Otrlí diváci jdou do nebe!
I v sedmi letech se dá radikálně dospět: rozhodně ovšem nehovoříme o nebohých juniorech, kteří v převážně totalitních režimech musí úlohu živitele rodiny přebírat po svých předčasně zemřelých rodičích, ani o mladičkých reprezentantech starobylých aristokratických rodů, nucených ve jménu tradice vykonati v podstatě totéž: řeč tedy pochopitelně není o živém roběti, ale o filmovém Festivalu otrlého diváka.
Biograf Aero poskytnutím přívětivých prostor opět suverénně potvrdil svou pověst stánku, jenž se vyplatí soustavně navštěvovat, produkční a dramaturgický tým festivalu pak poskládal jeden z dosud kvalitativně nejvyrovnanějších ročníků. Z podniku původně recesistického charakteru se za léta existence překvapivě vyloupla první sofistikovaná a důmyslně strukturovaná pravidelná přehlídka žánrového filmu v našich končinách, která ve své programové nadílce pravidelně lačným mlsalům předkládá jak ověřená ikonická díla filmové historie, tak nové výkvěty na minovém poli extrémní kinematografie.
Letošní ročník se nesl ve znamení veselých laskomin z filipínské filmové fastfood kuchyně, odkrytí některých pozapomenutých zákoutí australského žánrového filmu a především pak v pevném objetí silných žen. Ženy jsou jistě intenzivním magnetem pro každého správného otrlce či otrlčici, a tak není divu, že pikantní lukulské hody, sestávající ze šťavnatých chodů s lákavými názvy Lovná zvěř, Holky s mačetami či Kurevská nakládačka byly hojně navštíveny a nadšeně aplaudovány.
Značně ovšem překvapila obří dámská invaze na tradiční sobotně noční porno-dvojblok, letos reprezentovaný snímky Podle hvizdu poznáš pizdu (Le sexe qui parle, režie: Claude Mulot, Francie 1975, s vděčným motivem mluvící vulvy, tedy přímým předchůdcem v jistých kruzích přece jen proslulejší knihy – posléze dramatu, u nás známého pod titulem Monology vagíny) a poloamatérské obskurnosti Hardgore (režie: Michael Hugo USA, 1974), obojí pak s bonusem v podobě brilantního (a samozřejmě genderově vyrovnaného) simultánního překladu (vivat Samanta Bifidus!). Drtivá většina nejen ženského publika zkrátka s radostí vysosává jen specifická (a často spíše decentnější) zákoutí otrlého spektra, jen skuteční matadoři a žaludeční skálopevníci vychutnají vše.
Osobně se tímto doznávám, že z opětovného setkání s Vanillou Icem jsem vycouval i já, značně přitom vyděšen řadou šetřivých dobrodruhů, kteří pod vidinou drinků zdarma dorazili v žánrově spřízněných kostýmech. (Brandone Walshi, ty se prosím nevracej. Nikdy!) S podobně drtivou razancí ovšem zaútočil i jeden z vrcholů přehlídky, snímek Srbski film, režiséra Srdjana Spasojeviče, který by rozhodně slušel naší distribuci (třeba místo Twilight!). Balkánská variace na téma snuff je totiž nekompromisním a audiovizuálně vytříbeným kopancem do divákových slabin, jemuž je druhdy oslavovaných Shumacherových 8 milimetrů jen hrbatou, kulhající a navíc napůl stařecky dementní sestrou.
Letošní nedělní otrleslepecká pochoutka v podobě indonésko-filipínské „trashkařice“ Nebezpečná svůdnice (Dangerous Seductress, 1992) spolu s následným digestivem přehlídky, proslulým slasheřím praotcem Černé Vánoce (Black Christmas, Kanada 1974), pak s naprostou definitivou zpečetily konečný verdikt sedmého otrlého hodokvasu, jenž protentokrát nemůže nebýt stoprocentní. Nadšený zvířecí bukot a prales pochvalných gest si totiž rovněž zaslouží i technická podpora festivalu, jež většinu snímků dodala v prvotřídních kopiích. Decentní výhrady směřující kupříkladu k neexistenci permanentních vstupenek či k diskutabilní povrchnosti přednášky Richarda Novella pak představují jen takřka neznatelné jizvy na těle dokonalého Frankensteinova monstra, jež by tentokrát mohlo vyhrát Superstar či Miss. Nebo Stardance. Jak je libo!
Otrlcova hitparáda aneb několik tipů pro letošní absentéry: dožeňte vzdělání a hned!
- Srbský film (Srpski film, režie: Srdjan Spasojevič, Srbsko, 2010) – Cesta do hlubin pornohercovy duše a mnohem dál – pozor, naprosto nevhodné pro novorozeňata, děti a matky čerstvě budoucí i šestinedělní.
- Hodinářova cesta korálovým mořem (režie: Tomáš Svoboda, ČSSR, 1979) Velmi vysoko položená Laďka (Kozderková – a se sekyrou k tomu)! Zapomenutá filmová anarchie – doporučeno promítat po nedělním rodinném návratu z (černé) mše.
- Plivu na Tvůj hrob (I Spit On Your Grave, USA, 1978) – naprostá povinnost pro všechny naivky trpící fixní ideou intenzivní inspirativnosti amerického venkova.
Speciální tip: Live show tetovacího a piercingového salonu Hell.cz : Konečně pořádná (pro)píchačka!
