Mezinárodní festival studentských filmů Písek 2006 (3. den)

Zmizení poroty lze vysvětlit pouze dvěma rozumnými způsoby. Buď ji publikum příliš rušilo, a tak si zhlédla zbytek filmů potají v noci, nebo ji unesli mimozemšťani. Osobně se přikláníme k verzi první, neboť chování účastníků v sále kina Portyč dnes dosáhlo svého vrcholu. Dveře se při promítání netrhly, neboť černé kartičky (pořadatelé) neustále vybíhaly zvedat své zvonící mobily a opět se vracely, aby jim náhodou někdo nezavolal do předsálí, kde jejich krásné polyfonní melodie nikdo neuslyší.

S černými kartičkami byl vůbec po celou dobu trvání festivalu problém. Vesměs mladí studenti přímo sršeli ochotou a cítili se natolik důležitou součástí organizace, že si svůj vlastní festival svým chováním značně sabotovali. U vchodů posedávali znuděně a pramálo jim sešlo na tom, zda je vstupující člověk akreditován, či nikoliv – ano, tušíte správně, oba malí výrostci vtrhli dnes opět do sálu a organizátoři se na nich rozhodli vyzkoušet metodu ignorace, přičemž doufali, že se děcka unudí dříve, než naštvou všechny diváky.

Když jsme ve čtvrtek dorazili do Písku, taxík z autobusového nádraží do kina Portyč vyšel na 70,- Kč (reklama hlásala, že po městě prý jezdí za padesát, a Písek jsme přitom neopustili). V akreditačním centru nám tehdy sdělili, že došlo k nějaké chybě, sice jsou domluvené taxíky, které budou účastníky (a tisk především) vozit po městě za padesát, ovšem taxislužba jim zapomněla dodat vizitky, ať se přeptáme později. Přeptali jsme se tedy dnes a přeochotná slečna (jiná než posledně) nám vesele sdělila, že číslo již mají, ale jestli chceme jet na autobusové nádraží, že zná jiný taxíky a že prý jsou lepší. A také že ano, z kina Portyč na nádraží za 80,- Kč (z města jsme opět nevyjeli). Mnohokrát děkujeme.

Další zajímavou věcí, které jsme si všimli již dříve, ale dnes vyšlo najevo, že se nejedná o dočasný stav, byla absolutní nepřítomnost návštěvníků. Písečtí jako by netušili, že se v jejich městě něco děje. Tisk zdá se dorazil až na slavnostní večer a vyhlášení výsledků soutěže. Všechny sály, všechny akce, všechna restaurační zařízení se hemžily černými visačkami. Sem tam bylo možné zahlédnout oranžové (jak jsme si vydedukovali, to byl určitý druh návštěvníků, či hostů – žádný z dotázaných pořadatelů nám nebyl schopen barevné označení potvrdit) a bílé, tedy presskarty, byly naprostou vzácností. A v ulicích? Nic. Pár osamělých plakátů a pravidelná ranní open air projekce pro děti. Nic víc. Několik dotázaných návštěvníků festivalu se s námi shodlo, že mediální humbuk, který se kolem celé věci děje, jako by byl pouhou fámou, neboť pokud jste opustili potemnělé promítací místnosti a vydali se nasát festivalovou atmosféru do ulic, mohli jste čichat sebevíc, ale oslava studentského filmu nikde. Žádné veselé dětské obrázky promítaček a filmových negativů na chodnících, žádný hlouček nadějných režisérů s kamerou – to vše jako by se odbylo již vpředvečer zahájení, kdy písecké náměstí na chvíli ožilo ryčnou hudbou a kejklíři všeho druhu. Ale festival samotný se odehrával pouze ve stinných koutech a nevystrkoval nos, aby ho přes něj náhodou někdo nepraštil. Jen všudypřítomné černé cedulky opustily své posty a snažily se návštěvníkům co nejvíc znemožnit účast na kterékoliv akci. Celkově budila situace spíše dojem, že studenti si festival uspořádali sami pro sebe a ostatní uchazeči měli původně spořádaně zůstat v ulicích, aby se umělcům nepletli pod nohama.

Nebudete se proto jistě divit, že třetí den jsme již nevydrželi a po skončení posledního bloku soutěžních snímků vyrazili domů, aniž bychom se starali o nějaké slavnostní zakončení, natož pak o výsledek klání, který se stejně dobře dozvíme z médií, jejichž vychytralí novináři dorazili teprve na tuto velkolepou událost, kde se to cedulkami bude zas jen černit. Dokonce jsme si všimli zajímavého jevu, že někteří z organizátorů počali nosit i několikero různobarevných visaček (oranžové nevyjímaje), snad aby nově příchozí novináře trochu zmátli a vytvořili iluzi masové návštěvnosti.

Ale abychom jen nehanili neslavné dovršení celé akce, mohli bychom snad alespoň pochválit poslední vlnu soutěžních snímků, které sice neslevily na depresivitě včerejška (tematická nevyrovnanost dramaturgie nás také značně zaskočila), ale rozhodně se kvalitou vyrovnaly všem předešlým.

Dnes u nás jednoznačně vyhrály filmy animované. V burtonovském stylu kreslené dílko Der Verrűckte, das Herz und das Auge německých režisérů Annette Jung a Gregora Dashubera převyprávělo klasický příběh E. A. Poea "The Tell-Tale Heart", a to velmi vtipně a depresivně zároveň. Slovenské Nazdravíčko! (režie: Ivana Zajacová a Jozef Mital) se s pomocí loutek vyjádřilo k tématu mužské deprese ze zlé ženy a dvou čertů, a to klasickou cestou pohádky ne nepodobné příběhům z Fimfára. Český režisér Michal Kubíček si zasoutěžil s filmem Dr. Psycho, což bylo skutečně loutkové psycho, příběh o šíleném doktorovi, který si vyrábí ženu, to vše ve velmi industriálním vizuálním pojetí, které balancovalo někde mezi japonským anime Ghost In the Shell a klasickým americkým hororem Vetřelec.

Největším překvapením pro nás byl hraný film Malý svět režiséra Vítka Karase, což je náš chebský rodák a do nějž bychom něco takového nikdy neřekli. Film si vzal na mušku situaci muže lapeného v samotě apokalyptického světa, kde řádí obávaní "oni". Chytrou kombinací hororových prvků, stísněných prostor a podmanivé hry světla a stínu zdevastované školy vytvořil ve velmi krátké metráži portrét zoufalství i naděje a zároveň obraz světa, z nějž nevidíme zhola nic, ovšem živě si jej dokážeme představit. Hlavní role se zhostil Vladimír Dlouhý a v opuštěných školních chodbách i v podzemním labyrintu rezavých trubek rozehrál dokonalý part beze slov, leč s maximální výmluvností.

Oproti tomu ostatní hrané filmy dnes poněkud pokulhávaly a nejeden nám připravil zklamání ve formě velmi patrné nehotovosti svého tvůrce. Za všechny můžeme jmenovat například dílko Poštovní služba (Dominik Táborský (ČR)), které se kromě velmi špatných dialogů a triviálního děje mohlo pochlubit také totálně průhlednou a značně nepromyšlenou pointou. Na přehnanost a vševysvětlující ukecanost chabého scénáře nestačil ani talent zdatných a zkušených herců, kteří tak ve svých rolích působili jako naprostá amatérská polena. Tvůrcům bezesporu nechybí talent, ovšem v tomto případě se diamant musí ještě hodně brousit.

Jak se zdá, opět jsme začali kritizovat. Ani vzpomínka na povedená studentská díla dneška nás nedokázala vymanit z pocitu promeškaného dne, který jsme mohli strávit například sportem, namísto vysedávání v kině plném bezohledných lidí, kteří se starají jen o své mobily. Nevím jak vy, ale my ty své v kině prostě vypínáme.

A shrnutí závěrem? Začalo to pěkně, ale již druhý den organizace zapomněla, že vlastně pořádá festival. A my se jen nechápavě ptáme, proč se to stalo, když výsledek mohl přeci být tak krásnou ukázkou schopnosti českých ručiček uspořádat důstojnou poctu nadějným mladým filmařům.