Deník baťůžkáře – 3. den

Čas se tu totiž počítá úplně jinak. (A samotný název čas nám připomene maximálně jedno zdejší kino nebo Kim-Ki Dukův nový film.) Spí jen ti největší flákači, spánek je tu naprosto podřadnou věcí, odkopnutou do špinavého stinného kouta. Čas se tu počítá jen od jedné projekce k druhé. A pokud chce někdo z návštěvníků shrnout, kolik času strávil tím pravým způsobem – počítá ho podle zhlédnutých snímků.

Tři filmy denně je průměr, čtyřka už je hodna pozornosti, pětkou se chlubí opravdu jen minorita a šestka je heroický výkon, ke kterému je nutno vzhlížet s bázní. To jen kdybyste potkali někoho z filmového festivalu, kdo začne mluvit v číslech, abyste jeho hantýrce rozuměli. Většinou ale takového diváka najdete spíše s katalogem v ruce, jak běží někam do dáli, v očích naprostou nepřítomnost.

Ráno jsem se rozhodl, že nebudu spoléhat na náhodu a své štěstí, a tak jsem vyrazil něco po osmé hodině na pokladnu. Překvapilo mne, že i v tu dobu jsem byl schopen sehnat všechny lístky, které jsem si předsevzal. Není to jen můj názor, už spousty lidí kolem mne mi řekly, že jim připadá letošní ročník divácky slabší než ty minulé. Přemýšlel jsem chvíli nad tím a zajímalo by mne, jestli je to kvůli nedostatečné propagační kampani před začátkem festivalu nebo prostě jen nedostatkem zajímavých snímků, které by zaujaly diváky obou pohlaví a všech věkových kategorií.

Bryz ráno jsem se dostal na snímek Spojeni na vždy přes festivalovou kartu. Byl to jakýsi rádoby dokumentární snímek o siamských dvojčatech – bratrech Howeových a jejich rockové kapele. Film to nebyl úplně špatný, ale svojí předokumentovanou dokumentárností dokázal ošálit asi jen hrstku lidí. Přesto mě oslovily zejména snové prostřihy jednoho z bratrů a celkový naturalismus míšený s dokonalou a precizní stylizací.

Velký sál jsme znovu navštívili hned po několika hodinách – soutěžní korejský snímek O lásce, režírovaný Lee Yoon-kinem, který už minulý rok na festivalu představil v sekci Jiný pohled svůj předchozí film s názvem Půvabná dívka. Režisér se pokusil divákům předhodit životy emigrantů, kteří mají problémy sami se sebou. Film není o lásce, spíše o neschopnosti těchto lidí v sobě jakoukoliv lásku vzbudit. Bohužel metráž snímku je podle mého názoru natolik dlouhá, že dokázala rozmělnit toto téma s jistotou buldozeru.

Perverzní průvodce filmem je jakýmsi jiným, především filosofickým a psychologickým pohledem na kinematografii. Tedy alespoň tak to říká popisek filmu. S tím souhlasím, ale přidávám, že nejde jenom o kinematografii jako takovou, ale nejednou zazní hluboké úvahy i o člověku samotném. Argumenty průvodce třemi částmi filmu jsou podepřeny úryvky z filmů Davida Lynche, Andreie Tarkovského, Alfreda Hitchcocka, Krzysztofa Kieslowskiho, ale i bratrů Wachovských a dalších... Název filmu je ale podle mého názoru do značné míry přiléhavý, občas se až s perverzní precizností hrneme v tomto snímku do tak hlubokého analyzování filmů, až se celá teorie snímku rozpadá do mnoha střípků. A to jak chytrých a hodných zamyšlení, tak naprosto směšných a zhovadilých, které diváka maximálně rozesmějí.

Minulý den jsem vám doporučoval krátké filmy. Dnes vás chci upozornit, abyste si dali moc dobrý pozor, na jaké krátké filmy vlastně jdete. Podle slov Jana Uhríka, ke kterému neodmyslitelně patří fórum nezávislých, "jsou na filmovém festivalu krátké krátké filmy a krátké dlouhé filmy". Cenzura, Prázdný, Eletrodoméstica a Pakáž jsou ty krátké dlouhé filmy, a ještě bych dodal, krátké dlouhé a dosti nudné filmy. Zvlášť když je lidem promítnete v půl jedenácté. Přiznám se – vydržel jsem jen první tři snímky a pak se rozhodl, že si raději ustelu v místnosti, kde bydlím, než na zemi v nafukovacím kině Espace Dorleans.

Cestou jsem si zlepšil náladu ne zrovna moc originálním vanilkovým shakem z McDonaldu a doufal, že si druhý den ráno zarezervuji lístky na Tideland od Terryho Gilliama, Angel A od Luca Bessona a francouzský soutěžní snímek Dcera té druhé.

.:Předchozí den::Další den:.