Letní filmová škola v Uherském Hradišti – den čtvrtý

Ani menší úbytek sil způsobený blížícím se krizovým pátým (z deseti) dnem, ani promočené triko nás ale neodradilo v pokračování na naší filmové štaci.

Přes změnu tematického těžiště od nedělního brazilského k pondělnímu poněkud náročnějšímu polskému filmu jsme se hned zkraje dne vydali naprosto mimo jakékoliv velké programové osy a zavítali na jednu z oněch slibovaných přednášek pořádaných Univerzitou Palackého. Vše se konalo v jedné z přednáškových síní místní odnože Univerzity Tomáše Bati (to je ale univerzit). Přednáška na téma „film jako výtvarný obraz“ trvala dvě a půl hodiny a mimo několika středoškolských učitelů přilákala dosti posluchačů, aby se zaplnila půlka sálu. Rozhodně bylo o co stát, ačkoliv místo konání zavánělo návratem do školy vprostřed prázdnin, přednášející doc. Vladimír Suchánek vedl celou přednášku velice zajímavou formou, aby poukázal na několik zajímavých a mnohá důležitá fakta jak pro pilně zapisující učitele odhodlané získat certifikát, tak i pro pouze zvědavé festivalové návštěvníky. Paradoxně v rozporu s názvem se hovořilo i o filmovém zvuku, kterýžto jako protiklad obrazovému vjemu často daleko více ovlivňuje divácké vnímání. Doc. Vladimír Suchánek upozornil na fakt, že i přes propastné rozdíly kultur je lidstvo pořád jeden živočišný druh a všichni vnímáme fyzikální projevy světa stejně. Rozdíly kultur (speciálně se přednáška soustředila na obecnou stratifikaci východ – západ) se pak do filmu promítají pouze jako jiné způsoby práce s oněmi fyzikálními projevy, čímž pak vzniká obrovský rozdíl kinematografií po celém světě.

Z přednášky jsme kvůli její délce prchli několik minut před koncem a šustíce bagetou zabalenou v bakelitu jsme se usadili do nedalekého sálu kina Hvězda. Zde promítaný snímek Mikiho Kaurismäkiho Tigrero: Film, který nikdy nebyl nás nalákal už jenom tím, že se na něm podíleli spolu s Kaurismäkim další dva režiséři, z nichž minimálně jeden musí spustit sirénu v hlavě filmového fanouška. Kaurismäki stál za kamerou, zatímco v tomto jeho polodokumentu účinkuje starý pan režisér Sam Fuller a sekunduje mu Jim Jarmush. Snímek spadá do tematické linie film a stáří, už jenom proto, že je plný vzpomínek – jde o vzpomínkovou cestu vysloužilého režijního pardála Hollywoodu Sama Fullera do amazonského pralesa, na místa, kde si před padesáti léty natočil několik záběrů lokalit vhodných pro jeho připravovaný velkofilm Tigrero. Měla to být podívaná s obsazením tří tehdejších obrovských hvězd Hollywoodu, producenti byli nadšení, Sam Fuller byl nadšený, ale nikdo jim výpravu do Amazonie nechtěl pojistit, projekt tedy padl. Je zajímavé domýšlet se, jakou obrovskou shodou okolností se dostal kotouč 16mm filmu padesát let starých záběrů do rukou původně finského režiséra Kaurismäkiho žijícího v Brazílii a jak on přesvědčil Jima Jarmushe, aby se vydal doprostřed divočiny jenom proto, aby vyzpovídal Sama Fullera. Ale jak se říká, nejzajímavější příběhy píše sám život. Kaurismäki se s diváky po filmu podělil o několik triků, jak takový film zdařile protlačit, mezi něž spadá mimo jiné i prvotní dokončení celého snímku a napsání scénáře až posléze podle finálního výsledku. Producenti a distributoři jsou pak prý přímo omráčení faktem, že někdo natočil film přesně podle scénáře. To je aspoň řemeslník.

Menší koktejlové osvěžení na jednom ze stánků nám dodalo jak chuti, tak hladinky alkoholu v krvi, abychom vydrželi po celou dobu promítání české konzumní komedie Roming sedět na opravdu nepříjemných lavicích na místním zimním stadionu. Roming byl již na NeKultuře recenzován (zde), nicméně naší festivalové delegaci se ho podařilo zhlédnout až zde. I přes všechny technicky, ba i mnohdy herecky vydařené prvky filmu nám ale nakonec zůstala v puse hořká příchuť charakteristická pro filmy, které jsme nemuseli vidět. Romská tematika našemu srdci moc blízká není a už vůbec ne její adorace formou jednoduchého, až lidového humoru. Ihned po startu závěrečných titulků jsme tedy odcházeli trochu se odreagovat k občerstvovacím stánkům, přičemž cestou nám náladu vyspravila dvojice opravdu náhodných a spontánně hrajících muzikantů – návštěvníků festivalu, zatímco jejich plánovaní kolegové od fochu to rozjížděli na kolejním nádvoří.

Cesta k počítači a do postele byla lemována znavenými polehávajícími filmovkáři, ale i skupinami hýřícími energií a nadšením. Těch prvních bylo výrazně více a proplétali se mezi nimi i ti znavení předešlým hýřením. Inu, těžký je život reportéra, který si musí pamatovat, co se dělo předešlou noc.