Deník baťůžkáře – 2. den
Mám další festivalový den za sebou a opět mě pálí oči z projekcí, na které byly nuceny civět. Dnes to ale opravdu stálo za to, nebýt rána, kdy se mi podařilo zaspat první film s názvem Rozhlédni se a kdy jsem si objednával lístky po SMS a hádejte... Opět nefungovaly, což jsem vyděšeně zjistil až pozdě odpoledne.
Nejspíš za to mohlo mé ponocování, ale na zmeškaném filmu tak nesešlo jako na lístcích pro další den. Po tom, co mi bylo na kase oznámeno, že ani na jedné festival kartě nemám nic, mi zrudly oči a brigádník začal vypadat dost vystrašeně. Trochu vynuceně jsem se tedy usmál, abych ho zklidnil, koneckonců jsou to jenom lístky do kina, a horlivě zkusil ještě objednat, co se dá. Povedlo se a ze tří filmů mi utekl jen jeden (snímek Liv), což se dá považovat za zázrak.
Pokusil jsem se optat u Eurotel stánku, co se to vlastně děje a kdy mohu počítat s tím, že služby, za které si počítají peníze (jedno objednání po SMS vás vyjde přibližně na šest korun), opět zprovozní. Odpověděli vyhýbavě a nabídli mi hned několik, samozřejmě dražších, možností rezervace, které fungují. Podle jejich informací špatně dochází zpětné SMSky s informacemi o tom, zda vaše lístky byly zarezervovány, nebo ne. Zpožďují se podle jejich slov o hodinu nebo dvě a prý se to snaží vyřešit. Mně přišly po sedmi hodinách.
Ráno jsme navštívili nový snímek u nás bedlivě sledovaného korejského režiséra Kim-Ki Duka – Čas. Byl to opravdu silný a nezapomenutelný zážitek, a tak jako jsem nekompromisně odsoudil jeho minulý počin Luk (recenzi najdete ve filmové rubrice), byl jsem nyní mile překvapen jeho nejmladším dílem, které hledá nová témata a ještě originálnější zápletky. Více se ale o filmu dozvíte v samostatné recenzi, kterou pro vás naše redakce připravuje.
Celkově však Kim-Ki Dukův snímek působil značně pesimisticky, v čemž ho podpořil i soutěžní film Sherrybaby, zabývající se odvrácenou stranou Ameriky. A jak řekl Marek Eben v úvodním přednesu k tomuto filmu: "Češi mají rádi snímky o odvrácených stranách všech zemí. Připadají si pak lepší a věří, že jejich stát není zase až tak hrozný, jak si myslí." Bohužel mi nezbývá nic jiného, než s ním mlčky souhlasit a přidat názor, že odvrácených stran jakýchkoliv zemí, obzvláště pak USA, bylo už opravdu hodně a drogových témat jakbysmet.
Byl jsem tedy donucen hlasovat v případě prvního soutěžního festivalu, který jsem letošní ročník shlédl, pouze pro průměrný film. On totiž i systém diváckého hlasování je trochu jiný než v minulých letech. U vchodu do kina stojí příjemné dámy, které vám svým čarodějnickým úsměvem vecpou hlasovací lístek do rukou. Film zhlédnete a pak zase odevzdáte papírek s natrhnutým vybraným ohodnocením těm samým dívkám stojícím u východu z kina. Hlasování se tak stalo méně "dobrovolným", než kdysi bývalo. Na druhou stranu pokud mohu mluvit za sebe, v minulých letech jsem vždy hodnotil jen ty filmy, které byly dobré a stály mi za to, abych došel až k schránce a vhodil do ní hlasovací lístek. Když mi to takhle brigádnice (a to opravdu většinou celkem pohledné brigádnice) strčí až pod nos, tak vlastně proč ne?
Ještě že je každý rok pro diváky připraveno i několik krátkých a většinou opravdu bláznivých filmečků. Kuchyň, Šok, Balík, Žena a gramofon, Příšera, Zkušební jízda, Vlnitý papír a především Vzácné zboží, Ofsajd a Akta Satchel rozesmály i ty nejzamračenější diváky.
Unaven, ale očištěn od předchozích lehce "depkoidních" filmů jsem v jednu večer ještě zaskočil na Moskevskou ulici, kde najdete výborné večerní občerstvení. Prodávají tam hned několik druhů palačinek a já sáhl po sladké kombinaci cukru a bílé čokolády. Ale nebojte, pro vyznavače klasických nezdravých bomb pro vaše tělo prodávají i klobásy, bramboráky nebo párky v rohlíku.
Padám do peřin, hlava mi vibruje v rytmu basového dunění, které se line až z klubu Rotes Berlin (bydlíme ulici nad ním) a modlím se a doufám, že mě to vibrování brzy uspí.
