Deník baťůžkáře – 6. den

Ráno jsem běžel, abych objednal nějaké lístky u kas. Přes Eurotel už registrace funguje bez problémů, bohužel tuto službu ale využívá tolik lidí, že objednat nějaký oblíbený film po SMS je spíše náhoda než pravidlo.

Cestou jsem potkal známého, letošní rok dokonce redaktora festivalových novin Vojtu Ryndu, jak se rozespale potácí směrem k Thermalu do svého novinářského doupěte. Jeho oči byly ještě natolik slepené, že mě ani nepoznal.

Den začínal opravdu psychedelicky – pětidílným opusem Cremaster Matthewa Barneyho. V karlovarském divadle jsem na nepohodlných sedadlech zhlédl první dva díly. A věřte mi – je těžké něco o tomto svérázném snímku říci, natož napsat. První díl byl jakýmsi symbolickým početím dítěte, bohužel v symbolech a odkazech druhého dílu jsem se vůbec neorientoval. Nepovažuji se za absolutního filmového znalce, ale ani za laika, kterému jsou cizí základní kinematografické pojmy. Ale druhý díl mi připadal jen jako řetězení jednoho obrazu za druhým, bez jakýchkoliv (a nebo opravdu málo zřejmých) asociací.

V kině Čas mě pak čekaly dva dokumentární filmy promítané za sebou. Český film Prodáno se odehrává v Praze na Hradčanech, konkrétně v domě postaveném v 16. století. Jeho majitel se rozhodl všechny vystěhovat, včetně režisérky. Jak dopadnou jejich osudy?

Film jsem zhlédl celý, měl naštěstí jenom 30 minut a byl vcelku zajímavý. Naštěstí proto, že v kině Čas (tedy alespoň od té doby, co jsem začal filmový festival navštěvovat já, což jsou čtyři roky zpátky) ještě stále není klimatizace. Vzhledem k neúnosným vedrům, která v Karlových Varech tyto dny panují, a sálu nacpanému až k prasknutí se to vážně nedá i při sebezajímavějším filmu vydržet. A tak jsem bohužel přišel o chilský dokument Vítejte v New Yorku, na který jsem se tolik těšil.

Poslední věcí, kterou jsem chtěl zhlédnout, byly krátké filmy. Vím, říkáte si určitě, že těmi krátkými filmy musím být asi už trochu posedlý a máte v podstatě pravdu. Tohle ale byly anglické krátké filmy a navíc nejlepší za posledních pět let!

Bohužel lístky jsem na ně nesehnal, a tak jsem si musel jako každý jiný zapálený "baťůžkář" sednout hodinu a půl před filmem na zem a čekat před sálem. Měl jsem ale oproti ostatním přeci jen jednu výhodu. Vzal jsem si svou třetí ruku (tedy notebook) s sebou, před sálem zapnul internet a věnoval jsem se NeKultuře, respektive vám. To jsem ale ještě netušil, že mě potká neštěstí i štěstí, a to v tom pořadí, v jakém jsem je uvedl. Těsně před tím, než začali pouštět nás, lidi s akreditacemi, ale bez lístků, jsem potřeboval velice nutně na záchod. Poprosil jsem tedy jednu mladou slečnu, aby mi pohlídala místo. Ale když jsem se vrátil, stáli už všichni na nohou a nedočkavostí přešlapovali. Na chvíli jsem zpanikařil. Už už jsem si myslel, že celá hodina a půl přijde vniveč, ale nakonec jsem úzkou uličkou prošel suverénně, jako bych měl lístek, a těsně před vstupem jsem se zastavil. Jistě by mě někdo hned osočil, ale já jsem pohledem našel onu dívku a nahlas zakřičel: "Byl jsem tady celou dobu, viďte?" Tím jsem všechny námitky ostatních smetl ze stolu.

Filmečky to byly opravdu zdařilé, mě osobně nejvíce uchvátil pro svou neotřelou a naprosto originální zápletku snímek Bankéř. Oproti tomu Vosa, film, který získal Oskara v sekci krátkých filmů, se mi z celé kolekce líbila prakticky nejméně. Ale rozebírat vkus většiny oskarových porot by zabralo další článek a já bych se u toho zbytečně rozčílil a to nechci...

Vyhazovač, Objížďka, loutkový snímek Pes, Muž ze stínu a Léčba tichem už byly jen příjemným zakončením celé série a vůbec dne jako takového.

.:Předchozí den::Další den:.