Letní filmová škola – zpožděný rychlík s pokračováním
Po delší odmlce způsobené třemi sty kilometry mezi Prahou a Hradištěm, pracovní povinností a šéfem se opět hlásím s postřehy z Letní filmové školy. Bohužel trošku opožděnými, ale nejen filmem je člověk živ. Světla, kamera, akce…
Abych předem nakopnul všechny pravidelné čtenáře tohohle seriálu, tak na sebe zrovna prásknu, že ani červený kroužek v nedělním programu kolem českého dokumentu z Afriky, Prokletí, mi nepomohl a tento údajný skvost jsem propásl, nikoliv na pastvině, ale v teple domova u vydatného oběda. Moc se omlouvám všem, kteří čekali mé dojmy. Na druhou stranu jsem se poté bavil s účastníky onoho promítání a ti vypadali jako přejetí parním válcem, obzvláště pak ženská část publika, na niž deprese z vyhnaných dětí, údajně posedlých ďáblem, zapůsobila nejvíce.
Dobře, dost Vyhnaných. Snímek, který jsem už stihnul, Třetí muž, mě zprvu nalákal na jméno Orson Welles v rejstříku hereckých obsazení a anoncovaná podobnost s filmy noir. Promítací sál nebyl ani náhodou plný a naštěstí ani prázdný, což vzhledem k venkovním teplotám jenom dopomohlo k optimálnímu klimatu á la Filmovka skleník v menším podání. Úvod tentokrát trochu postrádal smysluplnost, jelikož přednášející pouze opakoval to, co je uvedeno v letošní brožuře. Každopádně mě upoutalo rčení "je to trochu JINÝ válečný film". A opravdu tomu tak je. Jde o snímek anglické provenience z těsně poválečného období. To zaručuje dvě věci, nejde o hrdinskou cestu plnou stoprocentních klaďasů a stoprocentních, německy hovořících záporáků a film je historicky i politicky korektní. Ke cti autorům snímku budiž i to, že ukazují osvobozenecké jednotky na konci války s veškerou jejich silou a třpytem, ale i s jejich špínou, problémy a byrokracií všech světových armád nacpaných v jediném městě. Příběh se totiž odehrává ve Vídni, která je toho času rozdělena na několik zón, přidělených jednotlivým osvoboditelům. Angličané, Američané, Rusové, všichni se tísní v malých hranicích a vojenská policie se snaží vyšetřovat v omezeném prostoru zločiny, aniž by zasahovala do cizího rajónu. Do toho přijede naprosto švorcový spisovatel levné literatury, aby pátral po svém nedávno zesnulém příteli, o kterém později zjistí, že kvůli kšeftu s léky nepřímo zavraždil desítky nevinných dětí. Tato řádně detektivní omáčka je vykreslena výbornou černobílou kamerou a naprosto špičkovou prací se světlem a stínem. Scéna, kdy buclatý obličej Orsona Wellese zmizí malým zakloněním do tmy, je jedna z nejlepších a překonává ji až finální honička ve vídeňských stokách s akčním střihem a chytlavým hudebním podbarvením.
Aaa, sluníčko se už schovalo za vyšší budovy a mírně se ochladilo. Cestou z Reduty jdu proti silnému proudu nedočkavců bez akreditace, kteří vždycky zaberou na náměstí místo těm, kteří si za to poctivě zaplatili. Tentokrát mě to moc nebere, protože mířím na klub Mír, kde se plánuju s chutí zakousnout do dalšího koláče zvaného Aero night, v pořadí už druhé seance u filmů distribuovaných kiny Aero a Světozor. Tentokrát jde pro změnu o dva dokumenty. Oba uvádí jeden z pilotů Aera a sama autorka, Erika Hníková. Jde o jednu z viditelných autorek české nezávislé dokumentaristiky, už jen proto, že nestuduje něco mimo náš dosah, ale jen to, v čem sami žijeme, viz její snímek Ženy pro měny.
Krátký studentský dokument, který byl promítnut první, se ukázal jako příprava právě na její zatím nejznámější film. Celé publikum se u epizod ze života vesnické topmodelky v teplákách málem potrhalo smíchy. Obzvlášť, když chudák naivní holka přesvědčovala přes telefon modelingovou agenturu, že její sestra je topmodelka a že ona si zapomněla své booky v Paříži. Obdobně je tomu pak při sondách do soukromého života, kdy asi čtrnáctiletá holka vykládá o tom, že se každý den ráno několik minut směje, aby byla krásnější, jak cvičí, a později její reakce na toho jediného vyvoleného muže, Vencu s dlouhými vlasy. Inu, kdo nežil na vesnici, nemůže tuto výpověď o dospívání dívky v rámci malé komunity neinformovaných občanů docenit.
Ve stejném duchu se pak nesl i druhý dokument, Sejdeme se v Eurocampu, pojednávající o pomalém rozkladu vesnice, kde existují tři vzájemně znesvářené spolky, (Sokolové, myslivci a hasiči) neschopné se vzájemně mezi sebou domluvit kvůli absenci hospody ve vsi. Všechno pak kulminuje skrze starostu, který za evropské peníze nechal vybudovat tři kilometry za vsí nóbl kemp Europark, aniž ho vůbec zajímalo, že to není podnik pro jeho občany a že jeho občané mu kvůli absenci sociálního života pomalu zmírají. Věru, nasmál jsem se dost i v tomto případě. Ne, že by účinkující byli natolik směšní, zábavná byla jejich situace, která je natolik podobná situaci v mnoha jiných českých a moravských vesnicích. Každopádně musím Erice Hníkové poděkovat za přenesení této kroniky českého vesničanství na plátno, za to, že konečně někdo nastavil zrcadlo tak, aby viděli jak měšťáci, tak vesničané, že ne jenom v parlamentu máme kocourkov.
Ale nebudu sem teď tahat politiku a skočím rovnýma nohama k půllitru a krátkému oddechu, pak delšímu oddechu a nakonec tvrdému spánku, abych se probudil do pondělního prosluněného rána a ještě jednou se omluvil čtenářům za to, že jediným mým pondělním programem budiž debata na téma filmového pirátství, která se konala v malém sále Reduty za přítomnosti asi dvaceti diváků a hyperaktivní zástupkyně české protipirátské ligy. A co jsem se tam dověděl? Jako autor samé dobré věci a jako divák samá negativa. Legislativa je složitá věc a určitě mi ji nezjednoduší hodinová přednáška od fundovaného právníka, ať se snaží sebevíc. Co jsem postřehl z dialogu mezi publikem a přednášejícím budiž hlavně definice veřejné projekce a projekce neveřejné. To první je totiž definováno záporně skrze definici projekce neveřejné, tudíž že promítáním vaší legální kopie jakéhokoliv filmu kamarádům (nerodinným příslušníkům) porušujete zákon a může vás stihnout sazba až pěti let vězení. Není to vtipné? Jestli za tohle někoho zavřou, tak jedině kvůli tomu, že by ten kamarád byl udavač, který si nevšiml, že jeho zlatý věk skončil před sedmnácti lety. Mám pocit, že vytvářením takových zákonů se jenom vyrábí pořád více a více latí do plotu, který má zabránit záplavě, která stejně přijde a zase odejde, přesně jak je to zapsáno v koloběhu všech věcí. Ale tenhle uzel určitě sám nerozseknu a proto ho raději nechám být.
Dál mě už čekala jen úmorná cesta po kamióny lemované dálnici a šíleně rozpálená Praha, pracovní proces a stres. V dalších dnech bohužel vynechávám úterní program, ale s příslibem dobrého počtení se můžete těšit na postřehy ze středeční přehlídky filmů jako je Grbavica a další zajímavé dění z Uherského Hradiště.
.:Předchozí díl::Další díl:.