Strana 9 - film-hlavní

Druhá půle července nám jako každý rok přináší druhou největší filmovou událost českých luhů a hájů. Po Karlových Varech s promenádou slavných hvězd a českými premiérami festivalových filmů tu máme naši oblíbenou a silně neformální Letní filmovou školu. O čem to letos je a jak to tam vypadá?

Jako poslední článek o letošním filmovém festivalu v Karlových Varech přínáší deník NeKultura.cz závěrečný seznam cen, které posbíraly jednotlivé snímky v několika soutěžních sekcích. K tomuto seznamu také připojujeme pro zajímavost i složení porot v jednotlivých soutěžních sekcích. Na závěr už nezbývá než pripomenout čtenářům deníku NeKultura.cz Ozvěny filmového festivalu v Karlových Varech, kde mohou zhlédnout řadu snímků, které byly na festivalu promítány. Za rok budeme s jistotou i na dalším, tentokráte již 43. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Můžete se tedy opět těšit na podrobné info na našich stránkách.

Filmový festival je za námi a mně nezbývá, než s nostalgií popsat poslední den, kdy vám při chůzi lítají pod nohama zahozené hlasovací letáky, ze zdí trčí torza potrhaných plakátů, v lázních se opět rozléhají tóny houslí pro zdejší turisty, nikoliv kytary a bicí známých českých kapel, které zpestřily celý letošní program, a hlavní most k Thermalu už je trojnásobně širší, protože zmizel „haluškový“ stan, stejně jako většina z diváků.

Za sebou máme předposlední den filmového festivalu a já snad poprvé za tři roky necítím lítost, že je už všechno skoro za námi. Nevím, zda je to tím, že do tohoto filmového svátku vstoupila i nutnost pracovat, tedy psát články a vyhledávat informace. I přes podle mého názoru mírně sestupnou kvalitu festivalu jsme si ale dnešní den opravdu užili. Díky filmům, díky počasí i příjemným lidem, které jsme potkali.

Oproti včerejšímu nudnému dni jsme toho dnes stihli opravdu hodně. Využili jsme dvou nových výsad novinářů – přístup na tiskové konference (tentokráte k Vratným lahvím) a do Video roomu na snímky, které jsme nestihli v minulých dnech. Celé vyznění festivalu ale začíná být čím dál tím ponuřejší. V katalogu je opravdu obtížné najít snímek, který by u svého popisku neměl slova „existenciální“ či „naturalismus“. Sartre nebo Camus by zatleskali, optimismus se dnes prostě nenosí. Že by to byl jeden z aspektů, díky kterému by si Vratné lahve mohly proklestit cestu až ke Křišťálovému glóbu?

Zrovna jsme se procházeli lesem, obklopujícím Karlovy Vary, když začal zničehonic hořet. Utíkali jsme, co nám nohy stačily, mobilní telefony jsme jako na potvoru nechali na privátě, a tak jsme nemohli zavolat hasiče. Plameny se hnaly na celé město a už to vypadalo, že bude navždy po filmovém festivalu, když jsem se probudil a zjistil, že jsem zaspal hned dva snímky najednou. Zavrtal jsem se ještě více do peřin a přál si, aby i tohle byl sen, ale bohužel… Stalo se.

Na pátý den KVIFF jsem se opravdu těšil, jelikož jsem v rukou třímal lístky čtyř slibně vypadajících snímků. To jsem ale ještě nevěděl, že jeden z nich je naprostý propadák a druhý z nich nestihnu, protože mě zbrzdí lahvinka bílého vína. I to ale k festivalu patří, buď potkáváte známé, čučíte na jeden film za druhým, spíte nebo ukájíte rychle své základní fyzické potřeby, které vám zbytečně kradou drahocenný čas.