Festivalový střípek, který se mi vryl pod kůži
St, 12. července 2006 / Autor: Šárka Bláhová
O filmovém festivalu v Karlových Varech už bylo napsáno i řečeno dost, s jeho přibližným průběhem a přehledem filmů jste se seznámili pečlivým pročtením Deníku baťůžkáře, ale i přesto jsem ještě objevila jednu malou mezírku. Tam se teď pokusím vtěsnat několik informací o snímku, který zaujal mě a možná dalších "pár" příznivců nefiktivních dramat napsaných historií.
Nemusíte být ani filmovými znalci, ani vášnivými vyhledavači celebrit na to, aby vás oslovil film britského režiséra Michaela Caton-Jonese Shooting Dogs, v českém překladu Jako psi. Působivé drama natočené na motivy skutečné události – hrůzné genocidy příslušníků kmene Tutsiů ve Rwandě – se odehrává v dubnu 1994 ve rwandském hlavním městě Kigali. Zpočátku poněkud nezáživný úvod seznamující diváka s prostředím církevní školy a ústředními postavami, katolickým knězem Christopherem (John Hurt) a mladým charismatickým učitelem Joem (Hugh Dancy), je rychle vystřídán napínavým bojem o záchranu holých lidských životů.
Etnické napětí mezi domorodými kmeny Hutuů a Tutsiů, přiživované od počátku 20. století výraznou sociální nerovností, vyvrcholilo zavražděním rwandského prezidenta a rozpoutalo masové vyvražďování Tutsiů srovnatelné s holocaustem. Během sta dnů zde zemřelo 800 000 nevinných lidí.
Caton-Jones se nesnaží ve svém snímku nijak mapovat politickou situaci, která tragédii předcházela, zaměřuje se pouze na lidský aspekt – schopnost člověka čelit krizovým situacím a přinášet oběti. Christopherova škola se stává dočasným ostrovem bezpečí pro hrstku tutsijských obyvatel do doby, než je obklopena krvelačnými Hutuy a než se stane "monitorovací" stanicí belgického kontingentu OSN. Postava kapitána Delona (Dominique Horwitz) symbolizuje postoj OSN a její zapojení do celého problému – hlavním cílem totiž nebylo udržení míru, ani záchrana civilistů, ale ono nicneříkající "monitorování situace", které přineslo jen další oběti. Podobně šokující postoj zaujala i reportérka BBC Rachel (Nicola Walker), která postoj Západu srovnala se svým subjektivním prožitkem bosenské genocidy – v Bosně totiž mohla být obětí i její matka, zatímco ve Rwandě umírali "jen" Afričané.
Joe, trochu naivní a nepřipravený na těžká a závažná rozhodnutí, se snaží dodávat naději své oblíbené studentce Marii, kterou trénoval v běhu a jejíž talent se mu stal příslibem nové budoucnosti Rwandy. Že měl tak trochu pravdu, se v závěru filmu potvrdí. Nakonec i on ale podléhá každodenní konfrontaci s možností odjet ze Rwandy s jednotkami OSN. Takže skutečným světcem zůstává Christopher, který za záchranu několika tutsijských dětí včetně Marie položí svůj život.
Ačkoli jsou hlavní postavy snímku fiktivní, neubírá to nic z jeho autentičnosti. Film vznikl za spolupráce s Davidem Beltonem, který působil ve Rwandě v době genocidy jako novinář a stal se i jeho producentem, a s lidmi, kteří přežili svou smrt, ztratili své blízké a stále žijí v jedné zemi s jejich vrahy. Spoluprací tak přispěli k poodhalení části svého utrpení světu a čekají odezvu. To nejnepatrnější, co pro ně a vlastně i pro sebe můžeme udělat, je prožít si 115 minut nepříjemných pocitů, mrazení v zádech a zadržovaných slz a třeba se i zamyslet nad tím, jestli příště půjdeme raději na komedii, nebo pomoci někomu, kdo to potřebuje.
>> Ohodnoťte tento článek<<
Slabé
Vynikající
Přečtěte si také...
Etnické napětí mezi domorodými kmeny Hutuů a Tutsiů, přiživované od počátku 20. století výraznou sociální nerovností, vyvrcholilo zavražděním rwandského prezidenta a rozpoutalo masové vyvražďování Tutsiů srovnatelné s holocaustem. Během sta dnů zde zemřelo 800 000 nevinných lidí.
Caton-Jones se nesnaží ve svém snímku nijak mapovat politickou situaci, která tragédii předcházela, zaměřuje se pouze na lidský aspekt – schopnost člověka čelit krizovým situacím a přinášet oběti. Christopherova škola se stává dočasným ostrovem bezpečí pro hrstku tutsijských obyvatel do doby, než je obklopena krvelačnými Hutuy a než se stane "monitorovací" stanicí belgického kontingentu OSN. Postava kapitána Delona (Dominique Horwitz) symbolizuje postoj OSN a její zapojení do celého problému – hlavním cílem totiž nebylo udržení míru, ani záchrana civilistů, ale ono nicneříkající "monitorování situace", které přineslo jen další oběti. Podobně šokující postoj zaujala i reportérka BBC Rachel (Nicola Walker), která postoj Západu srovnala se svým subjektivním prožitkem bosenské genocidy – v Bosně totiž mohla být obětí i její matka, zatímco ve Rwandě umírali "jen" Afričané.Joe, trochu naivní a nepřipravený na těžká a závažná rozhodnutí, se snaží dodávat naději své oblíbené studentce Marii, kterou trénoval v běhu a jejíž talent se mu stal příslibem nové budoucnosti Rwandy. Že měl tak trochu pravdu, se v závěru filmu potvrdí. Nakonec i on ale podléhá každodenní konfrontaci s možností odjet ze Rwandy s jednotkami OSN. Takže skutečným světcem zůstává Christopher, který za záchranu několika tutsijských dětí včetně Marie položí svůj život.
Ačkoli jsou hlavní postavy snímku fiktivní, neubírá to nic z jeho autentičnosti. Film vznikl za spolupráce s Davidem Beltonem, který působil ve Rwandě v době genocidy jako novinář a stal se i jeho producentem, a s lidmi, kteří přežili svou smrt, ztratili své blízké a stále žijí v jedné zemi s jejich vrahy. Spoluprací tak přispěli k poodhalení části svého utrpení světu a čekají odezvu. To nejnepatrnější, co pro ně a vlastně i pro sebe můžeme udělat, je prožít si 115 minut nepříjemných pocitů, mrazení v zádech a zadržovaných slz a třeba se i zamyslet nad tím, jestli příště půjdeme raději na komedii, nebo pomoci někomu, kdo to potřebuje.
