Deník baťůžkáře – 8. den

Ráno jsem vstal brzy. Jediný lístek, který jsem měl, byl na Startup.com. Chtěl jsem se dostat do Malého sálu na Švankmajerův film Šílení. Řada z vás už na něm asi byla, je to už několik měsíců, co se promítal na plátnech artových kin i konzumních multikin. Takže nebudu moc popisovat děj, spíše pocity, které jsem si z tohoto snímku odnesl, a ty jsou velice rozporuplné.

Už na začátku je jakýsi Švankmajerův proslov. V něm nám dává klíč k rozluštění celého filmu. Není totiž jen o psychiatrické léčebně, kterou ovládl markýz De Sade v podobě Třísky. Ani o povídkách Edgara Allana Poea, z kterého si Švankmajer vypůjčil dost motivů (k čemuž se ale naštěstí hned v prologu čestně přiznává). Je to jakýsi obraz našeho šíleného světa, v kterém žijeme.

Švankmajerova tvorba je celosvětově známá. Musím ale říci, že po všech těch českých Pelíškách, Štěstíčkách, Expertíčkách, Restartíčkách a Skřítečkách je to film, který je originální, který vybočuje z tak trochu monotónního kánonu české kinematografie a který je bez problémů schopný oslovit i diváky v zahraničí.

Po polední pauze přišel už zmíněný Startup.com. Příběh byl o dvou Američanech, kteří si založili webové stránky, a povedlo se jim na nich vydělat 60 milionů dolarů. Tak takhle na tom tedy naše stránky nejsou, ani nikdy nejspíše nebudou, ale přeci jen jsem ve filmu našel mnoho paralel, které by se daly srovnat i s NeKulturou.cz. Snímek se vlastně snaží pochopit vztah pracovní a osobní a rozkrývá jejich nejasné hranice. Zamýšlí se i nad tím, jak moc by člověk měl pracovat a je-li vztah přátelé – rodina přednější než práce samotná.

Plánoval jsem si, že budu své spolupracovníky zneužívat pro své dobro, ale po filmu jsem si to rozmyslel. Ne, to byl samozřejmě vtip, ale dostalo mě, jak se v USA všechno bere vážně, i když ono se to asi vážně brát musí, když se tam i začínající internetové společnosti pohybují v částkách o dvě, tři nuly větších než ty naše, a to ještě v dolarech!

A na konec dne přišla má první a asi už nejspíše poslední prohra za celý letošní filmový festival v Karlových Varech. Už jsem se chtěl radovat, že se mi to konečně povedlo, ale opět ne. Nedostal jsem se totiž na film Volver od Pedra Almódovara. Čekal jsem hodinu a půl před Velkým sálem, a přesto jsem byl v půlce fronty. V duchu jsem asi přemýšlel, jak dlouho tady musel stát človíček, který se šťastně povaloval hned u vstupních dveří.

Pořád ale nikdo nepřicházel a mně to všechno začalo být tak trochu podezřelé. "Datloval" jsem sice do počítače a pojídal kuře s ananasem a rýží, které vás bohatě zasytí za šest pětek (v restauraci Wok pod Masarykovou ulicí), takže minuty utíkaly prakticky samy od sebe, ale když ještě v devět hodin nepouštěli nikoho z dlouhé fronty, všichni se už zvedli (včetně mě) a napjatě čekali, co bude. Pořadatelé totiž nedodrželi pravidla, která mají, a čekali až do poslední minuty, aby obsadili všechna místa lidmi s lístky. A tak nepustili ani jednoho. Začal jsem se smát – chudák kluk úplně u dveří, byl tak zdrcen, že neměl ani sílu se hádat.

Ale všechno na filmovém festivalu nemůže fungovat tak, jak má. Je to velký a neudržitelný stroj, kde občas nějaká ta kolečka prostě drhnou. Proto se například stane, že nafukovací kinosál Espace Dorleans praskne, jako se to stalo včera. (Naštěstí už je vše opraveno, bylo to nejpíše těmi vedry, která tu byla.) Nebo nefungují titulky, jak mají, protože se do Karlových Varů dostane snímek s jinou metráží, než pro kterou jsou titulky již vyrobené. (Což se stalo u Výhybkářů a snímek tak musel být přesunut ještě o jeden den.) Nebo vyhoří ČEZ Energy club v Lázních I. kvůli neznámému žháři.

I přesto, nebo právě proto mám ale pocit, že letošní ročník je tak trochu slabší. Ať už počtem baťůžkářů, nebo kvalitou snímků, ale zhodnocení ode mne čekejte až poslední den. Kdo ví, třeba vyhraju zítra ještě Porsche a změním názor!

.:Předchozí den::Další den:.