Letní filmová škola – horký start

Po prvotním hektickém střetu se systémem akreditací a přemožení démona počítačového šotka, který zde každoročně řádí ve vybavení městského kina, jsem s kýženou zafóliovanou kartičkou na krku vyrazil vstříc prvnímu promítání. Přivítal mě samozřejmě poloprázdný sál plný oněch pověstných prvních vlaštovek, které ale v tomhle případě na LFŠ dělají ten solidní základ. Oficiální zahájení se totiž odehrává pravidelně až druhý den po zahájení filmových projekcí. Letos jsou ty "rozehřívací" filmy opravdu kvalitní a poukazují na to, že dramaturgové LFŠ určitě vědí, co dělají.

Úplně první promítaný snímek byl totiž mistrovský kus od samuraje japonského filmu Akiry Kurosawy, Sny Akiry Kurosawy. Povídkový snímek natočený za finanční a profesní podpory George Lucase a jeho trikové společnosti už sice dává znát svůj věk, ale nehledě na některé opravdu průhledné efekty jde o kousek, který osloví vnímavého diváka, protože tematizuje většinu problémů uplynulých třiceti let. Moderního člověka a jeho vyrovnání se s tradicí předků, válečné a poválečné utrpení, problém jaderné energie a nebezpečí z ní plynoucího, to vše postupně ztvárňuje Kurosawa svým jedinečným stylem. Cesta z tohoto snímku byla výborná, člověk se po takovém zážitku cítí obohacen, bohužel to mě opustilo asi po prvních pěti schodech, když jsem se z příjemně chladného prostředí dočista zabořil, jako nůž do horkého másla, do parného prohřátého vzduchu o teplotě nad 35 stupňů celsia. Nevzpomínám si na jediný ročník LFŠ podkopaný nepřízní počasí, špatnými filmy nebo nedostatkem piva. V posledních letech jako by spíš počasí chtělo dát do téhle akce maximum. Bohužel, všeho moc škodí, tak doufám, že rtuť v teploměru se v příštích dnech dostane trochu níž.

V japonské linii jsem pokračoval dál, když mě v programu zaujal údajně legendární snímek Onibaba. Předlouhý slovní úvod, který mimo jiné předchází každému promítanému snímku, mě ještě více navnadil, ba co víc, přednášející se nesoustředil jenom na holá fakta o tvůrcích a zabrousil i do různých interpretací některých prvků snímku. Narozdíl od nočních můr Akiry Kurosawy šlo o snímek daleko starší. Příběh tchyně a snachy ve válkou sužovaném Japonsku v době mocných samurajů tematizuje lidskou zvířeckost a sexuální pud překonávající kromě rozumu i hluboko zakořeněnou tradici náboženské mystiky. Obě hlavní aktérky pro jídlo zabíjí zraněné vojáky obou bojujících stran a prodávají jejich výzbroj překupníkovi. Spravedlnosti bude ale učiněno zadost, když se z války navrátí mladý soused, který svede snachu čekající na manžela. Tchyně, snažící si ji udržet ve své moci, využije strachu z nadpřirozena, aby povídačkami o ďáblech odradila snachu od sexuálních hrátek, a později je sama symbolicky přeměněna v ďábla. Výborně zvládnutý snímek, jak herecky, tak střihově i scénářem.

Prostě a jednoduše, start nemohl být lepší. Zchlazení přišlo hned posléze, a to v podobě Filmových listů, malého deníku, který u příležitosti celé akce každodenně vydává improvizovaná redakce. Docela mě tam totiž uzemnil rozhovor s hlavní tváří celého festivalu, Jiřím Králíkem, kde jsem se dočetl o jeho antipatii vůči jihokorejským filmům, dílu Kim Ki-duka, dnes hodně známého chlapíka, a především záporné postavení vůči geniálnímu snímku OldBoy. Vytýkaje účelové násilí a úchylnost v obou případech, přešel pan Králík pomalu k chvástavému "po deseti minutách poznám, jestli je film dobrý, nebo špatný". Samozřejmě, každý má svůj názor, ale tohle? A od takového milovníka a znalce filmu? Jsem na rozpacích. Stárne nám snad pan Králík?

Nechme chmury za zády a pojďme dál. Ovšem kdyby nás nepředběhly v zatáčce a hned za ní nás zase nepřepadly. Další plátno, na které jsem koukal, mi ukázalo německý majstrštyk Zelená kobra. Nechci se tu o takovém filmu rozepisovat, ale krátce řečeno, bylo to špatné. Špatné po všech stránkách a nezachránil to ani Klaus Kinski v hlavní roli. Alespoň jsem se se zbytkem sálu dobře pobavil u nemístných hlášek, zbytečných scén, nečekaných střihů a až úchylně napsaného scénáře. Dobře, moje blbost, měl jsem jít na jiné promítání. Chladivý půllitr zlatavého moku spláchl pachuť tvorby našich blonďatých sousedů a jako dezert zachutnala hořká mystifikace Ropáci v přeplněném letním kině na Masarykově náměstí. Děti už dávno spaly, když jsem já sledoval páteční večerníček, francouzský film Mikrokosmos aneb hmyzáci útočí, a odebral se taktéž na lože.

Ráno bylo kruté, nicméně jsem se stihnul dostavit na ranní promítání legendárního filmu Sunset Boulvard. Opravdu chutná snídaně v klasickém černobílém provedení, s bravurními dialogy a nápaditým hereckým obsazením s příběhem neúspěšného scenáristy a dávno zhaslé filmové hvězdy mě opět výborně naladila na další doplňování filmového vzdělání, a tak jsem se po obědě vydal na dějiště dalšího promítání. Už ode dveří na mě ale mávali pořadatelé, že je plno. Záhy jsem zjistil, že plno nebylo jen na tomto místě, ale všude, kde zrovna jelo něco zajímavého. Konečně se začíná naplňovat každoroční kotel diváků, fronty na akreditaci pomalu narůstají, stánky s pivem zvyšují tržby a stanové městečko roste jako houby po dešti.

Abych ubil čas, odpočinul si a napsal kus tohohle článku, sednul jsem si do parku a sledoval nakrucování těl dobrovolníků ve workshopu afrických tanců. Profesionální tanečnice a její bubnová kapela postupně roztančili několik desítek lidí, až po postarší dámy. Zajímavé a docela zábavné. No nic, už se budu muset zvednout a chytit místo v sálu, kde se odehraje oficiální zahájení.

Každoroční situace se opakovala. Rozpačitý Jiří Králík, který na veřejnosti moc velký mluvka není, si letos přizval jako uvaděčku hostů Chantal Poullainovou, která se ihned omluvila, že je pitomá, jak neumí česky, a ještě pitomější, že vůbec nevěděla, že nějaká Letní filmová škola existuje. Každopádně podávala hlášky svou francouzskou češtinou, což jim dalo ono kouzlo, aby se všichni přihlížející dobře bavili. Postupné vyvolávání sponzorů a hostů bylo kromě nedýchatelného vzduchu doprovázeno africkými rytmy a někteří vyvolaní dokonce i krátce zatrsali s Chantal. Přeskočme kecy o sponzorech a jak jsou organizátoři všem, kdo jim poskytli peníze, vděční, a pojďme rovnou ke zlatému hřebu večera, animovanému filmu Ryan. Depresivní dílko z hlav kanadských animátorů mne vskutku zaujalo. Prvotní rozpačitost a zmatenost dostala během pár minut správnou formu a v hávu umělecké trojrozměrné animace v kombinaci s klasickou ruční odvyprávěl snímek příběh známého kanadského animátora a jeho legendárních filmů, které ovlivnily celou následující generaci. Po skončení se sál zpola vyprázdnil a já byl mezi těmi utečenci, kterým už ta hodina ve vydýchaném kině stačila.

Nějaká večeře, nějaké to pivko, odpočinek a další kus tohohle textu předcházel noční návštěvě zdejšího klubu Mír, kam se uchýlili "úchylové" z Aera a Světozoru, aby prezentovali filmy, kterých se většina populace vyvaruje jako lejna na chodníku. Samozřejmě jsem při tom nemohl chybět a ve zpožděném programu jsem zhlédl část filmu Červi z pásma Otrlý divák, údajně hnusného hororu o lidožravých červících. Můj zážitek ale byl úplně jinde, než sídlí hnus. Většina sálu se u klišoidních scén řehtala na celé kolo a ti nechápaví prostě odešli. Opravdu, dát na začátek filmu text, který během pár sekund vysvětlí situaci, do které později divák nahlíží hodinu, to chce od filmařů velkou dávku odvahy nebo hlouposti. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli to byl ústupek směrem k cílové skupině diváků nebo směrem ke zbytku světa. To ale nechám posoudit jiné a jdu spát. Zítra mě čeká lehce odpočinkový den, jediný červeně zakroužkovaný film budiž dokument Prokletí od českých tvůrců.