Letní filmová škola – ve středu dění

Úterý nám uteklo, jako by vůbec nebylo. Cože, jaké úterý? Opravdu BYLO, jenom já jsem byl na špatném místě, tedy NE na Filmovce. Prosím za odpuštění a posnažím se to čtenářům vynahradit formou tohohle článku věnovaného výhradně jedinému dnu, neboť jsem poté LFŠ musel již opustit nadobro a opět se zařadit do zaběhnutého shonu velkoměsta.

Ještě než se do toho pustím, mám na srdci jednu zajímavost z úterý, což je návštěva LFŠ ruským skladatelem filmové hudby Eduardem Artěmjevem, jehož skladby můžeme slyšet například v dílech A. A. Tarkovského nebo Nikity Michalkova. Na internetu a v různých tištěných médiích se o něm můžete dozvědět spoustu faktů z oblasti jeho biografie, ale jen naživo se přesvědčíte, že je to velmi sympatický chlapík, zvláštní svou klidnou a harmonickou aurou, která se odráží i v jeho dílech, jak si můžeme všimnout převážně u práce právě pro Andreje Arsenjeviče. S potěšením se prý v úterý rozhovořil o svých začátcích, o vztahu mezi režií a hudebním skladatelem a s úsměvem odpovídal na všetečné otázky zvědavých posluchačů. Jistým překvapením pro mne jako pro vyznavače Tarkovského díla byla informace, že legendární Stalker byl natočen vlastně dvakrát s dvojím hudebním podtextem a realizován byl až osmnáctý scénář. Vzrušení v obecenstvu způsobilo i doznání Mistra k vyznávání hinduistické filozofie. Zvláštní patron.

Po debatě se dramaturgie LFŠ rozhodla zařadit snímek Zrcadlo A. A. Tarkovského, na kterém Artěmjev spolupracoval.

Teď ale zpět k dnu šestému, střednímu, středečnímu. Moravané jsou patrioti, co si budeme povídat, proto pořadatelé do programu zařadili více než hodinové pásmo studentských filmů z dílny posluchačů prvního a druhého ročníku Fakulty multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Jednalo se o celkem patnáct dílek zahrnujících například premiéru pohádkového maratonu Na prdel se nesahá, kde docela vtipnou formou autoři vyjádřili českou povahu příběhem čtyřprocentního prince a panoše na cestě za hledáním země, kde pečená holoubata sama létají do pusy. Cestou oba lžou a kradou, aby dosáhli své fatamorgány, ale i přes nahnuté zdraví Jeníčka a Mařenky, které oba zmlátili kvůli perníku, jí nedosáhnou. Nu což, život jde dál, i pro takové lidi. Do pásma bylo zařazeno několik hudebních videoklipů (např. skupiny TRABAND), seminárních prací na dané téma (příprava čaje), dokumentů a reklam. Vcelku podařené práce, mně se obzvlášť zalíbily ty animované a v člověku svitla naděje, že bude česká kinematografie opět v rukou umělců.

Pěkně svižný a chutný start. Snídaně byla dobrá, ale oběd už trochu zapáchal, není divu, uvařili ho už v roce 1930. Jako jeden z mála skutečně archivních kousků byl českému publiku představen snímek A. P. Dovženka Země – němý film z třicátých let pokoušející se zachytit podstatu ukrajinského venkova, kde se snoubí tři média – láska, smrt a neskutečná moc přírody jakožto stvořitelky a dárkyně života. Film byl vládou SSSR tvrdě cenzurován, proto z něj byly vypuštěny scény jako močení mužiků na traktor nebo bouřlivá oslava pohřbu jakožto myšlenky na opětovné vzkříšení něčeho nového. V loňském roce oslnil většinu diváků živý koncert elektronického gothic rocku doprovázející profláknutý snímek Upír z Nosferatu a letos se pořadatelé pokusili tento úspěch zopakovat, když na promítání Dovženkovy Země válel na klavír Jáchym Topol (ne ten spisovatel). Bohužel ale ani toto nepomohlo, abych se já jako divák necítil poněkud upozaděn a nechápavě kroutil hlavou nad scénou pochodu mužiků, která mohla být cokoliv od demonstrace po pohřeb.

Chladnější vzduch v podvečer mě vysvobodil z éry němého ruského filmu, abych zavítal na plánovanou diskuzi s Václavem Havlem, jedním z hlavních letošních hostů LFŠ. Ale někdo nahoře asi nechtěl, a tak jsem Vaška mohl vidět jenom na plátně při exkluzivním rozhovoru výhradně pro LFŠ, kde se bývalý disident, prezident a umělec v jedné osobě vyjadřoval o programu letošní LFŠ. Namísto plánované diskuze pustil promítač dokument o hereckém manšaftu divadla Na zábradlí, který ilustroval úspěch českého divadelnictví v druhé půli let šedesátých. Aby pak program byl úplně politicky korektní, vrhnul se na diváky další dokument s politicko-revolučním podtextem o listopadu 1989. A namísto dezertu byl podáván trajler na připravovaný snímek na motivy knihy Václava Havla, Občan V. H., který nás čeká příští rok.

Společně s tmou přichází vysvobození a drobná pachuť v ústech. Co mi to tu tak nechutná? Že by to bylo mou ignorací afrických filmů na festivalu, který je na ně zaměřený? Může být, tak to zkusím napravit. Pokus o ozdravnou kúru v podobě snímku Watani od režiséra Meda Honda ale moc nevyšel. Nevědomost je sladká, heslo, kterého se drží spousta aktivistů a intelektuálů v důchodovém věku, asi moc dobře vědí proč. Tenhle film nastiňuje situaci barevných přistěhovalců ve Francii, která je více než zoufalá, jak nám už loni ukázaly velké nepokoje ve francouzské metropoli. Téma je to nosné, ale značně depkovaté, pokud trpíte příliš velkým sociálním cítěním, tak raději strčte hlavu do písku, protože s tímhle moc neuděláte a jenom se zbytečně rozčílíte.

Původní plán na poslední středeční posezení v kině byl cenou z německého Berlinale ověnčený snímek Grbavica. Samozřejmě jsem zaváhal, protože další film o bezmoci by mě asi odrovnal, ale hlavou mi bleskla základní životní poučka, kdo zaváhá, nežere. A udělal jsem dobře, že mé váhání netrvalo moc dlouho. Od prvních dnů LFŠ přibylo značné množství lidí, což se kromě řad na akreditaci a u pivních stánků projevuje hlavně přeplněním kapacity sálů, a tak jsem hbitě rozbil základní tábor ve frontě a pomalu se posunoval s celou kolonou, abych si toho poválečného hnusu, který film prezentuje, užil z plna hrdla. Bosenský film mladé autorky se potkal s nesouhlasem tamní vlády. Snímek vypráví příběh ženy znásilněné srbskými bachaři a její dcery, která si až do okamžiku, kdy si vynutí po matce pravdu, myslí, že její otec je šahíd, tedy válečný hrdina. Grbavica je tedy realistickým připomenutím násilí, kterému byly za války vystaveny bosenské ženy. Přesto však není jen bolestným zobrazením minulosti, ale i zprostředkovanou nadějí na lepší zítřky. Hudba ve filmu má značnou symboliku. V intimních až melancholických scénách zní národní hrdinské písně, naproti tomu prostředí baru je dotvářeno tzv. turbofolkovou subkulturou, nejpopulárnějším hudebním směrem válečné Jugoslávie. Udělení Zlatého medvěda na Berlinále pomohlo autorce rozpoutat ve své rodné zemi debatu zabývající se právě tímto tématem. Kupodivu nebyl snímek pro mužského diváka natolik depresivní, ale myslím, že dané téma bylo daleko lépe zužitkováno v postarším filmu Válečníci, který taktéž tematizoval Jugoslávskou válku a dokázal z něj vytřískat mnohem sugestivnější zážitek.

Mírná pachuť v ústech zůstala, tak jsem ji spláchnul pivem a odebral se do kutlochu, abych splácal tenhle text. Možná je můj náhled poněkud jednostranně filmově zaměřený, proto bych chtěl zmínit, že není v možnostech jednoho člověka, aby absorboval vše, co LFŠ nabízí. Pro aktivnější lidi, než jsem já, byla dnes spousta workshopů a doprovodných koncertů. Rozhodně by stálo za úvahu vyslat z každého plátku, který se o této akci rozhodne informovat, alespoň tři osoby, z nichž si každá vybere jinou linii z programové nabídky. Ale nebudu rozumovat a konečně to zabalím, protože za pár hodin opět startuju a musím trochu dobít baterky.

.:Předchozí díl:.