Deník baťůžkáře – 4. den

Ale píšu deník a ten by měl být pěkně popořádku. Ráno, odpoledne, večer.

Po důkladném spánku jsem se vydal ráno na korejský film Mezi dny. Nafukovací kino Espace Dorleans je opět pohodlné (v ironickém slova smyslu), jako v minulých letech. Většina diváků se blahem svíjí na sedačkách z jedné strany na druhou.

Nevím, jestli to bylo tím, že korejských filmů jsem na jeden ročník filmového festivalu už viděl moc (Čas, O lásce a teď Mezi dny), ale jistojistě nejlepší částí tohoto snímku byly závěrečné titulky. A to neříkám úmyslně, abych snímek shodil, při titulcích hrála zajímavá a hezká hudba. Film neměl žádnou zápletku, jen jakési dané figurky na šachovnici, které se neustále pohybovaly v kruzích a nevyvolávaly žádné další konflikty. Korejská dívka miluje svého nejlepšího kamaráda, ale ten ji bere jen jako kamarádku. A příběh se táhne a táhne a t-á-h-n-e, a když už vás skoro ukolébá k spánku, což u mě nebyl tak velký problém, vzhledem k tomu, že jsem se probudil někdy v jedenáct hodin (a film začínal v půl dvanácté), příběh končí. Jako by autor zjistil, že natáčí naprosto nesmyslný film, hodil s kamerou na zem a slátaninu jen někde udal za pár šupů.

Na norský film Repríza od Joachyma Triera přišla nechutná horda lidí. K ní se ještě přidali diváci, kteří lístek měli, ale byli nuceni čekat, než se sál vyprázdní po předchozím promítání.

Už v prvním článku jsem psal, že lidé bývají na festivalu velice vstřícní a příjemní, bohužel ne pokud jde o lístky. Zpožděním došlo k tomu, že lidé začali zasedávat cizí místa. A řetězová reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Na naše místa přišel páreček a začal se hádat. Dívka vypadala, jako by se půl hodiny před projekcí třela o zeď, aby byla překrásná, a muži chyběla do ruky už jen láhev piva. Oba se v IQ mohli vyrovnat maximálně pánvičce a nedalo se jim vysvětlit, že pět minut před představením jejich místa propadají a je možné, že jim je někdo zasedne.

Nejsem splachovací, ale když došlo z jejich strany na vesnické nadávky, našel jsem si místa raději někde jinde a nehodlal si kazit festival takovými omezenci.

Snímek ale za hádku stál. A prozatím je to můj osobní favorit soutěžní sekce. Sám režisér se přiznává k velkému ovlivnění novou francouzskou vlnou a především Truffautem. Poetický příběh o dvou kamarádech spisovatelích okouzlí svým jemným smyslem pro detail a lehkostí, s jakou je vyprávěn.

Pár postupů, pomocí kterých je příběh vyprávěn, mi maličko připomínalo Amélii z Montmartru. Například fiktivní možnosti budoucnosti, vyprávěné hlavní postavou, nebo popisování postav skrze to, co mají a nemají rády.

Po tomto výborném snímku jsem nechtěl přijít o příjemné rozpoložení, a tak jsem raději nenavštívil další korejský film Hostitel a Host. Nevím, třeba opravdu stál za to, já to jen nechtěl podruhé za jeden den riskovat.

Místo toho jsem si dal v klidu oběd a u presscentra si při kafi vytipoval, kde strhnu plakát filmu Angel A. Ono to totiž není jen tak. Jen ti nejdrzejší si odnesou plakáty domů. Protože jako strom se zbavuje svého listí, tak i festival ze sebe v posledních dnech setřese všechny plakáty, kterými je hotel Thermal oblepen kolem dokola.

Ve dvanáct jsem ještě zaskočil na půlnoční film Chlípnost nade vše, který vznikl pod taktovkou Johna Waterse. "Prasárničky a perverznosti" přilákaly přirozeně hodně lidí a já měl obrovské štěstí, že jsem se na projekci protlačil. Takže pokud se ho rozhodnete navštívit, věřte, že můžete čekat obscénnosti, vulgárnosti, sex a nahotu, stejně jako u jeho předchozích snímků v duchu půlnočních filmů. A pořádnou dávku humoru.