Letní filmová škola v Uherském Hradišti – druhý dech

Po kratší odmlce a Simpsonech ve filmu jsme zpátky a naše filmové zážitky z Uherského Hradiště pokračují v poklidném proudu pomalu doznívajícího festivalu. Nikdo nás neušlapal, pokud nepočítáme lokomotivu řízenou mašinfírou jménem únava, jež nás převálcovala po dopsání poslední tečky recenze Simpsonů ve filmu. Dárek od přítele spánku – postel se vším všudy – nás ale revitalizovala, abychom se hrdě vrhli do pokračujícího víru celuloidového šílenství.

Ve čtvrtek, šťastný sedmý den festivalu, dorazila do Uherského Hradiště první dáma české kinematografie Věra Chytilová, aby uvedla svůj film Potížistky, další z její nové série ženy sobě, aneb Věra Chytilová á la feminismus. Svou hlavní, avšak o nic lepší roli měla sehrát až v pátek. Ovšem zatím zůstáváme o den zpět a dokonce se vracíme před její příjezd, kdy se konalo menší fotbalové utkání hosté versus domácí, kdy domácí tvořil tým organizačního štábu Letní filmové školy a hosty pak uvaděči a jiní pozvaní lidé. Ze zápasu se nakonec vyklubal boj čilých a svěží mladickou energií překypujících hostů proti téměř starobní únavě strhaných organizátorů. Výsledné skóre 7 ku 10 o tom vypovídá úplně.

Po delší proluce od poslední Aeroúchylárny jsme si nemohli pomoci, abychom se pár minut před čtvrteční půlnocí neúčastnili Brazilského hororu s hrozivým názvem Dnes v noci se vtělím do tvé mrtvoly. Kvůli lákavému popisku v brožurce jsme propásli i Aeronight, kde zrovna probíhala projekce toho lepšího ze soutěže Aerokraťas, ale jak jsme zjistili hned v několika prvních minutách filmu, stálo to za to. Příběh o blasfemickém hrobníkovi s natolik složitým jménem, že se jej neodvážíme sem psát, nevyužívá až na výjimky a zhruba dvacetiminutového výseku filmu klasické hororové prvky, jak jsme na ně zvyklí – lekačky, plíživý strach či explicitní scény zde nejsou až právě na tu jednu výjimku vítány. I přes hlavní zaměření na náboženský strach (snímek měl zřejmě děsit nábožné brazilské diváky neustálým oponováním hlavní postavy jejich, ale i jakémukoliv jinému náboženství) nás film mile překvapil, neboť větší úchylárnu jsme letos na LFŠ neviděli a těžko uvidíme. Onen krátký výsek filmu, v němž autoři použili nejen v té době ultradrahý technicolor, ale i klasické hororové prvky, byl však daleko koncentrovanější a předčil i hrobníkovy morlokovské přerostlé nehty. Epizoda s mrtvými šmátrajícími z hrobů a následné velmi působivě stylizované peklo překonala i kdejakou zombie šílenost. Dlouhá fronta na vrácení sluchátek, která mimo jiné dokázala, že film se nelíbil jenom nám, a výšlap domů nás poslal startem do země snů.

Páteční festivalový program byl do značené míry zasvěcen v předešlý den dorazivší Věře Chytilové. Ta uváděla jak krátký dokument Forman versus Chytilová původně natočený pro zahraniční televizi (u nějž se nám podařilo předminulý rok usnout), tak její poetikou překypující film plný Suchařípova šarmu, Faunovo velmi pozdní odpoledne. Uvaděč Jan Lukeš paní režisérce nahrával na její v poslední době hlavní téma ženské emancipace a boje proti mužům. Pravda, Věra Chytilová už má svá léta za sebou, ale podobná snaha vytěžit z ní to, co každý tak trochu bulvárně očekává, je poněkud nešikovná. Česká první dáma filmu to ale uvaděči briskně vrátila s tím, že tento film přece není o nějakém rozdílu mužů a žen, ale o strachu ze smrti a promarněného života. A měla pravdu, neboť Faunovo velmi pozdní odpoledne je právě tím snímkem, který v plné síle reprezentuje na letošní LFŠ Chytilovou v její nejlepší, stářím, feministickou agitací a podivným přesvědčením neovlivněné formě.

V pátek také do Uherského Hradiště dorazilo několik posledních hostů, mimo jiné i výše postavení političtí představitelé Arménie a Gruzie. Co tu dělali a jak vypadají, nevíme, soustředili jsme se na další filmový program. Štace Věry Chytilové pokračovala jejím posledním ne příliš zdařilým počinem Hezké chvilky bez záruky, který byl promítán dokonce dvakrát za jediný den, jednou v kině Hvězda a podruhé pro nic netušící veřejnost na náměstí, které bylo naprosto překvapivě naplněno na obou stranách plátna ještě i v půlce filmu. Inu, proti gustu žádný dišputát. My jsme vsadili na jistotu, na Kouř. Rytmikál totalitního věku s několika minirolemi sklepáckých veteránů, spoustou podivných, ale chytlavých písniček, ujetým humorem a znečištěným ovzduším samozřejmě nezklamal. Co nás ovšem zklamalo byla nepřítomnost slibovaného Tomáše Vorla, jehož komentář k tomuto filmu bychom si velice rádi poslechli. Nicméně i bez něj v průběhu projekce zaburácel zimním stadionem několikrát nadšený potlesk, za který by se nemusel stydět ani Arnoštek na jeho diskotéce.

Poslední večerní program bylo dilema. Buď jsme mohli zavítat na jakési volné pokračování filmu o blasfemickém hrobaři Sadistický rituál, nebo si v klidu posedět na prezentaci Terryho ponožek v kině Mír. Vzhledem k našemu odporu vůči jehlám, jež se ve filmu plném drog, jak katalog anoncoval Sadistický rituál, vyskytují hojně, jsme nakonec zvolili tu mírnější variantu a i přes to, že nešlo o film, ale pouhou prezentaci plakátové sekce Terryho ponožek, byla to zajímavá podívaná. Sice jsme už některé z plakátů viděli naživo ve foyer Klubu kultury, ale tato projekce nafocených plakátů nám umožnila prohlédnout si jich více než padesát s krátkým komentářem, který nás upozornil na detaily kterých bychom si sami nevšimli. Za doprovodu jazzu z nedaleké kavárny jsme se tedy odebrali na kutě, připravení na poslední den festivalu.