosti a samozřejmě snaha rodičů dostat ze svého zázračného dítěte maximum.

Mister Lonely (Mister Lonely)
Sekce: Otevřené oči

Crazy příběh o lidech, kteří hledají svou identitu, kteří se snaží překročit sebe samé v podobě známé osobnosti, před námi rozvíjí dvě dějová pásma, která spolu úzce souvisí, ač to na první pohled vůbec nevypadá. Stejně jako komunita „dvojníků“ věřící ve svou jedinečnost, se i věřící jeptišky odhodlávají skákat z letadla bez padáku. Opravdu velice působivý a jemný snímek vybočuje svým netradičním pojetím z jakýchkoliv škatulek kinematografie.

Festival v číslech k 10 hodině 5. července 2007:
Počet akreditovaných návštěvníků: 11 083.
Největší část tvoří běžní návštěvníci s 9 523 prodanými Festival Passy.
Filmových tvůrců a profesionálů se akreditovalo již nad 986.
Bylo již prodáno 115 867 vstupenek a proběhlo 327 projekcí.