Berlinale 2011: české a slovenské filmy na vzestupu?

Na letošním ročníku jednoho z nejvýznamnějších filmových festivalů světa, německého Berlinale, se svého uvedení dočkala hned trojice česko-slovenských filmů. Jsou jimi u nás již známý dokument Eriky Hníkové Nesvatbov, nízkorozpočtový intimní film Osmdesát dopisů Václava Kadrnky a Dům slovenské scenáristky Zuzany Liové. Poslední dva jmenované čeká na festivalu dokonce světová premiéra.
Jak řekl šéf nesoutěžní sekce Forum Christoph Terhechte, v rámci níž bude český výběr promítnut, chce tímto gestem poukázat na novou zajímavou generaci českých a slovenských režisérů. Že se jedná o velký úspěch je zřejmé. Obzvláště pro absolventa FAMU Václava Kadrnku, který si k filmu nejen sám napsal scénář, ale i sehnal veškeré finance. Rozhovor z letošního léta, který vznikl po ukázkové projekci na Festivalu nad řekou, vám přinášíme v dalším článku. Vůbec autorství je prvek, který jmenované filmy spojuje a který je na podobných festivalech upřednostňován. Oba hrané filmy spojuje také téma komunismu. Zatímco děj Osmdesáti dopisů je situován do jednoho dne v životě matky a syna v minulém režimu, Dům zkoumá jeho dopady na život v současnosti. V Kadrnkově vyprávění se postavy snaží nástrahy režimu překonat a dát rodinu znovu dohromady, v pohledu Zuzany Liové důsledky života v totalitě rodinné příslušníky spíše rozdělují.
Dokument Eriky Hníkové oproti nim
zkoumá fenomén ryze současný, a to život singles, tedy nesezdaných
třicátníků. Tento fenomén ovšem ozvláštňuje přenesením na slovenskou
vesnici, kde není podobný životní styl otázkou dobrovolné volby, ale
spíše důsledek nepříznivých okolností. Bude zajímavé sledovat,
s jakými ohlasy se dokument na festivalu setká a zda překoná spíše
průměrné přijetí v domácích kinech. Oba hrané filmy naopak čeká
domácí premiéra až po jejich uvedení na Berlinale, které by jim i přes
jich zřejmou artovost mohlo zajistit zvýšený divácký zájem.
Dosavadní zkušenosti zatím ovšem ukazují, že uvedení filmu na mezinárodním festivalu na jeho úspěch v domácích kinech přílišný vliv nemá. Příkladem může být film Kdopak by se vlka bál Marie Procházkové, který byl na Berlinale uveden v roce 2009, avšak v českých kinech spíše propadl (dosáhl návštěvnosti pouze okolo dvaceti pěti tisíc diváků). Další z debutů, Lištičky režisérky Miri Fornayové, jehož premiéra proběhla na festivalu v Benátkách, je dokonce uživateli portálu ČSFD považován za sto osmdesátý šestý nejhorší film. Využít festivalového úspěchu se naopak podařilo Bohdanu Slámovi, kterému vítězství jeho debutu Divoké včely na rotterdamském a sanfranciském mezinárodním filmovém festivalu zajistilo dobré jméno pro uvedení jeho příštích divácky úspěšných titulů.
Ať už tomu bude u nových českých
objevů jakkoliv, mezinárodní pochvala poctivého autorského přístupu
může ovlivnit i další mladé filmaře a dodat jim odvahu vstupovat do
nekomerčních, uměleckých projektů a tím českou kinematografii
přiblížit k evropské filmařské špičce. Brzy se tak snad dočkáme
některé z významných cen, jako je Zlatá palma v Cannes nebo Zlatý
medvěd na zmíněném Berlinale. Třeba právě od nadějného solitéra
Václava Kadrnky.