Český lev 2007
15. udělování Českých lvů proběhlo – sice v novém kabátě, jak se jeho tvůrci dušovali, ale v podstatě zůstalo všechno při starém. Prvního března se v Hlavním sále pražské Lucerny udělovaly české filmové ceny a výsledky nebyly nijak zvlášť překvapivé. V první řadě situaci zcela opanovali Svěrákovi, jejichž obliba v Čechách nezná mezí, a divácky nejúspěšnějším českým filmem roku 2007 se zcela nevyhnutelně musely stát Vratné lahve.
Filmová a televizní akademie si myslela totéž co publikum (nejen že byly Vratné lahve nejnavštěvovanější český film, ale v českých kinech nejnavštěvovanější film vůbec!) a odměnila Zdeňka cenou za nejlepší scénář a Jana nejlepší režií. Ten triumfoval i v další hlavní kategorii, protože vítězný snímek vznikl v jeho produkci. Jde o Tajnosti režisérky a scenáristky Alice Nellis, který zaslouženě získal Českého lva pro nejlepší český film roku 2007. Ocenění ve své kategorii získal i jeho kameraman Ramunas Greičius.
Jiný tažný kůň domácích kin, Jan Hřebejk, odešel protentokrát s prázdnou, přičemž Medvídek neproměnil svou jedinou nominaci. Gympl Tomáše Vorla zase naopak jedinou nominaci – Zuzany Bydžovské za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli – získal. Co se týče ostatních hereckých kategorií, v mužských vyhráli představitelé Václava – Ivan Trojan (jak někdo vtipně poznamenal – Trojan hraje blbce, Trojan dostane Českého lva…) a Jan Budař. Na české poměry výjimečný filmařský počin …a bude hůř (5 nominací) potěšil jenom střihače Jiřího Brožeka, pro kterého to bylo už posedmé, což je vůbec nejvyšší dosažený počet Lvů na jednoho člověka. Výtvarným počinem roku se pak stala dlouholetá práce Jana Baleje na filmu Jedné noci v jednom městě. Co mně osobně zamrzelo, byla absence ocenění dvojice Vejdělek – Epstein, která v loňském roce vstoupila na plátna kin hned dvěma mimořádnými díly (Roming a Václav), jež možná nebyla dokonalá, ale na české poměry se vyznačovala velice svěžím a neotřelým scenáristickým i režijním pojetím.
Z 18 českých filmů se do nominace dostala půlka, přičemž značně problematický byl především status Edith Piaf, u které prý dvacetiprocentní producentská účast Čech oprávnila vstup do soutěže. Možná by se nad tím nikdo tolik nepohoršoval, nebýt toho, že právě Edith sebrala 3 ceny za všechny své nominace – za hlavní ženský herecký výkon, za hudbu a zvuk. Nikdo netvrdí, že nezaslouženě, ale kupříkladu hudba tak šla na úkor skvělých Jana P. Muchowa (Václav) a Buty + Nina Simone (Tajnosti). Pořád jsem z toho měl jaksi pocit, že se tím Český lev snaží nabýt dojmu světovosti, že to umožní přivítat na pódiu několik cizinců a alespoň říct, že Marion Coutillard se zúčastnit nemohla, protože právě točí s Johnnym Deppem. Podobně nepřišel ani vytoužený párek Glen Hansard s Markétou Irglovou, kteří by po zisku Oscara (byť taky problematickém, protože Falling Slowly nezazněla ve Once poprvé) prestiž vytáhli ještě o hodný kousek a zaměřili na sebe pozornost světa.
I přes takové aspirace proběhl večer v uvolněném a takřka domácím ovzduší. V mnoha reakcích, které v nejbližších dnech následovaly, zněly tradiční chvály na Jaroslava Duška a celková spokojenost s dosaženými výsledky, ale také se ozvaly hlasy útočící proti trapnosti průběhu slavnostního večera, kde nic nefungovalo tak, jak má. Z mého pohledu je právě to plusem akce, kde možná za kulisami zuří stres, ale kde to – zejména díky tolik opěvovanému Duškovi – působí, že i když se něco zkazí, nikdo si z toho nic nedělá, vždyť jsme taky jenom lidé a nebudeme tu kvůli malichernostem vyšilovat. Z toho pak plyne celkový dojem, že v českém filmu jsou všichni jedna velká rodina a ceny si navzájem nezávidí, ale přejí. Směřovat k tomu má i odevzdávání diplomů všem nominovaným a úplné zrušení kategorie Plyšový lev. Tak co je komu po nějakém vypadlém mikrofonu?
